2013 - druhý rok života v USA byl šílený

Tento rok byl velmi náročný a frustrující. Zdraví naší čerstvě narozené dcery i naše ohrožovalo bydlení zamořené cigaretovým kouřem, karcinogenní plísní a šváby. Dvakrát jsme se za dramatických okolností museli nedobrovolně stěhovat. Přišli jsme o veškerý majetek a nakonec jsme po neúspěšném vyjednávání museli podat žalobu a čeká nás soud. Celý rok jsme pracovali na žádosti o zelenou kartu a tento dlouhý boj jsme nakonec vyhráli a trvalý pobyt získali. To nám umožnilo od základů změnit život. Vybudovala jsem ziskové podnikání bez počátečních nákladů, s nulovými znalostmi a nedostatkem času.

Když jsem sepisovala shrnutí událostí minulý rok, byli jsme rádi, že máme to nejtěžší za sebou a že se naše situace začne postupně lepšit. Ani ve snu by nás nenapadlo, že rok 2013 bude ještě zběsilejší a budeme muset čelit dalším nečekaným a obtížným situacím.

Skončíme jako ilegálové?

Rok začal dramaticky hned prvním dnem. Naše prodloužení víz bylo podáno Martinovým zaměstnavatelem jen pár dní před vypršením a navíc na Vánoce. Začal nový rok a platnost našich víz tím skončila, stejně tak jsme neměli jediný platný doklad. Museli jsme nutně najít nové bydlení a přestěhovat se, ale to bez platných dokladů lze jen těžko. Nám to se štěstím prošlo, protože jim stačil jen náš propadlý řidičák a tak jsme podepsali smlouvu a těšili se do nového apartmánu.

Předčasný porod?

Neuplynuly ani dva týdny a řešili jsme další nepříjemnou situaci. Byla jsem tou dobou v 6. měsíci těhotenství a jeden podvečer se objevil problém. Zavolali jsme doktorce a ta nás poslala okamžitě do nemocnice zjistit, jestli nedochází k předčasnému porodu. Připíchli mě na kapačky, udělali asi milion testů, ultrazvuk atd. a podezření se naštěstí nepotvrdilo. Ale pro jistotu si mě tam nechali přes noc a sledovali mě. Péče v nemocnici byla špičková, personál se choval velmi profesionálně a snažil se nás uklidnit a vše vysvětlit. To dost pomohlo, takže jsme byli celkem v klidu.

Až do té doby než řekli Martinovi, ať jde zaplatit. Celkově nám nemocnice naúčtovala přes 8700 USD. Naše pojištění sice pokrylo většinu této částky, ale 800 dolarů jsme museli zaplatit my. Tedy původně jsme museli vysolit 1400 "na dřevo" a až po pár měsících se nám podařilo dostat část zpět. Martin to komentoval slovy: "Spali jsme asi v nejdražším hotelu v životě." :) V Americe si člověk musí zvyknout na místní specifické zdravotnictví – budou se o vás starat jako v bavlnce (jako byste leželi v pohodlí domova a starali se o vás příbuzní) a dostanete pravděpodobně velmi kvalitní péči, ale ceny jsou hodně přemrštěné. Více o zdravotnictví se můžete dočíst v naší knize.

Tahle událost tedy naštěstí skončila dobře, ale doktoři mi od té doby zakázali veškeré aktivity až do porodu. Nesměla jsem tedy více než tři měsíce vystrčit nos z domova a v podstatě jsem se nesměla nijak namáhat. To byl celkem problém, protože jsme se měli za týden stěhovat.

První stěhování

Naše dosavadní bydlení nám sice perfektně vyhovovalo, ale potřebovali jsme něco levnějšího a většího, vzhledem k očekávanému rozšíření rodiny. Jako těhotná jsem neměla v plánu nosit těžké věci, ale určitě bych mohla pomalu pomáhat s těmi lehčími. Vzhledem k situaci nešlo ani to, tak jsem alespoň pakovala věci do tašek. Martin po příjezdu z práce přenosil tašky do auta a jel do 30 mil vzdáleného Clear Lake, kde byl náš nový apartmán. Některé dny zvládnul jet i vícekrát. Celkově to stěhování bylo ale dost náročné především pro Martina, protože chodil do práce a stěhoval po večerech.

Rozjezd podnikání a zelená karta

Zákaz doktorů měl i jedno pozitivum. Nic mě nerozptylovalo od práce a mohla jsem se tomu naplno věnovat. Nic jiného jsem stejně neměla dovoleno. Na začátku roku jsem totiž začala dělat na svém prvním podnikatelském projektu a zároveň na naší žádosti o trvalý pobyt v USA (zelenou kartu). Obojí mělo zcela zásadní význam pro náš budoucí život v této zemi.

Podnikání jsem ovšem nesměla rozjet naplno hned, k tomu byla třeba nejdřív ta zelená karta, která funguje zároveň i jako pracovní povolení. Už jsem to zmínila několikrát v minulých příspěvcích – USA má hodně striktní politiku ohledně pracovních víz a mě nebylo dovoleno pracovat ani mít jakýkoliv jiný příjem. Měla jsem tedy v plánu nejdříve intenzivně pracovat zadarmo, získat důvěru budoucích klientů a inkasovat peníze později pouze v případě, že by se nám povedlo získat zelenou kartu.

Moje podnikání jsem založila na pomoci lidem, kteří byli v podobné situaci jako my. Vědec (= nepříliš vysoký plat), manželka na nepracovních vízech (= bez možnosti mít příjem), případně děti - tedy rodina, která si nemůže dovolit dát 5000 dolarů za právníka a dalších 3500 za poplatky za žádost (to jsou minimální částky, může to být klidně dvojnásobek). Při tom zelená karta je nutná k tomu, aby byli schopni v USA dlouhodobě svobodně žít, mít možnost pracovat apod.

Žádost o zelenou kartu

Mohlo by se zdát, že po zaplacení tolika peněz prostě přijde zelená karta a je klid. Ve skutečnosti zelenou kartu zdaleka nedostanou všichni, kteří o ni požádají (veškeré náklady jsou v tom případě ztraceny). Mimo finanční náročnosti je totiž nutné, aby uchazeč přesvědčil americký imigrační úřad (USCIS), že:

Asi si ťukáte na čelo, co to je za blbost. Snad nikdo není tak důležitý, že se bez něj USA neobejdou. A jak se tohle vlastně dokazuje? Podobné myšlenky napadaly i nás a bylo mým úkolem vše zjistit a připravit.

Začala jsem hledat na internetu jak na to, ale neexistoval žádný ucelený zdroj informací. Na vládních stránkách jsem našla příslušnou část imigračního zákona, ale ta byla natolik vágní a obecná, že nebylo vůbec jasné, jak to máme dokazovat. Pak jsem objevila několik případů z minulosti, kde byly popsány rozhodnutí imigračního úřadu (co bylo uznáno, co už ne a proč). To trochu pomohlo, ale stále to chtělo mnohem víc.

Z oficiálních zdrojů už nebylo možné získat víc, a proto jsem začala procházet webové stránky stovek právnických firem a jejich odborné publikace, které obsahovaly další střípky celé mozaiky. Došlo i na další neoficiální informace z různých diskuzních fór a dalších webů. Přečetla jsem všechno, co se dalo na internetu nalézt.

Postupně se mi v hlavě zrodila představa, na čem postavit náš případ a jak přesvědčit vládu, že je pro ně Martin nepostradatelný. Celý tento proces jsem dokumentovala a pečlivě zaznamenávala každou věc, která mi přišla důležitá. Založila jsem webové stránky a začala tam psát články ze získaných poznatků.

Absence dobrého zdroje informací nám sice ztěžovala situaci, ale rozhodla jsem se toho využít v mém podnikání. Mým cílem bylo vytvořit takový informační zdroj, který by umožnil dalším lidem připravit svůj případ k podání, a nemuseli za to platit drahého právníka. Překvapilo mě, jak rychle se můj nový web vyšvihl ve výsledcích vyhledávání Googlu. Tím rostl počet mých čtenářů a do budoucna potenciálních zákazníků.

K prvním výdělkům bylo tehdy ještě daleko. Stále bylo prioritou nejdříve vypracovat vlastní žádost, případ vyhrát a pak teprve začít vydělávat peníze. Jakmile jsem měla jasnou představu, co potřebujeme udělat, začala jsem vše připravovat. V podstatě šlo o to, sepsat takový "příběh", který úředníka přesvědčí, a každý fakt v něm uvedený bylo třeba podložit jasnými důkazy a svědectvími.

Nejdříve jsme se dohodli, jaké argumenty má smysl použít. Hlavním argumentem byl fakt, že Martin postavil jedinou laboratoř svého druhu v USA a všechny přístroje jistého druhu, které NASA posílá do vesmíru, musí projít jeho rukama. Bez něj by to prostě nešlo. To znělo hodně dobře a opravdu by to mohlo vládu přesvědčit, ale neměli jsme o tom žádný důkaz. V žádných odborných publikacích se o tom nepsalo a nikdo mimo NASA o tom nevěděl, i proto že se to stalo teprve nedávno a pokračovalo to v přítomnosti.

Získávání klíčových svědků

Museli jsme vybrat vhodné klíčové svědky a oslovit je, jestli by byli ochotní svědčit v Martinův prospěch. Problém byl, že jsme museli oslovovat cizí lidi, vysoce ceněné experty v oboru, kteří Martina osobně neznali. Výpověď "cizinců" má totiž mnohem větší váhu a žádost se bez nich neobejde. Navíc jsme po významných odbornících museli chtít, ať potvrdí, že Martin je uznávaný expert v oboru, že je jediný v USA, kdo dělá jednu specifickou vědeckou činnost, že se bez něj neobejde splnění jistých vládních cílů apod.

Získat dopisy od uznávaných expertů v oboru byl asi nejtěžší úkol v celém procesu. Tito lidi jsou často extrémně přetížení prací a nemají na takové věci čas. Dopis od jednoho takového svědka jsme se snažili získat skoro rok. Martin mu mnohokrát psal a také několikrát volal do Evropy a téměř pokaždé ho chytil někde na cestách, v letadle apod. Bylo extrémně těžké od něj dopis získat. Přitom třeba tento člověk byl nepostradatelný, protože byl v podstatě jediný, kdo mohl potvrdit jeden důležitý fakt, bez kterého by byl celý příběh značně ochuzený.

Příprava svědeckých výpovědí

Celý proces získání svědeckých dopisů byl velmi náročný i proto, že nešlo jen oslovit experty a čekat, že něco sami napíšou. Na to ti lidi neměli čas a hlavně také nemohli tušit, co jsme potřebovali v dopise mít a jaké právnické fráze při tom použít. Je to totiž dost specifické, jiné než klasický doporučující dopis. Dopisy jsme museli připravit sami a pak nechat odborníky, ať je případně poopraví.

Imigrační úředník, který o případu rozhoduje, není vědec a musí dopisu rozumět i bez znalostí v oboru. Velkou výhodou tedy bylo, že jsem dopisy vymýšlela já jako člověk mimo Martinův obor. Použila jsem silné argumenty a napsala svědecký dopis laickým jazykem tak, jak jsem Martinově práci porozuměla já. Pak dopis dostal na stůl Martin a poopravil ho tak, aby byl fakticky správně. Poté to zase přišlo ke mně a pokud jsem něčemu nerozuměla nebo to nevyznělo dostatečně přesvědčivě, zase jsem to předělala. A takhle stále dokola, přehazovali jsme si to jako horký brambor, dokud to nebylo perfektní. Občas jsme se nemohli shodnout. Martin se bál, že některé dopisy zněly až moc "nafoukaně" a experti by si mohli pomyslet, že se úplně zbláznil. Já jsem zase měla pocit, že nemáme moc na výběr a musí to být excelentní, takže jsem ho většinou přesvědčila, ať to tak zkusíme a uvidíme co oni na to.

Každý expert měl potvrdit rozdílné argumenty, takže jsme takto připravovali každý dopis zvlášť. Byli jsme z toho dost vyčerpaní i psychicky. Frustrující bylo nejen to dlouhé čekání a zároveň neustálé otravování svědka, aby na to nezapomněl. Několikrát se stalo, že jsme takto připravili celý dopis někomu na míru, on souhlasil, ale firemní právníci mu to zakázali podepsat. Veškeré úsilí strávené na takovém dopise bylo zbytečné. Museli jsme sehnat náhradního svědka, který by byl schopný potvrdit podobné argumenty a zároveň měl vysoké profesní postavení, což bylo dost komplikované. Takto jsme pracovali skoro tři měsíce nonstop, i o víkendech a po večerech, protože porod se nebezpečně rychle blížil a my jsme se báli, že to do té doby nestihneme podat.

Baby shower

Práci na zelené kartě jsme přece jen na čas museli přerušit, protože jsme ještě neměli nakoupené nic pro našeho budoucího potomka. Martinův šéf a jeho rodina nám už poněkolikáté velmi pomohli. Uspořádali pro nás slavnost v jejich domě "baby shower". Pozvali se naši známí, kamarádi a spolupracovníci a každý donesl něco pro dítě. Mají tu na to geniální systém (baby registry) – rodiče předem zajdou do velkého obchodu s dětskými věcmi a pomocí čtečky si vyberou, které by chtěli. Pak se pošle kamarádům odkaz na seznam vybraných věcí na webu a oni můžou koupit co chtějí a co je v jejich finančních možnostech. Rodiče pak dostanou jen to, co si opravdu vybrali a nemůže se stát, že by někdo koupil něco dvakrát. Party se perfektně vydařila, zase jsme se dostali mezi lidi a bylo příjemné si trochu odpočinout.

Snažíme se dokončit žádost

Pak ale nastal čas znovu se ponořit do práce a posunout se blíže k cíli. Dopisy od uznávaných odborníků se nám pomalu začaly vracet podepsané. Překvapivě se nám podařilo získat svědectví významných osobností z oboru, od šéfů z uznávaných institucí, univerzit a firem (např. Boeing, Cambridge, Berkeley, European Space Agency atd.).

Mezitím jsme sepsali celý náš příběh s hlavními argumenty (40 stránkový dopis) a zahrnuli do něj klíčové části svědeckých výpovědí a odkazy na další důkazy, které byly součástí žádosti. Nakonec to vypadalo, že vše opravdu stihneme dát dohromady před porodem.

Frustrující závěr

Jenže chyběla výpověď jednoho klíčového svědka, toho nejdůležitějšího. Měli jsme celý příběh krásně zapadající do sebe, Amerika by bez Martina v podstatě nemohla existovat :-), protože projekty NASA by bez něj nemohly být dokončeny. Vše potvrzeno několika externími svědky z výše popsaných top institucí, ale neměli jsme svědectví přímo z NASA. Jeden šéf to Martinovi už dlouho sliboval, ale jako každý velký šéf, i on byl hodně přetížený prací a dopis od něj stále nepřicházel. Martin zkoušel oslovit i další lidi. Jedna šéfka souhlasila a tak jsme hned připravili další dopis. Později se ale opět ukázalo, že její postavení nedovoluje takový dopis napsat. Takže jsme byli stále zaseknutí těsně před koncem.

Rozhodli jsme se, že si vše ostatní připravíme pokud možno do finální verze. Tiskla jsem přes 600 stránek dokumentů – žádost obsahovala 40 stránkový příběh, zatím 6 svědeckých dopisů, přes 70 důkazu a pár formulářů. Dokumenty jsem opatřila záložkami tak, aby je úředník snadno našel během pár sekund.

Žádost o zelenou kartu
Žádost o zelenou kartu (1. část, 611 stran) v porovnání s tužkovou baterií

Tenhle balík mi seděl na stole a čekal stále na toho jediného svědka. Čím více se porod blížil, tím více frustrovaná jsem z toho byla. Už se to mohlo dávno poslat a my jsme si mohli užít alespoň chvíli klidu a volna před porodem, ale takhle to bohužel moc nešlo. Nevěděli jsme co dělat, tak jsme zkoušeli poslední dopis neustále předělávat a Martin svědka naháněl přes emaily a telefony. Po každé zaslané verzi nás svědek ujišťoval, že teď už je to vážně super a sám by to nenapsal líp, jen musí najít čas to dotáhnout... Dokonce Martinovi párkrát sám volal, že už na tom dělá a stihne to do plánovaného termínu porodu.

Porod

Jenny, naše budoucí dcera, se na to asi už nemohla dívat a řekla si, že je čas. Zajeli jsme do nemocnice a užili si alespoň pár hodin pohody, kdy jsme nemuseli nic dělat a myslet na frustrující situaci kolem zelené karty. Koukali jsme se na Big Bang a Survivor, zatímco se porod dostával do další fáze. V nemocnici to měli perfektně zařízené, cítila jsem se tam jako doma. Mohli jsme se dívat na video (vlastní nebo kabelovku), pustit si hudbu (vlastní), nastavit si intenzitu světel, teplotu v pokoji, nastavit polohu postele, Martin si mohl nechat donést jídlo podle menu (pacientky před porodem jíst nesmějí) atd. Dostali jsme přidělenou jednu sestru, která se starala po celou dobu pouze o mě.

Když už jsem měla pocit, že jsou bolesti příliš silné, nechala jsem si píchnout drogy a zas jsme mohli relaxovat. Vlastně už byla půlnoc, tak jsme se rozhodli, že by bylo dobré se na to trochu vyspat. Během noci mě chodili kontrolovat a občas se snažili to trochu popohnat léky, ale Jenny se to moc nelíbilo. Jednou dokonce úplně ztratili její tep. Hned přiběhly další sestry a snažily se to rychle vyřešit. Ale brzy se ukázalo, že šlo jen o vypadlou sondu z hlavy naší dcery. Jenny měla totiž husté vlasy po tatínkovi, a proto se sonda uvolnila. Ráno už jsem byla připravená, přijela naše gynekoložka a za chvilku to bylo venku:-)

V nemocnici jsme strávili dva dny a užívali si novou zkušenost s Jenny i to, že nám personál nemocnice pomáhal, kdy bylo třeba. Ani se nám pak nechtělo domu. Porod a další zkušenosti s americkým zdravotnictvím více zmiňuji v mé knížce.

Cigaretový kouř dusí nás i dítě

Pozitivní zážitky nám brzy po návratu domů začaly kalit nepříjemnosti. V ložnici, kde jsme všichni spali, se v noci začal objevovat cigaretový kouř. Bydleli jsme totiž v docela staré zástavbě a kouř se k nám dostával zřejmě nějakými netěsnostmi od sousedů.

Problém jsme nahlásili manažerce apartmánového komplexu, která k nám poslala údržbáře, aby to spravil. Údržbář mi po příchodu sdělil, že to k nám jde oknem, demonstrativně ho přede mnou otevřel a zavřel a bylo to pro něj vyřešené. Nenechal si vysvětlit, že okno je na úplně opačné straně bytu než zdroj kouře.

Další noc se situace opakovala. Jakmile se sousedi vrátili domů z práce, začal k nám do ložnice proudit kouř. Druhý den jsme to nahlásili a zase přišel údržbář. Tentokrát to prý jde klimatizací a šel to tedy utěsnit. Když jsem se na to pak šla podívat, nevěřila jsem svým očím. Na pár místech byla naplácaná nějaká pasta, aby se neřeklo, ale některá děravá místa na první pohled neutěsnil pořádně. Hodně nekvalitní práce, navíc nebylo vůbec jisté, že řeší tu správnou příčinu. Takto se to opakovalo den za dnem bez úspěšného vyřešení.

Kouř v noci budil nás i Jenny, a když jsem ji jednou zvedala z postýlky, sklonila jsem se pro ni dolů víc než obvykle a úplně jsem se vyděsila. Měli jsme ji zatím v provizorní postýlce, která měla dno hned u země, a kolem byl méně prodyšný materiál, který izoloval. Proto se v postýlce u země držel mnohem více koncentrovaný cigaretový kouř a Jenny v tom musela spát. Okamžitě jsme ji přestěhovali do druhé ložnice, kde se zdála situace o něco lepší. Ale já jsem tam musela spát provizorně na zemi, protože naše postel se tam už nevešla. Martin šel spát na gauč do obýváku. Mysleli jsme si, že to přece musí každým dnem vyřešit a tu chvíli to snad nějak vydržíme. Mýlili jsme se, pokračovalo to takhle asi měsíc.

Bylo pro mě neuvěřitelně vyčerpávající vstávat k Jenny přímo ze země místo z postele, mnohokrát za noc. Ono se to nezdá, ale ten výškový rozdíl je opravdu znát, zvlášť když jsem po porodu měla ještě omezenou pohyblivost a všechno mě bolelo. Místo abych si přes den odpočinula, chodili mi tam dělníci i několikrát denně patlat ty svoje "opravy", které neměly vůbec žádný efekt. Navíc jsem musela pokaždé stěhovat nábytek a věci, aby měli přístup na místo. A pak po nich zbyl bordel, který jsem musela uklízet. Měla jsem nulové soukromí, budili dítě i mě. Údržbáři v apartmánech totiž chodí v předem neznámou hodinu, takže jsem si nemohla naplánovat krmení nebo spánek. Bylo to hodně nepříjemné, když jsem Jenny neměla ani kde nakrmit.

Martin zase chodil každý den za hlavní manažerkou stěžovat si, že to takhle dál nejde a ona vytrvale posílala ty patlaly každý den. Byli jsme dost frustrovaní a nevěděli si rady, co s tím. Měli jsme strach hlavně o Jenny, která byla na světě teprve pár týdnů. Přemýšleli jsme, jestli bychom se nezvládli přestěhovat, ale to díky mému zdravotnímu stavu po porodu ještě nepřicházelo v úvahu. Navíc by to stálo několik tisíc dolarů za předčasné ukončení smlouvy a náklady spojené se stěhováním jinam, což jsme si nemohli dovolit.

Nakonec nám manažerka řekla, že si máme pustit nepřetržitě větrák. To sice zvýšilo účet za elektřinu a byl tam celý den větší hluk, ale zdálo se, že kouř se tím vyvětral nebo více rozptýlil, takže už to nebylo tolik cítit. Bylo to asi nejrozumnější řešení v tu chvíli, o moc víc jsme toho udělat nemohli. Stále jsme měli totiž dost starostí se zelenou kartou, kterou jsme řešili zároveň paralelně s tímto problémem. Dvojnásobná frustrace, pro nás dost těžké období.

Později jsme se snažili s managementem dohodnout na odškodnění. Nejdřív tvrdili, že to není jejich problém. Nakonec nám přiznali zlevnění příštího nájmu o polovinu, když jsme nemohli měsíc používat jednu ložnici. Zdálo se nám to dost málo, protože nešlo jen o nepoužívanou část bytu, ale hlavně o ohrožení zdraví čerstvě narozeného dítěte i nás, soustavné narušování soukromí, nepořádek po údržbářích, nutné stěhování věcí a stres. Ale vypadalo to, že víc z nich nedostaneme, a vzhledem k těm dalším starostem jsme neměli sílu bojovat o víc, tak jsme souhlasili. To jsme ještě netušili, že z dohodnuté a podepsané slevy na nájmu nebude nic a budou to jen drobné v porovnání s tím, co přišlo později.

Další pokusy dokončit žádost o zelenou kartu

Naši žádost o zelenou kartu jsme se stále snažili tlačit dopředu a přepracovávali jsme dokola dopis pro posledního svědka. Martin mu často volal a on nás stále ujišťoval, že už to bude. Už jsme tomu pochopitelně nevěřili, ale jakou jinou možnost jsme měli? Svědectví někoho z NASA jsme mít museli a mohl to udělat jen vlivný člověk na vedoucí pozici, který měl něco do činění s projekty, na kterých Martin pracoval.

Dospělo to dokonce do fáze, kdy jsem uvažovala, jestli to celé nemůžu předělat a zkusit postavit na jiném hlavním argumentu než práci pro NASA. S hrůzou jsem si ale uvědomovala, že to vůbec nepůjde. Argumenty se musely točit primárně kolem práce v USA a Martin tady dělal vlastně jen pro NASA. Tudy cesta nevedla.

Martin zase začal přemýšlet nad všemi lidmi z NASA, kteří by vyhovovali náročným kritériím. Tentokrát hledal i mezi těmi, které ještě osobně nepotkal, a našel dva šéfy. Zkusil jim napsat a oni souhlasili. Rychle jsme jim to připravili a oni nám to během pár dní poslali zpět hotové. Byla to velká úleva, když jsme to měli v ruce a bylo tam to, co jsme potřebovali. Ještě zbývalo zakomponovat argumenty z obou svědectví do průvodního dopisu s naším příběhem a zkompletovat znovu celý 600 stránkový balík dokumentů.

Občas to bylo celkem náročné, když Jenny hlasitě protestovala. Ale naštěstí se nepotvrdily prognózy všech zkušených rodičů, kteří nás varovali, že po narození už nebudeme mít na nic čas a budeme padat únavou na držku. To jsme sice padali, ale dalo se zvládat obojí – práci i dítě.

Konečně odesláno

Tlustý balík jsme odeslali šest měsíců po té, co jsem se tomu začala intenzivně věnovat. Hodně jsme si oddechli a zároveň měli trochu obavy, co když to nevyjde.

Mohli jsme si zase užít chvilku volna. Zajeli jsme párkrát na větší výlet do státního parku Brazos Bend a pozorovali naše oblíbené aligátory. Moc jsme se ale nepoflakovali - pracovala jsem dál na svém business projektu, psala články na web a odpovídala na otázky potenciálních budoucích klientů.

Necelý měsíc po odeslání naší žádosti o zelenou kartu, jsme se dozvěděli, že nám to schválili. Měli jsme obrovskou radost a dost se nám ulevilo, že se to velké úsilí vyplatilo a vládu jsme dokázali přesvědčit.

Druhá část žádosti o zelenou kartu

Ještě jsem nezmínila, že to co nám schválili byla teprve první část žádosti o zelenou kartu. Začala jsem dávat dohromady druhou část, ale ta nebyla ani zdaleka tak náročná. Za normálních okolností bych byla znechucená, že musím vypracovat přes 100 stran dokumentů, ale mě to připadalo jak pohádka. Jednalo se totiž jen o formuláře a podpůrné důkazy. Nemusela jsem nic složitě vymýšlet nebo pečlivě volit slova. Tady bylo jasné, co je potřeba udělat, aby to prošlo. Za týden jsem to měla připravené a další balík putoval na imigrační úřad. Tentokrát jsme se neměli čeho bát. Pravděpodobnost schválení byla totiž daleko vyšší než v případě první části. Teoreticky jsme tedy měli zelenou kartu v kapse, jen byla otázka, kdy ji dostaneme.

Business projekt se pěkně rozjel

Můj web o tom, jak celou žádost připravit, se mezitím pěkně rozjel. Návštěvnost rostla a čtenáři se už nějakou dobu ozývali, že by chtěli naši žádost koupit. To byl totiž můj plán jak celý projekt po zisku zelené karty zpeněžit. Nebyl to rozhodně nějaký převratný nebo nový nápad. Už mnoho let to takhle dělá konkurence. Našla jsem minimálně 10 dalších firem prodávající vzorovou žádost (Do It Yourself Kit = DIY Kit) pro lidi, kteří chtějí vše připravit sami bez právníka. Sama jsem původně chtěla využít takových služeb, ale nebyla jsem spokojená s nabízenou kvalitou.

Zvolila jsem odlišný způsob, jak přesvědčit potenciální klienty, ať kupují raději ode mě. Ve svých článcích na webu jsem jim poskytla kvalitní informace, které jim pomohly, ještě před tím než vytáhli své peněženky. Také jsem chtěla, aby web byl nejlepším zdrojem informací, který lze na internetu nalézt. Tohle se podařilo už v tento moment splnit. Přicházely nadšené ohlasy čtenářů, které dávaly tušit, že by projekt měl skončit úspěšně.

Tímto způsobem jsem měla v úmyslu přesvědčit o kvalitě kupovaného DIY Kitu ode mě tak, aby nebylo pochyb, kdo je na trhu nejlepší:-) Konkurenti totiž moc informací nenabízí a tak nelze poznat, kdo z nich prodává kvalitní produkt.

Jen mě mrzelo, že jsem musela odmítat klienty, kteří už chtěli kupovat můj DIY Kit, ale s tím se nedalo moc udělat. Jen stále slibovat, že se vyplatí na můj Kit počkat.

Můj DIY Kit na prodej ještě zdaleka nebyl hotový. Naši 700 stránkovou žádost jsem musela celou předělat tak, abych ochránila identitu všech zmiňovaných osob. Názvy všech institucí, jména všech osob, projektů, smlouvy, data ve formulářích atd. – vše se měnilo na fiktivní jména a data, které musely sedět v celém balíku dokumentů. Díky enormnímu rozsahu celé žádosti to vůbec nebyl jednoduchý úkol a zabralo to opravdu hodně času. Ale hnalo mě dopředu pomyšlení, že jsem měla být za svou práci brzy odměněna.

Byt zamořený plísní, bordelem a šváby

Radost nám mezitím zase kazily události v našem apartmánu. Od té doby co jsme se nastěhovali (půl roku) jsme honili po bytě hejna švábů. Management nedokázal zajistit jejich vyhubení, přestože hubiče jsme měli na návštěvě pravidelně. Tohle byla jen drobnost, větší starosti nám dělala jiná věc.

Už nějakou dobu jsme se potýkali se zhoršenou kvalitou vzduchu. Kolem průduchů z klimatizace se začaly objevovat černé chuchvalce. Ať už to byla plíseň nebo "jen" nečistoty, všechno to proudilo směrem do bytu a my jsme to museli dýchat. Zase k nám začali chodit pravidelně patlalové udržbáři a zase odváděli nekvalitní práci bez hmatatelných výsledků, nechávali po sobě bordel a další škody.

Například pohnuli s myčkou tak, že nám to vytopilo vedlejší skříňku a zničilo věci v ní. Černé chuchvalce, které se do bytu dostávaly evidentně z vnitřku klimatizace, vyřešili tak, že utřeli jen vnějšek průduchových mřížek a dál nepátrali po příčině. Bordel z těch mřížek při čištění nechali napadat do našich věcí, na pohovku atd.

A výsledek? Nic se nezměnilo – vzduch byl stále špatný a po nějaké době se kolem průduchů zase objevily černé nečistoty. Dýchali jsme dál vzduch plný neznámého bordelu a měli jsme z toho dýchací potíže a neustále plné nosy. Když už to došlo tak daleko, že Jenny kvůli plnému nosu přestávala pořádně jíst, rozhodli jsme se po managementu neústupně požadovat předčasné uvolnění ze smlouvy, aniž by nám naúčtovali pokutu. Měli jsme v plánu se co nejdříve odstěhovat jinam.

Do našeho bytu se tentokrát přišla podívat celá delegace, šéf údržbářů, jeden patlal a hlavní manažerka. Najednou slibovali, že to prý půjde všechno spravit během jediného dne. Nechtěli jsme totiž o další opravě už ani slyšet a stěžovali si, že nám neustále chodí dělníci po bytě a nejsou schopni nic vyřešit atd. Manažerka slíbila, že dělníci všechny věci přikryjí, takže se nemusíme bát, že by to zničili. Dál jsme trvali na ukončení smlouvy, ale nemohli jsme jim zabránit v dalším pokusu o opravu. To se nám bohužel stalo osudným.

Závěrečná osudová oprava

Manažerka mě na ten jeden den umístila do cizího apartmánu, abych měla Jenny kde nakrmit, mohla ji dát spát atd. Večer jsme se společně s Martinem vrátili domů. Už při vstupu do bytu nás přes nos praštil podivný zápach, ale mysleli jsme si, že je to jen smrad barvy, kterou použili k přemalování mřížek. Už bylo pozdě, tma, Jenny unavená, tak jsme ji dali spát a sami jsme jen padli na gauč a odpočívali.

Druhý den za denního světla jsem začala s hrůzou objevovat napáchané škody. Místa pod průduchy z klimatizace byly pokryté hustou vrstvou černého bordelu. Některé kousky "šutříků" měli velikost skoro centimetr. Tento bordel zapadal do míst, odkud už to nešlo dostat (větrací otvory u notebooku a TV), bylo to zničené. Tolik ke slibu manažerky, že se nemusíme bát o věci, že to dělníci přikryjí. To ale zdaleka nebylo to nejhorší.

Začala jsem nacházet plíseň na našich věcech. Stále jsme měli byt zamořený smrdutým zápachem a špatně se nám dýchalo. V apartmánu se enormně zvedla vlhkost - přestože klimatizace udělala v bytě zimu, byli jsme stále zpocení. V tomto prostředí nebylo bezpečné dál zůstávat, měli jsme strach hlavně o naše čtyřměsíční dítě.

Začali jsme hned hledat, kam bychom se mohli přestěhovat, ale nebylo vůbec jednoduché něco najít "od zítřka". Našli jsme jen pár možností a doufali, že alespoň něco z toho bude vypadat rozumně. Hned ráno jsme vyrazili do vytipovaných komplexů a v jednom jsme v podstatě hned podepsali smlouvu. Museli jsme čekat na ověření naší kreditní historie, aby měli jistotu, že nejsme neplatiči. To bohužel znamenalo ještě jednu noc v prostředí zamořeném plísní.

Po návratu do starého apartmánu jsme pozorovali další zplesnivělé věci, které ještě včera vypadaly OK. Bylo jasné, že se situace výrazně horší každým dnem. Měli jsme velký strach o Jenny – hodně brečela a moc nejedla.

Naše dcera je v bezpečí

Další den nám konečně zavolali z nového apartmánu, že naše kreditní historie je ověřena a můžeme se stěhovat. Hned jsme naložili Jenny do auta a odvezli ji do bezpečí. Lámali jsme si hlavu, co s těmi plesnivými věcmi budeme dělat. Objeli jsme pár čistíren v okolí a v jedné jsme našli odborníka, který nám slíbil, že dokáže plíseň z oblečení dostat pomocí nějaké dezinfekční lázně. Zavezli jsme k němu postupně všechno oblečení, které se dalo čistit, a jen samotné odplísnění nás stálo asi 1200 dolarů. Odborník nám písemně potvrdil, že na oblečení byla plíseň, což se hodilo, protože management už začal tvrdit, že je vše OK a žádná plíseň v našem bytě ani na věcech není.

Měli jsme už moznost spát v novém bytě, ale neměli jsme tam vůbec nic - žádné oblečení ani pro nás ani pro Jenny a neměli jsme ani na čem spát. Objeli jsme ještě pár obchodů, nakoupili pár kousků oblečení, pro Jenny provizorní postýlku a pro nás nafukovací matraci. Byli jsme rádi, že máme dítě v bezpečném prostředí a doufali, že nebude mít žádné následky. Vůbec poprvé spala celou noc a ráno se probudila spokojená. To bylo dobré znamení.

Nekonečné čištění a stěhování věcí se podepsalo na našem zdraví

Horší to bylo s ostatními věcmi, které prozatím zůstaly ve starém bytě. Museli jsme co nejrychleji jednat - snažit se věci vyčistit a převézt, jinak hrozilo, že nám zplesniví všechno. Ve stěhování jsme se museli střídat, protože někdo musel zůstat s Jenny v novém bytě. Do toho bordelu jsme ji sebou brát nechtěli. Rozhodla jsem se, že budu vyklízet přes noc a Martin tam pak pojede přes den.

Naštěstí se Jennyin zdravotní stav v novém prostředí rychle zlepšoval a spala přes noc bez probuzení. To mi umožnilo stěhovat celou noc, aniž bych se musela vracet na kojení. Přes den to byla pak docela krize, protože jsem se potřebovala trochu vyspat, ale zároveň jsem musela každé dvě hodiny krmit Jenny a přebalovat potřebovala i častěji. Pak jsem strávila zas celou noc v zamořeném apartmánu čištěním a nošením věcí do auta. A tak stále dokola celý týden v kuse. Byl to pro mě hodně náročný týden, protože jsem skoro vůbec nespala. Ale byla jsem ráda, že se nám takhle podařilo alespoň část věcí zachránit.

Ten týden strávený v zamořeném apartmánu se podepsal na zdraví nás obou a potíže, které nás trápily už delší dobu, se ještě zhoršily. Měli jsme oba plný nos, nemohli jsme dýchat, bolela nás hlava a mě každý den tekla krev z nosu.

Nakonec jsme přišli o všechno

Bohužel se ukázalo, že to zdlouhavé čištění věcí bylo k ničemu. Po té co jsme vyčištěné a vydezinfikované věci dovezli domů, jsme zjistili, že stále smrdí plísní. Vyčistili jsme je znova, ale nepomohlo to. A pak ještě jednou a stále to smrdělo. Museli jsme ty věci vyhodit. Celá ta dřina a zdravotní problémy byly zbytečné:-(

Přišli jsme téměř o všechen náš majetek – věci, které jsme draze přestěhovali z Evropy nebo koupili během posledního roku a půl. Nábytek, sportovní vybavení, věci do přírody a kempingové vybavení, všechny krosny, batohy a profi foto brašny (Martin si odteď nosil notebook do práce v igelitovém pytli jako bezdomovec), veškeré dětské vybavení včetně hraček, postýlky, nádobí, věcí na kojení atd. (Jenny zbylo jen oblečení, které jsme dali vyčistit), lyžařské oblečení, boty, elektronika (notebook a TV, které byly umístěné pod klimatizací) a mnoho dalších drobností. Celkově jsme vyčíslili škody na 15 000 USD.

Většina věcí zůstala v apartmánu zničená a shnilá. Po tom týdnu už nebylo pochyb, že plíseň takto stihla vyrůst během pár dní. Když jsme apartmán opouštěli, plíseň rostla hojně i na otevřených plochách, např. na povrchu dětské postýlky. Když tam spala Jenny před týdnem, ještě tam plíseň určitě nebyla. Postýlku jsme používali každý den a toho bychom si všimli. Nechali jsme všechny věci hnít dál v apartmánu jako důkaz, aby management nemohl zase říct, že tam plíseň není, jak bylo jejich zvykem. Nechali jsme si od manažerky potvrdit odevzdání klíčů a ukončili jsme pobyt.

Ještě před odchodem z apartmánu Martin sejmul vzorek z otevřeného povrchu nábytku a zavezl ho do nezávislé laboratoře. Výsledky potvrdily, že vzorek obsahoval plíseň ve vysoké intenzitě a šlo o druh, který se rozšiřuje a roste velice rychle, v řádu dní. Což přesně korespondovalo se situací v apartmánu. Je známo, že nalezený druh plísně může být toxický a karcinogenní a ovlivňuje imunitní systém, játra, ledviny, srážlivost krve atd. Může způsobovat např. bronchitidu a další vážná onemocnění.

Vyjednávání o odškodnění – další bezmoc a frustrace

Management apartmánového komplexu dál odmítal jakoukoliv zodpovědnost za vzniklé škody. Tvrdili, že se nic nestalo a že tam žádná plíseň ani není, přestože měli byt plný plesnivých věcí. Nejprve manažerka slíbila, že nám dají něco za čistírnu (prý tak stovku, velmi šlechetné), ale pak úplně otočili a řekli, že nám nedají vůbec nic. A nejen to, strhli nám peníze za další nájem, přestože už jsme zrušili povolení vybírat cokoliv z našeho účtu (tak to tady funguje). Takže to udělali protiprávně. Dále nám nevrátili ani vratný deposit složený na začátku (pár stovek dolarů) ani předplacené peníze na účtu pro placení vody atd. (také pár stovek). Nikdy nám nevrátili peníze za problémy s cigaretovým kouřem (opět několik set dolarů), které se písemně zavázali zaplatit.

Následovaly čtyři měsíce dohadování s jejich právníkem. Nám s tím pomáhal Martinův šéf, který je zároveň právník. Zajímavé bylo, že jejich právník neustále měnil stanoviska, občas jakoby povolil a řekl, že nám možná něco zaplatí, ať uděláme seznam věcí. Sice jsme měli vše nafocené, ale museli jsme to zpracovat do přehledného setříděného dokumentu, najít ceny věcí atd. A to dalo dost práce. Pak následovalo tvrdé odmítnutí z jejich strany.

Po nějaké době to vypadalo, jakoby se chtěli dohodnout, ale požadovali, že musíme slevit. Slevili jsme hodně - z 15 000 na 10 000 dolarů. Museli jsme předělávat seznam a pečlivě se rozhodnout co jim odpustíme (co by u soudu mohlo být sporné). Situace se opakovala, zase následovalo rezolutní arogantní odmítnutí. Naše finální nabídka byla 8 000 dolarů a zase jsme předělávali seznam a psali podrobné odůvodnění, co a proč požadujeme. Jejich reakce? Nejen, že nám nic nedají, ale ještě po nás budou chtít něco zaplatit.

Celou dobu s námi hráli jen takovou špinavou hru a zaměstnávali nás požadavky, zatímco sami nikdy nenapsali víc než dvě řádky. Jejich přístup byl velice arogantní. Běžný email od jejich právníka vypadal např. takhle: "Vždyť proti nám stejně nemáte důkazy, žádné zdravotní problémy tam nebyly nebo mi snad něco uniklo?" Nic víc, to byl celý email. Přitom každé kolo vyjednávání od nás dostali předělaný seznam věcí se sníženými požadavky a podrobný dopis od našeho právníka obsahující shrnutí fakt, odůvodnění a důkazy. Každé kolo nás stálo čas a úsilí (a nejen nás, ale i Martinova šéfa) a protistrana reagovala většinou jednou větou. Asi nikdy neměli v úmyslu se dohodnout a nejspíš si mysleli, že už dál nevydržíme a vzdáme to.

Podáváme žalobu

Nezbylo nám nic jiného než po čtyřech frustrujících měsících podat žalobu. Bohužel jsme zjistili, že 15 tisíc dolarů je pro právníky asi příliš nízká částka, která by při případné výhře mohla pokrýt jen náklady na ně a soudní poplatky. Navíc jsme údajně neměli silné důkazy a tak se jim do toho za tak malé peníze nechtělo vůbec pouštět. Proto jsme se opět rozhodli, že právnickou práci udělám já. Připravím případ a budeme ho před soudcem prezentovat sami.

Má to menší háček – bez právníka nás pustí jen "k malému soudu" a nesmíme se soudit o více než 10 tisíc dolarů. Jiná možnost stejně nepřipadala v úvahu, takže jsme žalobu těsně před koncem roku podali. Výhodou je, že "malý soud" nevyžaduje tak vysoké soudní výdaje. Podání žaloby a doručení soudní obsílky obžalovanému zatím stálo jen 110 dolarů, což je jen zlomek toho, co by stál normální soud.

Oni podávají odvetnou žalobu na nás

Případ se dál vyvíjí hodně absurdně. Dnes jsme od managementu obdrželi protižalobu na nás jako reakci na naši žalobu. Budou nás soudit o 2600 dolarů plus za každý měsíc chtějí 100 dolarů za skladování našich věcí. Tato částka je podle nich za nájemné za poslední 4 měsíce po odevzdání klíčů, když už jsme tam nebydleli. Neuvěřitelné na tom je, že si tam počítají i ten měsíc, za který už si nájem neoprávněně strhli z našeho účtu. Takže teď nás budou soudit, aby dostali tento nájem zaplacený podruhé? To je docela drzost nebo spíš opět ten jejich arogantní způsob jak nás zastrašit.

Doktor potvrdil problémy, ale chyběl přímý důkaz o plísni

Přeskočila jsem události až na konec roku, ale vrátím se ještě do doby, kdy už jsme byli přestěhovaní. Po třech týdnech od stěhování u nás ještě přetrvávaly zdravotní problémy a mě stále tekla krev z nosu (několikrát denně). To bylo trochu děsivé, nevěděli jsme co s tím. V té době už byl trochu čas, proto jsme zašli za doktorem. Ten bohužel nemohl potvrdit, že naše problémy máme díky tomu, co se stalo. To je celkem jasné, pokud nám v krvi nekolovala plíseň, tak nemohl zaručit, že to spolu souvisí. Získali jsme od něj pouze potvrzení, že viděl krev v mém nose. Pokud by se našel přímý důkaz, právníci by se o to poprali a soudili bychom se o řádově vyšší částky než byla naše reálná škoda.

Asi po měsíci jsme konečně měli nakoupenu většinu věcí do bytu a pro Jenny a začali jsme zase žít jako lidi. Byl to nezvyk najednou zase spát na normální posteli. Museli jsme také zařídit veškeré změny dokladů, nahlášení úřadům, zařízení kabelovky, internetu atd. Když o to vše člověk přijde najednou, je toho opravdu hodně a dá to zabrat to všechno zařídit znovu.

Co řešit dřív – business, zelenou kartu, žalobu nebo přílet rodičů?

Už jsme mleli z posledního, ale na odpočinek nebyl čas. Za tři týdny měla přiletět Martinova rodina za námi na návštěvu. Já jsem ale nutně potřebovala stihnout spustit už dlouho slibovaný prodej našeho DIY Kitu (moje podnikání). Bála jsem se, že nikdo nebude chtít čekat příliš dlouho a raději nakoupí u konkurence. Pokud bych to nestihla, celé by se to posunulo minimálně o měsíc a to by znamenalo příliš velké ztráty. Už tak jsem během roku odmítla dost zákazníků. Na dokončení mého DIY Kitu jsem pracovala každou volnou minutu, kdy Jenny nepotřebovala pozornost. Když jsem ji pak večer dala spát, dělala jsem až dlouho do noci, dokud jsem nepadla únavou. Jenny zase začala chtít jíst během noci, takže to byl pro mě hodně náročný finiš.

Opět stres kolem zelené karty

Vše jsem s vypětím sil dokončila, ale naše zelená karta ještě stále nepřicházela a my jsme začali být hodně nervózní. Lidi, kteří žádost podávali ve stejném termínu jako my, už kartu dostali asi před měsícem. To bylo dost divné. Podali jsme žádost o přezkoumání stavu žádosti, kde jsme se dozvěděli, že před měsícem nám poslali požadavek, že je něco špatně. Jenže nám nic nepřišlo. Nastal kolotoč telefonování, zjišťování a vždy to končilo stejně: "Něco máte špatně, ale my vám nemůžeme říct co, systém nám to neukazuje. Musíte si počkat, až vám to přijde domů poštou a pak reagovat." To bylo neuvěřitelně stresující. Později jsme zjistili, že zřejmě ztratili nějaký dokument a někdo navíc udělal chybu, že nám neposlali požadavek, ať to dodáme. Zelená karta nakonec přišla na poslední chvíli, jen pár dní před příletem rodičů.

Konečně můžu prodávat!

Vlastně jsme to ještě neměli v ruce, ale na internetu se objevila zpráva, že už to posílají. Ani jsem nečekala, až to dorazí, už jsem věděla, že na kartě bude nejpozději datum toho dne a tím pádem už můžu konečně, po dlouhých dvou letech, legálně vydělávat peníze. Spustila jsem okamžitě prodej a ještě ten večer přišly první dvě objednávky. Když jsem za prvních 24 hodin po oficiálním startu podnikání vydělala asi 350 dolarů, byl to nepopsatelný pocit úlevy a radosti, že to funguje a pár lidí si přeci jen počkalo "na mě". Prodeje po raketovém startu sice poklesly, což jsme očekávali, ale podařilo se mi splnit cíl - vydělat tímto projektem průměrně alespoň 1000 dolarů za měsíc.

Ze začátku bylo potřeba hodně odpovídat na dotazy klientů a některé nerozhodnuté jsem se snažila přesvědčit a vysvětlit jim proč jsme právě my nejlepší. V mnoha případech to zafungovalo, ale znamenalo to práci i po příletu Martinovy rodiny. Přes den jsme lítali s nimi po výletech, večer jsem vyřizovala business, v noci kojení. Takže stále dost náročný program, jela jsem jak na baterky.

Výlet do Louisiany

Na pár dní jsme opustili Texas a zajeli do sousední Louisiany. Navštívili jsme původní a jedinou funkční Tabasco továrnu na světě a přilehlé Jungle Gardens s jezírky, aligátory, Budhou a krásnými rostlinami.

Pak jsme zamířili do New Orleans. Babička nám večer pohlídala Jenny a tak jsme s Martinem vyrazili na známou ulici Bourbon street plnou hospod a klubů pro dospělé. Jeden takový jsme navštívili a obdivovali opravdu úctyhodné gymnastické výkony striptérek. Dělaly salta nahoře u stropu ve výšce 4 metrů, zajímavá show.

Opustili jsme New Orleans a vydali se přes jezero Pontchartrain po nejdelším mostě na světě (38,4 km). Na druhé straně jezera se nachází státní park Fontainebleau, ve kterém jsme strávili další dva dny. Park nás nadchnul o dost více než městské prostředí New Orleans a užívali jsme si procházky v přírodě, nádherný západ Slunce na pláži u jezera apod. Večer jsme si udělali oheň - konečně byl čas taky na odpočinek, to bylo super.

Spali jsme s Jenny pod stanem a jednu noc byla opravdu velká zima, asi kolem 5°C. Jenny byla navlečená v několika teplých vrstvách oblečení a zabalená do deky jako mumie. Spánek zvládla celkem dobře a budila se jen na krmení a přebalení. Ta výměna plínky musela být dost drsná. Přestavte si, že vás v té kose někdo svlíkne a pak vám ještě utírá zadek vlhkým ledovým kapesníčkem, brrr:-) Ale zvládla to dobře, hned jak jsem ji zase zachumlala do vrstev, tak přestala brečet.

Po návratu zpět do Houstonu jsme s rodinou ještě absolvovali pár výletů tady po okolí a zase jsme se museli na delší dobu rozloučit, protože nastal čas jejich návratu do ČR.

Vydání knížky

Obchody mezitím šlapaly jako po másle. Byla radost sledovat, jak mi chodí peníze na účet. Pokusila jsem se prodeje ještě zvýšit. Shromáždila jsem všechny získané poznatky do knihy. Dát dohromady 80-ti stránkovou knížku nebyl až takový problém, protože jsem měla většinu materiálu už v článcích, které jsem psala po celý rok na web. Začala jsem prodávat knihu za 10 dolarů a byla jsem trochu překvapená, že se v porovnání s Kitem prodává jen velmi málo. Stalo se ale to, co jsem očekávala a proč jsem to primárně dělala. Mírně to ještě pozvedlo prodej Kitů, protože jsem do nich přidala tu knížku zdarma. Takže vůbec nevadí, že se knížka moc neprodává, protože sedmkrát dražší Kit jde na odbyt lépe než před tím.

Lze vytvořit zisk bez počátečních nákladů, znalostí a času?

Tento projekt byl pro mě zároveň takovým experimentem. Často slýchám důvody, proč někdo nemůže podnikat: nemám na to peníze, nemám na to čas, nejsem v ničem odborník... Chtěla jsem vyzkoušet, jestli lze vytvořit zisk, pokud mám na začátku přesně takové podmínky. Moje roční náklady byly asi 70 dolarů za doménu a hosting. Času jsem měla přibližně tolik, co člověk zaměstnaný na plný úvazek (spíš míň). Výsledků lze tedy dosáhnout prací po večerech, víkendech apod. Na začátku jsem nevěděla nic. Neměla jsem žádné znalosti imigračního práva ani technických věcí kolem budování webu, platebních systémů atd. Nevěděla jsem ani nic o tom jaký druh firmy si založit a proč, jak na daně a další věci kolem podnikání v cizí zemi. Vše jsem se naučila sama, zadarmo, z internetových zdrojů. Výsledkem je čtyřciferný měsíční příjem v dolarech. V ČR by se z toho vyžít dalo, tady v USA zatím jen stěží. Ale takových projektů, jako je tento, mám v plánu udělat více a pak ty příjmy můžou být velmi zajímavé. Ověřila jsem si, že i za takových podmínek to jde, jen se pro to musí něco udělat.

Zelená karta - shrnutí

Jak jste jistě poznali, téměř celý rok se točil kolem zelené karty. Nedělala jsem skoro nic jiného - celkem mi tato práce zabrala 1100 hodin čistého času plus nekonečné čekání na svědecké dopisy. Naše žádost o zelenou kartu měla celkem 732 stran. Nikdy v životě jsem nepřipravovala tak obsáhlý dokument a pravděpodobně nic podobného neovlivnilo život celé naší rodiny tak zásadním způsobem. Nakonec jsme dokázali získat 8 svědeckých výpovědí a do žádosti jsme zahrnuli přes 70 důkazů. Dostáváme se k ceně – díky tomu, že jsme zvládli žádost připravit sami, ušetřili jsme přibližně 5 – 10 tisíc dolarů za právníka. Neminuly nás ovšem poplatky americkým úřadům – celkově jsme zaplatili 3500 dolarů. Pokud by náš příběh nebyl dostatečně přesvědčivý, o tyto peníze bychom přišli. Naštěstí se vše podařilo a tyto náklady už se mi vrátily díky příjmu z podnikání.

Jak zelená karta mění život

Zisk zelené karty nám změnil život o 180 stupňů, nic z následujícího výčtu by bez ní nebylo možné. Konečně můžeme využívat všechny příležitosti, které tato země nabízí, a získali jsme vytouženou svobodu. Podařilo se mi vybudovat první menší podnikání a přispívat pravidelně do rodinného rozpočtu. Nejen, že teď můžu vydělávat i já, máme zároveň svobodu, že si můžeme vydělávat, čím chceme. Nejen prací pro jednu firmu, pro kterou byly udělené víza.

Kartu máme sice teprve 3,5 měsíce, ale Martin byl za tu dobu už dvakrát povýšený. Náš příjem se tak proti začátku před dvěma lety už zdvojnásobil. Dalším rozdílem je, že teď jezdí pracovat přímo do areálu NASA a nemusí pracovat přes telefon nebo čekat u brány areálu až si pro něj přijede hlídací doprovod. Dokonce jsem tam získala přístup i já, čímž se nám zjednodušil problém "jednoho auta". Bez auta se tu nedá existovat, takže pokud ten den potřebuju někam jet, jednoduše odvezu Martina do práce, mám celý den auto pro sebe a pak ho zase dojedu vyzvednout. Dá se i více plánovat do budoucna, protože už nehrozí, že nás ze země během jednoho dne vyhostí, jak se téměř stalo.

Před zelenou kartou jsme většinou neměli žádné možnosti nebo jsme museli volit mezi dvěma špatnými. Teď jsme si ještě pořádně nezvykli, že máme těch možností najednou hodně a jsou tam i ty dobré. Všechno je najednou podstatně jednodušší a už nemusíme mít strach o budoucnost.

Závěr a plány na příští rok

Tento rok byl pro nás hodně obtížný, zejména dlouhé vyčerpávající a frustrující období, kdy jsme museli řešit několik kritických situací současně a zároveň neměli čas si odpočinout. Přesto se nám podařilo obtížné chvíle zvládnout, dokázali jsme splnit mnohé z našich dlouhodobých cílů a přivítali nového, stále veselého, člena naší rodiny. Cesta k americkému snu je prostě klikatá :-)

Příští rok nás čeká příprava žaloby a soudní přelíčení. A mám v plánu další dva důležité cíle – chci rozjet další internetový projekt tak, aby vydělával, ještě než se narodí další očekávaný přírůstek do rodiny ;)

O naší dramatické cestě za americkým snem si můžete přečíst v uceleném příběhu nazvaném Ze Strahova do NASA.

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty