Big Bend National Park - hory, kaňony, poušť, řeka

Zajeli jsme se podívat na daleký západ, na jedno z nejpěknějších míst Texasu - do národního parku Big Bend. Prožili jsme spoustu zajímavých i dobrodružných zážitků: byli jsme obklíčeni tarantulemi, potkali medvěda, obdivovali rozmanitost pouště, našli skrytý vodopád, chodili po horách a mezi skalami, prolézali kaňony, poznávali bohatou geologii, dívali se jak Mexičani nelegálně brodí řeku Rio Grande, aby nám prodali suvenýry a vydělali si na těžký život. Doporučení co dělat, když potkáte medvěda nebo horskou pumu.

Big Bend National Park - Chisos Mountains

Martinovi rodiče poprvé v životě vyrazili do USA, bylo to těsně po našem infarktovém boji o zachování legálního pobytu v Americe - v květnu, kdy pomalu začíná typické texasské vedro. Mimo výletů po okolí Houstonu jsem pro ně připravila výlet do národního parku Big Bend v západní části Texasu.

1.den - Praha - české hlavní město Texasu

Měli jsme před sebou necelých 600 mil (přes 900 km), což se sice dá zvládnout za jeden den, ale nechtěla jsem řešit hledání kempu v horách v noci a také jsem chtěla po cestě udělat pár zastávek. Proto jsme cestu tam rozložili na dva dny. Vydali jsme se směrem na západ od Houstonu a po cca 100 mílích jsme udělali první krátkou odbočku z naší trasy. PrahaNavštívili jsme české hlavní město Texasu - Prahu. V této oblasti se v polovině 19. století usadili čeští imigranti. Praha dnes už ale dávno není domovem původních Čechů, většina jejich potomků se odstěhovala jinam. V Praze se přesto každoročně koná už 157 let Pražská pouť s několika tisíci návštěvníky. Ve vesničce nezůstalo nic jiného než hřbitov, malovaný kostel a pár domků s desítkami obyvatel. Nepotkali jsme ani nohu a pochybuju, že by tam ještě někdo mluvil česky. V Texasu jsem už mockrát narazila na potomky Čechů a přestože se snaží zachovat tradice a nezapomínají na svůj původ, z řeči umí už jen pár slov nebo vůbec nic. Dodnes několik tradičních texasských pivovarů vaří podle receptů původních německých a českých imigrantů.

San Antonio

San Antonio - Tower of the AmericasVrátili jsme se zpět na highway 10 a dojeli až do San Antonia, kde jsme si udělali další krátkou zastávku. Zamířili jsme poblíž dowtownu a šli se na půl hodinky trochu projít. Obdivovali jsme dominantu města, vyhlídkovou věž s restaurací a zároveň nejvyšší mrakodrap Tower of the Americas (229 m), historické tramvaje i poněkud mexický ráz města. Na mexické vlivy narazíte po celých USA, ale tady to bylo nezvykle znatelnější. Po procházce jsme pokračovali dál na západ po 90té a krajina se začala více měnit v pustinu.

K večeru jsme se konečně přiblížili k dnešnímu cíli - městečku Del Rio na hranicích s Mexikem. Nakoupili jsme jídlo v místním supermarketu a už za tmy jsme vyjeli hledat kemp u přehrady, kde jsme měli přespat. Podél cesty jsme míjeli cedule, upozorňující např. na zákaz převozu zbraní do Mexika atd. Přišlo mi to divné, ale ne zas tolik, když jsme se pohybovali u hranic. Cedule říkající "poslední možnost otočit se před tím než vjedete do Mexika" už ale byla hodně podezřelá - opravdu o pár desítek metrů dál byl hraniční přechod, který jsme málem omylem přejeli. Otočili jsme se zpět a vyjeli z města tentokrát po správné silnici (90) směrem k vodní nádrži Amistad Reservoir.

Amistad National Recreation Area - jsme obklíčeni!

Před mostem, který vede přes vodní nádrž, jsme odbočili k našemu kempu Governors Landing. Jednalo se o klasický americký campground, volně přístupný, bez obsluhy, kde jsme si mohli sami vybrat své kempovací místo a později dojít zaplatit (vhodit peníze do schránky). Každé místo mělo svůj přístřešek proti slunci (v Texasu naprosto nezbytná věc) a pod ním piknikový stůl s lavičkami a grilem. Kemp byl na americké poměry primitivní, tj. bez elektrických a vodovodních přípojek pro karavany, bez splachovacích WC (takové lepší kadibudky), ale pitná voda tam byla. Tarantule - Amistad National Recreation AreaPo výběru místa jsme se vydali zaplatit 8 USD za noc a místo, tj. za všechny osoby. Už byla tma, svítila jsem si čelovkou na schránku a vhazovala do ní obálku s penězi, když se kolem nás začaly ozývat podivné zvuky. Posvítila jsem na zem a pěkně jsme se vyděsili - obklíčili nás totiž tarantule! :-) Ve skutečnosti ony byly samozřejmě více vyplašené než my. Každopádně to byl trochu šok, poprvé jsem viděla tyhle obří chlupaté pavouky ve volné přírodě.

Amistad National Recreation Area je vyhledávaná oblast zejména pro vodní sporty a rekreaci (Američan si doveze svůj člun a odpočívá na vodě), turistiku či pozorování zvířat a rostlin. Četné malé zátoky jsou obklopeny skalními útesy a kaňony. Oblast přezdívají pohraniční ráj nebo oáza v poušti. Aktuální informace včetně map lze získat na internetu.

2. den - Pecos River - řeka v kaňonu

Ráno jsme vyrazili dále na západ a po cestě jsme zase zastavovali na zajímavých místech. Projížděli jsme rozlehlou pustinou, jen občas jsme narazili na malou vesnici s pár domy. Pecos RiverV jedné takové (Comstock) jsme se na chvilku zastavili na místním miniaturním hřbitově se zvláštní atmosférou. Jeli jsme dál a u řeky Pecos jsme odbočkou sjeli dolů až k její hladině. Pár rybářů si tam užívalo zdánlivý klid, ale cedule varující před mexickými pašeráky dávala tušit, že je třeba mít oči otevřené. Líbily se mi okolní strmé skály (řeka teče v pěkném kaňonu) a v dálce velkolepý most přes řeku. Nahoře nad útesy byly další vyhlídky nejen na kaňon s řekou a most, ale i na nekonečnou cestu do pustiny, která byla před námi. Jako bysme měli namířeno na konec světa.

Langtry - pravý texasský venkov

Další zastávku jsme udělali v typickém texasském zapadákově Langtry. Nakoukla jsem do historického muzea s budovou, kde úřadoval soudce Roy Bean. Kolem rostly typické pouštní rostliny - kaktus a kvetoucí yucca. Hlavně jsme ale byli rádi, že jsme našli benzínku a obchod s jídlem. Benzín by nám totiž stačil odhadem na necelých 100 mil - celkem problém v této pustině. Obchod byl taková nouzovka - jídla tam moc nebylo, ale měli tam, tak jako všude v USA, hromady ledu do mobilních lednic. Led jsme zatím nepotřebovali, ale lednici jsme samozřejmě také vezli - v pekelném Texasu a navíc v poušti je to nezbytnost. Místní oldschoolový stojan na benzín jsem tady v Americe snad ještě neviděla, snad jen na Route 66 na výletě před dvěma lety nebo v TV ve starých kovbojských filmech. Langtry - Eagle Nest CanyonPtala jsem se majitele, co tam je za benzín, jestli 87ka, zakejval hlavou, že asi jo:) Myslím, že kecal nebo spíš neměl tušení. Po nezbytném doplnění zásob jsme se ještě pár mil vrátili směrem zpět na východ. Voda tam vymlela Eagle Nest Canyon, který překonávají celkem tři mosty. Jeden z nich kdysi sloužil vlakům na historické železniční trati Southern Pacific Railroad.

Přejezd pouště

Pokračovali jsme dál pustinou bez civilizace, výjimečně jsme míjeli mírné náznaky přítomnosti člověka, např. nekonečně dlouhé vlaky. Nejvtipnější byla cedule u silnice "zastávka školního autobusu", přičemž kam oko dohlédlo, nebyl nikde vidět ani obytný dům ani škola. Po stranách silnice většinou vedly nekonečné ploty, jednou za x mil vystřídané odbočkou na ranč. Viděli jsme vždy jen vjezd na ranč, dům nebo dobytek opět v nedohlednu. Tady si asi nikdo nemusí stěžovat na hlučné sousedy. Cesta pouští se zdála stále stejná, všude samé kaktusy a suchomilné keříky, přesto se odpoledne krajina začala lehce zvedat. Zastavili jsme na dalším zajímavém místě, kde vykukovaly vrstvy horniny ve vertikálním směru. Podle tohoto geologického útvaru (Ouachita Orogeny) mohli vědci vyzkoumat jakými procesy vznikla zdejší krajina.

Příjezd do Big Bend National Park

Big Bend National ParkDorazili jsme do posledního městečka Marathon před cílem naší cesty. Docela těžko jsme zde hledali nějaký potravinový obchod. Hospod tam také moc nebylo, nakonec jsme byli vděční za pizzu ve fast foodu. Po jídle jsme se vydali na závěrečných 80 mil jízdy do srdce národního parku Big Bend. Cestu lemovaly o něco vyšší hory a povědomé pouštní rostliny. Zase jsme projížděli rozlehlou pustinou až jsme dorazili k branám parku u Persimmon Gap. V tuto pozdní dobu už tam nikdo nebyl, ale za vjezd jsme mohli zaplatit až druhý den ve Visitor Centru poblíž plánovaného noclehu. Informace a mapy jsem stejně měla připravené předem z oficiálních stránek.

Pokračovali jsme ještě 30 mil pustou krajinou až jsme se ocitli před závěrečnými serpentinami vedoucími do nejvyšších hor parku Chisos Mountains. Ještě před setměním jsme našli náš campground v Chisos Basin a vybrali si místo s tradičním zastřešeným piknik stolem, lavičkami, grilem a kohoutkem s pitnou vodou. Vzhledem k tomu, že celý park je v poušti, nemají tu v kempech sprchy (mimo Rio Grande Village), Casa Grande - výhled z kemputakže se opět jedná spíš o primitivní kemp (na americké poměry). Tentokrát jsme mohli využívat koupelnu s tekoucí vodou, splachovacím WC a místnost na mytí nádobí. Cena za noc a kempovací místo pro všechny osoby byla 14 USD. Po zabydlení jsme si mohli vychutnat pohled na dominantní horský masiv Casa Grande tyčící se přímo nad naším kempem, nádherně ozářený zapadajícím sluncem.

3. den - Lost Mine Trail - procházka po horách

První den v parku jsme strávili v "domovských" Chisos Mountains. Tyto hory vulkanického původu jsou obklopeny rozlehlou pouští jako ostrov v moři. Vybrala jsem oblíbený a turisty často navštěvovaný trek Lost Mine Trail, který začíná na příjezdové cestě do Chisos Basin, nedaleko našeho kempu. Lost Mine TrailNež jsme vyrazili na túru, profrčela kolem nás parta motorkářů na Harleyích. Jeden z nich při tom pokuřoval doutník - tomu říkám bezstarostná jízda.

Hned na začátku tohoto treku nás cedule varovaly před medvědy (black bear) a horskými pumami (mountain lions), bohužel jsme dnes žádné nezahlédli. Zato jsme se dobře seznámili s místními typickými rostlinami - rozmanitými kaktusy (hlavně kvetoucími opunciemi), agávemi atd. Lost Mine TrailCesta vedla zpočátku částečně ve stínu lesního porostu (jalovce, duby a borovice). V druhé polovině začala výrazněji stoupat, porostu s nadmořskou výškou ubývalo a tím na nás začalo nepříjemně svítit horké pouštní slunce. Odměnou nám byly pěkné pohledy na okolní hory (Casa Grande, South Rim), údolí a kaňony (Juniper Canyon, Pine Canyon), zahlédli jsme i náš kemp. Závěr trasy vede po náhorní plošině, přes vrcholové hřebeny. Cestou zpět jsme potkali přímo na cestě stádo srnek a mladých jelenů (white tailed deer). Ušli jsme 4.8 mil (7.7 km) tam i zpět, s převýšením 1300 stop (400 metrů).

Chisos Basin Loop Trail - po stopách medvědů

Chisos Basin Loop Trail - Casa GrandePo túře jsme zajeli k nedalekému Visitor Centru a občerstvili se v místním obchodě - měli tam spíš instantní věci, nic moc výběr. Do večera zbývalo ještě dost času, proto jsem se vydala na okruh kolem střediska po Chisos Basin Loop Trail. Vedro a zničující sluneční paprsky mě opravdu nešetřily, cesta totiž vedla méně mezi stromy. Podobně jako na předchozí túře jsem měla možnost vidět různorodou flóru - agáve (i rozkvetlé a odkvetlé), sotoly i různé kaktusy zajímavých tvarů.

Tato trasa je velmi populární a díky blízkosti k Visitor Centru a chatkám Chisos Mountain Lodge také hodně navštěvovaná. I proto tady turisti nejčastěji potkávají medvědy a pumy. Chisos Basin Loop TrailV tuto dobu jsem tu ale nepotkala ani lidi ani zvířata až na jednoho zajíce. Pravděpodobně bylo ještě příliš velké vedro. Ráno nebo v podvečer je větší šance potkat medvěda. Přesto jsem po cestě pozorovala zřetelné stopy zvířat a jedna z nich byla dost nepřehlédnutelná (přímo uprostřed cesty). Později jsem zjistila, že šlo s největší pravděpodobností o čerstvý důkaz přítomnosti medvěda. Chisos Basin Loop Trail je druhý nejsnazší trek v oblasti - 1.8 mil (2.9 km) s převýšením 350 stop (100 m).

4. den - Chihuahuan Desert, Ross Maxwell Scenic Drive

Chihuahuan DesertTento den jsme se vydali do pouště Chihuahuan Desert - měli jsme v úmyslu tentokrát větší část projet autem a udělat spíš kratší pěší výlety kvůli pekelnému vedru v nižších nadmořských výškách. Sjeli jsme z hor dolů a popojeli přibližně 10 mil na západ, kde jsme odbočili na jedinou cestu jihozápadním směrem - Ross Maxwell Scenic Drive, směřující ke Castolonu u hranic s Mexikem. Tato silnice je údajně nejhezčí vyhlídková trasa v celém parku. V její bezprostřední blízkosti se nachází množství zajímavých zastávek s výhledy i začátky delších treků.

Cattail Falls Trail - vodopády v poušti?

Při přípravě celého výletu (ještě doma) jsem díky geocachingu narazila na zajímavý trek. Žádný dostupný průvodce o něm nepíše, nenajdete ho v mapách a na internetu se o něm dá zjistit jen velmi málo. Důvodem je pravděpodobně místní křehký ekosystém - davy turistů by ho mohly nenávratně poškodit. Cattail Falls TrailNavíc mě zaujal už samotný název Cattail Falls - vodopády v poušti? Tento krátký výlet byl tedy i trochu dobrodružný - trefíme tam vůbec? Nebude vodopád vyschlý? Z Ross Maxwell Scenic Drive jsme odbočili (GPS: N 29° 16.791 W 103° 22.098) doleva na štěrkovou cestu - ta je nevhodná pro auta s nízkým podvozkem, ale pohon na 4 kola jsme nemuseli použít. Auto jsme nechali na provizorním štěrkovém parkovišti (GPS: N 29° 16.975 W 103° 21.007) a vydali se dál po štěrkové cestě pěšky. Dorazili jsme k osamělé skupince stromů, kde byl stín a také odbočka (GPS: N 29° 16.960 W 103° 20.530) na turistickou cestu k vodopádu Cattail Fall.

Pěší cestička zpočátku lehce stoupala, ale zbytek byl skoro po rovině. Výhledy kolem se mi moc líbily - poušť porostlá opunciemi (prickly pear), sotoly, yuccou, kaktusy ocotillo, v dálce menší hory a před námi vysoké stěny Chisos Mountains, kde měl být předpokládaný vodopád. Cattail Falls Trail - vodopádPřestože nás cedule opět varovala před horskou pumou, zahlédli jsme jen mnoho ještěrek a pár ptáků. Nedivím se, v tom vedru by ani psa nevyhnali. Přibližně za hodinu jsme dorazili ke skalní stěně. Byl tam konečně příjemný stín a k naší radosti i pěkný vodopád, padající z výšky přes 30 metrů. Nebyl nijak mohutný, ale stejně mi moc nešlo do hlavy, odkud se bere ta voda. V jezírku pod ním se kdysi mohlo koupat, což už je dnes přísně zakázáno. Vodu z něj hojně využívají pouze zvířata, kterým se v místních suchých a horkých podmínkách těžko hledá pitný zdroj. Tento trek mě nadchnul - byli jsme sami v divočině (potkali jsme jen jednu rodinu) a viděli zajímavé a pěkné místo. Jen nás docela ničilo to pouštní vedro kolem 100° F (38° C), mimo stromů u odbočky a cíle není po cestě žádný stín. Trasa není příliš dlouhá, tak na dvě hodinky tam i zpět. Bude zřejmě lepší ji absolvovat odpoledne kvůli slunci, které pěkně ozáří skalní stěny Chisos Mountains.

Homer Wilson Ranch - farmaření v pustině

Big Bend National Park - Homer Wilson Ranch

Jeli jsme dál na jihozápad po vyhlídkové silnici Ross Maxwell Scenic Drive, která nás mírným stoupáním dovedla zase do hor. Zastavili jsme nad rozlehlým údolím, na jehož dně byl postaven historický Homer Wilson Ranch, dříve využívaný k chovu dobytka. Nedovedu si představit jak mohl někdo žít v této pustině v tak nehostinných podmínkách. Dolů k ranči jsme se nešli podívat, nechtělo se nám vůbec do toho vedra.

Sotol Vista, Burro Mesa Pouroff

Big Bend National Park - Sotol Vista

Popojeli jsme jen o kousek dál k panoramatické vyhlídce Sotol Vista. Název získala podle hojného výskytu sotolů v okolí. Burro Mesa PouroffTyto rostliny sloužily po tisíce let původním obyvatelům jako zdroj potravy a pro výrobu lan a sandálů. Ze Sotol Vista byl perfektní výhled na okolní hory vulkanického původu, údolí a dokonce až ke 14 mil vzdálenému Santa Elena Canyonu, který byl naším dnešním cílem. Od Sotol Vista silnice zase začala klesat až nás dovedla do nížiny. Udělali jsme si krátkou zajížďku pod skalní stěny Burro Mesa. Začíná tu také kratší trek do kaňonu, ale my jsme si jen cvakli pár fotek a rádi se vrátili do příjemně vychlazeného auta.

Mule Ears View Point, Tuff Canyon, Castolon

Cesta nás vedla dál pouštní nížinou, kde ojediněle vykukovaly horské ostrůvky. Na vyhlídce Mule Ears View Point jsme se mohli podívat na jeden takový ostrůvek - jak název napovídá, dva vrcholky připomínaly mulí uši. Tuff CanyonO pár mil dál jsme se zastavili u Tuff Canyonu. I přes to vedro se vyplatilo dojít asi 100 metrů k vyhlídce, kde se nám naskytl zajímavý pohled na dno nenápadného kaňonu. Jeli jsme dál až do osady Castolon, kde vlastně nic nebylo, jen Visitor Center a obchod. Výběr jídla v něm byl ale ještě zoufalejší než kdekoliv jinde v parku - byli jsme rádi za mražený hamburger, který jsme si mohli ohřát v mikrovlnce.

Santa Elena Canyon - procházka do velkolepého kaňonu podél řeky Rio Grande

Santa Elena Canyon Overlook

Posledních 10 mil cesty vedlo podél hranice s Mexikem (řeky Rio Grande), na druhé straně byly hory. Na mnoha místech bylo patrné, že se přes silnici valilo velké množství vody - kolem bylo široké vyschlé řečiště a na cestě nánosy bahna. Někde byly cedule varující před zatopením nebo měřidlo výšky vodní hladiny (horní ryska přesahovala střechu našeho auta). Jednou jsme dokonce projížděli vodou, kde ranger zrovna někoho vyprošťoval z bahna. Dostali jsme se k vyhlídce Santa Elena Canyon Overlook, která nabízí celkový pohled na velkolepý kaňon a strmé skalní stěny na mexické straně. Řeka Rio Grande zde vyhloubila kaňon 8 mil (13 km) dlouhý, 1500 stop (450 m) hluboký a v některých místech jen 30 stop (9 m) široký.

Santa Elena Canyon Trail

O něco dál na konci silnice jsme nechali auto na parkovišti a vyrazili na procházku do kaňonu (Santa Elena Canyon Trail). Nejprve jsme přešli vyschlé řečiště Terlingua Creek (přítok Rio Grande). Na dně byl jen písek a místy bahno, ale byli jsme rádi, že nemusíme brodit - občas bývá tato část trasy zaplavená. Nad hlavami se nám zvedaly mohutné vápencové stěny kaňonu Santa Elena. Začali jsme stoupat nahoru podél stěny - bylo to krátké, ale díky vedru celkem intenzivní. Santa Elena Canyon TrailNahoře jsme byli odměněni krásným výhledem na řečiště Rio Grande a na hory v dálce. Cestička poté zase začala klesat až k hladině řeky. Čím více jsme pronikali do hlubin kaňonu, jeho vysoké stěny nedovolily ostrým a nepříjemným slunečním paprskům proniknout až k nám, což byla příjemná změna. Trek nás vedl dále písčitým a zarostlým dnem kaňonu. Po vyschlém bahně se dalo dostat i přímo k řece Rio Grande, která byla v tomto období velice klidná a nezdála se nijak velká. Původně se nám na tuto procházku v pekelné výhni moc nechtělo, ale určitě to stálo za to. I přes velké vedro jsme potkali dost lidí, jde totiž o jedno z nejoblíbenějších míst v parku. Trasa je dlouhá max 1.7 mil (2.7 km) tam i zpět (záleží jak daleko vám dovolí jít stav vody v řece) a překonává 160 stop (50 m) převýšení.

Goat Mountain - sopečná hora

Ze Santa Elena Canyonu jsme se pomalu začali vracet na naší základnu v horách. Cestou jsme se ještě zastavili na jedné expozici před horským masivem Goat Mountain, Goat Mountainkde bylo názorně vysvětleno jak vznikaly zdejší hory postupnou vulkanickou činností. Po vyhlídkové silnici Ross Maxwell Scenic Drive jsme dnes projeli 30 mil (48 km) a má opravdu mnoho pěkných míst, které stojí za vidění. Pak nás čekalo ještě dalších 16 mil (26 km) na cestě do hor k našemu kempu. Při příjezdu nás přivítala srnka, která se procházela přímo před našimi stany - pěkné zakončení dne plného zážitků.

5. den - Window Trail - cesta k vyhlídkovému oknu

Na Window Trail jsme se vydali brzo ráno ještě než vyšlo slunce. Tento trek totiž vede nejdřív z kopce a nechtěli jsme jít zpátky nahoru v pravé poledne, abysme se neupekli. Window Trail - zajícVyrazili jsme z kempu (trek začíná v jeho dolní části) a hned v úvodu jsme byli opět varováni tradičními cedulemi před medvědy a pumami. Tentokrát jsme měli o dost větší šanci zvířata potkat, protože jsou nejvíce aktivní za úsvitu a za soumraku, kdy ještě není takové vedro. Moje vzrušení ještě narostlo, když jsme míjeli čerstvé oznámení rangerů upozorňující na současnou medvědí aktivitu přímo v této oblasti. Klesali jsme celkem rychlým tempem a já jsem pozorně sledovala okolí. Ale opět jsme nepotkali nic víc než pár zajíců. Jeden se rozhodl běžet přímo proti nám, jakoby nás vůbec neviděl. Došlo mu to až když byl poměrně blízko.

Závěrečná pasáž treku nás dovedla po skalních stupních až k Oknu (Window) - skalnímu průsmyku, kudy při dešti proudí voda a padá dolů do hlubin pod námi. Oknem jsme také nahlédli do rozlehlé pouště, kterou jsme navštívili včera. Window TrailKdyž jsme se vydali na těžší zpáteční cestu nahoru, ještě chvíli trvalo než na nás dosáhly sluneční paprsky. Hory a skalní stěny nad námi už slunce zbarvilo pěkně do oranžova. Stoupali jsme dál obklopeni klasickými rostlinami zdejších hor - agávemi, opunciemi a dalšími pichlavými keři a kaktusy. Druhou polovinu cesty už nás zase spalovalo slunce, ale zvládli jsme se vrátit ještě před největším peklem. Celkem jsme ušli 5.6 mil (9 km) tam i zpět a překonali 1000 stop (300 m) převýšení.

Window View Trail

Na oběd jsme zas zajeli do blízkého obchodu u Visitor Centra. Venku se skoro nedalo být, ale nechtělo se mi jen sedět ve stínu a čekat. Window View TrailZašla jsem tedy přímo za obchod na nejkratší (0.3 mil) a nejjednodušší trek Window View Trail, který je vybetonovaný a přístupný i vozíčkářům. Nabízí panoramatické pohledy na hory v okolí Chisos Basin a na Window Trail, který jsme absolvovali dopoledne. Po cestě bylo několik naučných expozic o místní geologii, fauně a flóře. Udělala jsem pár fotek a musela se vrátit k obchodu, abych se zas schovala do stínu. Přestože jsme byli v horách (kolem 1700 m n.m.), vedro znemožňovalo delší túry. Dali jsme si tedy až do odpoledne pauzu a počkali na trochu příjemnější teploty.

Grapevine Hills Trail - skalní ráj a balvan na spadnutí (Balanced Rock)

Grapevine Hills Trail

Sjeli jsme dolů z hor, přejeli cca 8 mil pouští po štěrkové cestě na sever a z provizorního parkoviště jsme se vydali na trek Grapevine Hills Trail. Grapevine Hills TrailKrajina kolem nás byla o trochu jiná než jsme doposud měli možnost vidět. Hory sopečného původu měly tentokrát charakter větších skalních útvarů a nahromaděných balvanů v oranžovo rudých barvách. Úchvatné výhledy na skály všude kolem mě fascinovaly po celou cestu. Potkali jsme velké množství pestrobarevných ještěrek (southwestern earless lizard) a divili jsme se jak rychle uměly utíkat. Pohodlná cestička nás vedla skoro po rovině dnem vyschlého potoka až na konec širokého údolí ke skalám. Pouze na pár místech byl písek, kde se šlo obtížněji, jinak byla tato pasáž velmi snadná.

U skal jsme začali stoupat, během chvilky jsme se ocitli na hřebenu a mohli nakouknout i na druhou stranu hor. Zblízka jsem obdivovala balvany různých tvarů a jejich zajímavou geologii. V závěrečném úseku (jen pár metrů) jsme se lehce přidržovali skal, kde bylo nutné vylézt takové větší schody z balvanů, ale nebylo to nic náročného. Balanced RockDorazili jsme k cíli, třešničce na dortu - Balanced Rock. Dva "základové" balvany podpíraly jeden "střešní" - vypadalo to jakoby měl každou chvíli spadnout.

Obloha se lehce zatáhla a vypadalo to na bouřku - museli jsme tedy dolů skoro poklusem. Tady v poušti není déšť moc častý, ale pokud přijde, půda nestíhá vsakovat vodu a začnou bleskové záplavy (flash floods). Vzhledem k tomu, že většina trasy vedla po dně potoka, mohlo nám to znemožnit návrat. Došli jsme však včas a déšť zatím nepřišel. Tento 2.2 mil (3.5 km) dlouhý trek mě nadchnul natolik, že ho řadím mezi nejlepší zážitky z Big Bendu. Nádherné scenérie jsme měli jen pro sebe, nepotkali jsme nikoho.

Medvěd

Vrátili jsme se do hor k naší základně v Chisos Basin a rozhodli se zkusit najít medvěda nebo horskou pumu. Není to jen otázka vhodné příležitosti (příznivé teploty a místa), ale i štěstí - většině návštěvníků se to nepodaří. V celém Big Bendu o rozloze 3242 km2 žije odhadem pouze 20 medvědů (nahlášeno 200 pozorování ročně) a dva tucty horských pum (130 pozorování ročně).

Vyrazili jsme pomalu po Chisos Basin Loop Trailu, pozorně sledovali okolí a doufali, že něco uvidíme. Potkávali jsme lidi s dalekohledy, kteří měli stejné úmysly jako my. Chvíli jsme bloumali kolem, ale nic jsme nezahlédli. Už jsem to chtěla vzdát a vrátit se, ale ještě jsem si řekla, že vyjdu na kopec nad chatkami, kde bude rozhled. MedvědAle ani odtamtud jsem nic neviděla, tak ještě nakouknu za poslední zatáčku a pak půjdu zpět... A byl tam :) Nádherný mladý medvěd zrovna večeřel, krmil se trávou. Začala jsem fotit jak šílená a užívala si ten vzácný moment. Medvěd o nás celou dobu moc dobře věděl - občas se na nás podíval, ale nejspíš jen kontroloval, jestli nejsme moc blízko. Jinak o nás nejevil moc zájem a dál se něčím cpal. Po chvíli zahučel do lesa a vytratil se. Plní intenzivního zážitku jsme šli zpět k autu a u chatek jsme se s tím stejným medvědem potkali zas. Zkřížil nám cestu - přeběhl silnici, po které jsme šli a nadobro zmizel v lese.

Medvěd (mexican black bear) v této oblasti žil běžně někdy kolem roku 1900, ale osidlováním a lovem byl postupně vyhuben. V době založení národního parku Big Bend (1944) nežili v celém západním Texasu žadní medvědi. Nicméně v 80. letech se vydala jedna medvědí samice až z mexických hor Sierra del Carmen, přešla poušť, přebrodila řeku Rio Grande a překonala několik dalších desítek mil pouště na americké straně, aby se usadila ve zdejších horách Chisos Mountains. Přirozený návrat medvěda do Big Bendu touto cestou je považován za velký úspěch.

V horách jsou příznivější teploty a medvědi tam snadněji naleznou úkryt, vodu i potravu. Živí se převážně rostlinami (bobulemi, plody kaktusů, trávou), případně hmyzem, mršinou a výjimečně jsou schopni ulovit i jelena nebo prase.

V parku platí přísná pravidla týkající se medvědů, např. v kempu se skladuje jídlo a všechno co voní (drogerie) striktně v medvěduvzdorném boxu. I boty medvědovi můžou vonět, doporučuje se nechávat je před stanem. Všechny popelnice mají speciální zavírání, aby se do nich medvěd nedostal. Medvěduvzdorný box na jídloŽádné jídlo ani odpadky nesmí zůstat ani na chvíli volně položené, hrozí za to vysoké pokuty. Rangeři se tak snaží ochránit návštěvníky i medvědy - ti se nesmí naučit, že člověk = snadné jídlo. Začali by lidi a jejich jídlo vyhledávat, stali by se vůči lidem agresivní a každého takového medvěda musí rangeři pak zabít. Při setkání s medvědem rangeři doporučují udržovat vzdálenost minimálně 100 metrů a hlavně zůstat v klidu a neutíkat. Pokud se medvěd začne sám přibližovat, snažte se ho vyděsit křikem a házením kamenů. V historii parku zatím nedošlo k útoku medvěda na člověka (jen vrčení, dupání atd.). Pozorování medvěda se má do detailu popsat rangerům.

Horská puma

Vycpaná horská pumaJedinou pumu (mountain lion / cougar / panther), kterou jsme v parku viděli, byla ta vycpaná ve Visitor Centru. Horská puma se vyskytuje nejen ve zdejších horách, ale lze na ni narazit v celém parku, i v nížinné poušti a u řeky. Tyto velké kočky jsou schopny dosáhnout na 15 metrech rychlosti 65 km/h. Na kořist můžou číhat ve dne i v noci, ale nejaktivnější jsou za úsvitu a za soumraku. Oblíbenou potravou jsou jeleni, prasata, zajíci, skunkové atd. Významně tak napomáhají, aby byl zdejší ekosystém v rovnováze a jeleni a prasata se nepřemnožili.

V případě setkání s pumou rangeři doporučují:

Puma se může chovat agresivněji než medvěd a občas se stane, že zaútočí. Během 70ti leté historie parku se to stalo 5x - skončilo to vážnými zraněními lidí a rangeři byli nuceni agresivní pumy pak zabít. Smrt jediné pumy může znamenat narušení křehkého ekosystému. Poslední 5. útok se odehrál před 2 týdny v odlehlé oblasti - turistka je mimo nebezpečí života a rangeři a vědci dočasně oblast uzavřeli a pumu zatím sledují. Pumy často využívají turistické cesty jako svoje cestovní koridory a lidé je spatřují i v kempech a podél silnic. Nejbezpečnější je naučit se pravidla jak jednat při setkání s pumou a dobře poučit také své děti, které jsou potenciálně v největším nebezpečí. Nenechte je běhat napřed, resp. neberte je na některé treky (bývají označeny cedulemi).

6. den - Hot Springs Historic Trail - lázně u řeky Rio Grande

Poslední pobytový den jsme měli v plánu zase o něco víc projet autem a vydali jsme se do pouště - tentokrát na jihovýchod směrem k vesnici Rio Grande Village. Tato cesta není tak bohatá na vyhlídky jako Ross Maxwell Scenic Drive, projeli jsme tedy necelých 40 km až k prvnímu cíli bez zastávek. Přejeli jsme dlouhý most překlenující vyschlé řečiště Tornillo Creek a zabočili na štěrkovou cestu vedoucí k Hot Springs. Hned jak jsme vylezli z klimatizovaného auta, už se nám zase chtělo zpátky dovnitř. Byli jsme o více než 1000 výškových metrů níž než v horách a na teplotě to bylo rozhodně znát - překračovala 100° F (38° C).

Vyrazili jsme na krátký trek Hot Springs Historic Trail. U břehu vyschlé řeky Tornillo Creek rostly obrovské palmy. Prošli jsme kolem několika historických budov (spíš jejich zbytků) z počátku 20. stol. Hot Springs Historic TrailSídlily tady dvě rodiny - provozovaly tu svoje hospodářství, poštu a lázeňský resort. Historie obývání tohoto místa je však mnohem delší. Původní obyvatelé (indiáni) si tu postavili své obydlí pod skalním převisem. Vytvořili zde obrazce, piktogramy (nakreslené na skále) a petroglyfy (vyřezané do skály), jejichž stáří se odhaduje na několik stovek až tisíc let. Mimo kreseb jsme na skalách objevili velké množství hnízd.

Cesta nás vedla kolem skal až k hlavní řece Rio Grande. Na kameni, na americké straně řeky, ležely ručně dělané mexické suvenýry - na kusu papíru byly napsané ceny a prosba o další dotaci a vedle skleněná krabička na peníze. Aby mohli Mexičani takto "provozovat obchod", musí docela často nelegálně brodit řeku tam a zpět. Nejen Mexičanům hrozí trest za překračování hranice a prodej na černo. Také koupě mexických předmětů není legální - hrozí trest, pokuta a zabavení věcí.

Hot Springs Historic TrailDorazili jsme k nádrži na břehu řeky, která sloužila už od roku 1914 ke koupání v horké lázni. Geotermální léčivý pramen, obsahující minerální soli, je ohříván hluboko v zemi a vyvěrá přímo do této nádrže. V lázni se dá koupat dodnes a při tom pozorovat okolní přírodní scenérii. Vzhledem k tomu, že teplota vody (105° F) byla skoro stejná jako teplota vzduchu, na koupání jsme neměli vůbec chuť, ale v zimě to může přijít vhod. Pokračovali jsme ještě o kousek dál podél řeky a pak jsme se vraceli stejnou cestou, ale údajně se dá jít zpět na parkoviště i přes kopec nad řekou. Ušli jsme cca 1 míli (1.6 km) tam a zpět, po rovině - až na to vedro velmi snadný trek.

Rio Grande Village Nature Trail - jezírko a výhled do Mexika

Rio Grande Village Nature Trail

Dojeli jsme do největšího kempu v celém parku (Rio Grande Village). V tuto dobu byl prázdný, protože v současných šílených vedrech všichni raději přespávají v horách. Auto jsme nechali u kempovacího místa č. 18, kde začíná krátká vyhlídková procházka Rio Grande Village Nature Trail. Hned na začátku treku jsme potkali zajíce. Po pár metrech jsme došli k pěknému jezírku, přes které vedly lávky. Mohli jsme tady pozorovat především ptáky a želvy. Za jezírkem jsme pokračovali krajinou plnou rozkvetlých kaktusů. Cesta začala stoupat na menší kopec z vápencových skal, z něhož jsme měli perfektní panoramatický výhled na zákruty řeky Rio Grande, jezírko, mexickou vesnici Boquillas del Carmen a hory v pozadí Sierra del Carmen. Dole u řeky se pásl vyhublý dobytek Mexičanů, viděli jsme i nějaké lidi brodit řeku směrem z Mexika do USA. I tady byla naše cesta bohatě lemovaná mexickými suvenýry a připravenými krabičkami na peníze. Okruh má pouze 0.75 míle (1.2 km) a překonává převýšení pár desítek metrů.

Po procházce jsme se zastavili ve vesnici Rio Grande Village, kde je nejen obchod, ale i sprchy a prádelna. Místní obchod má podobný výběr jako ten "náš" v horách, možná ještě o něco málo lepší - využili jsme toho a naobědvali se.

Boquillas Canyon Trail - mexická atmosféra v kaňonu

Vrátili jsme se kousek a zabočili na cestu vedoucí na východ k horám Sierra del Carmen. Zastavili jsme na vyvýšeném místě Boquillas Canyon Overlook s pěknou vyhlídkou na zelené údolí řeky Rio Grande a hory. Od naproti nás dalekohledem pečlivě sledovali Mexičani - měli totiž i tady svůj "krámek" se suvenýry. Aby je sem dali museli nejen ilegálně překročit řeku, ale i vylézt až sem na skalní útes.

Boquillas Canyon Trail

Dojeli jsme až na konec silnice a vydali se na procházku do kaňonu (Boquillas Canyon Trail). Cesta nejdříve vystoupala pár metrů na vyhlídkový bod nad Rio Grande a poté začala klesat až na úroveň řeky. Jako obvykle jsme byli varováni cedulemi, že koupě předmětů od Mexičanů je nelegální a přitom všude podél cesty byly primitivní obchody se suvenýry. Boquillas Canyon TrailTentokrát jsme ale potkávali i samotné Mexičany přímo na trase a ti se nám snažili předměty prodat osobně. Šli jsme podél řeky směrem ke kaňonu a najednou se začal ozývat španělský zpěv. Mělo to zvláštní kouzlo: jít do krásného monumentálního kaňonu a při tom poslouchat zpěv mexického domorodce, který mezi vysokými skalami dělal lehkou ozvěnu. Atmosféra, kterou navodil zpívající Victor, se mi líbila. Zpívá tam turistům v tom pekelném vedru celý den, tak jsme udělali výjimku a pár drobných mu do krabičky vhodili. Na americkém břehu řeky se pásli i vychrtlí koně mexických přeběhlíků. Pokračovali jsme ještě o kousek dál mezi 450 metrů vysoké skalní stěny velkolepého kaňonu. Zpět k autu jsme se vraceli stejnou cestou. Tento pěkný trek je přibližně 1.4 mil (2.3 km) dlouhý (tam i zpět) a v podstatě podobný Santa Elena Canyon Trailu, který se mi ale líbil o něco více.

Boquillas del Carmen - nelehký život Mexičanů v chudé vesnici

Později jsem našla zajímavé informace nejen o zpívajícím Victorovi, ale i o blízké vesnici Boquillas del Carmen, odkud pochází. Jde o izolovanou a extrémně chudou vesničku s primitivní infrastrukturou, nemají tam ani elektřinu. Před teroristickými útoky v roce 2001 tato vesnice žila téměř výhradně z turistického ruchu. Victor (tehdy ještě nezpíval v kaňonu) převážel turisty na loďce za dolar celých 24 let. Pro turisty to byla zpestřující atrakce - po převozu se nechali odvézt na oslech a ponících do vesnice, kde si v baru dali teplé pivo a tradiční jídla (tacos), nakoupili ručně dělané suvenýry a místní lidi tam pro ně dělali parties u baru. Někteří turisti tam i přespali, ráno si dali snídani a byli zase odvezeni loďkou zpět do USA.

Vesničani to mají daleko do vnitrozemí - k první vesnici, kde můžou nakoupit zásoby, je to 6ti hodinový výlet, takže chodili raději nakupovat do obchodu u kempu na americké straně v Rio Grande Village. Ten měl tržby asi z poloviny právě díky Mexičanům a mohl proto být i lépe zásobený než dnes. Vesničani kupovali hlavně věci, které si doma nemohli dopřát (chlazené nápoje, vejce, mouku atd.) a rádi si tam vypili kafe, přečetli noviny a poklábosili s Američany. Zástupci obou zemí budovali vřelé vztahy, dokonce občas došlo i na fotbalový nebo baseballový zápas. Vzájemně se také učili anglicky a španělsky. Prospěch z toho měly obě země.

Vše se změnilo po září 2001, kdy se začala zpřísňovat bezpečnost USA a postupně se zavřely tyto neformální hraniční přechody. Boquillas del Carmen byla najednou totálně odříznutá od všech příjmů i od zásob a začala v podstatě umírat. Místní neměli jinou možnost výdělku, ve vesnici neexistuje žádný průmysl. Z původních 300 obyvatel se počet snížil na necelých 100 - lidé se museli odstěhovat daleko do vnitrozemí za prací. Victor přesto dál zůstává, protože tady má domov už 60 let, a začal se "prát" o svůj výdělek alespoň zpíváním. Ostatní se stále snaží prodávat suvenýry. Problém je, že při tom musí nelegálně překračovat řeku, aby suvenýry k turistům dostali. Turisti už se na druhou stranu neodváží vůbec, hrozí za to uvěznění a vysoká pokuta. Američtí vědci z této situace nejsou už vůbec nadšení, protože na druhé straně chtějí zkoumat přírodu a takhle musí jezdit až přes vzdálené Presidio, kde je legální přechod a cesta jim tak zabere asi 16 hodin.

V roce 2012 se měly hranice částečně pro turistický ruch otevřít, ale v době naší návštěvy tomu ještě nic nenaznačovalo. Odpůrci tvrdí, že přece nenechají Mexíky jen tak přecházet hranici. Jenže oni to stejně dělají a dost často. Dál do vnitrozemí se ale nepouštějí, nemají k tomu důvod - přejít pár stovek mil pouště v extrémních podmínkách by bylo život ohrožující a v podstatě nemožné. Jediná výjezdová cesta ven z parku směrem do USA vede přes celnickou stanici, kde nám kontrolovali pasy. Pokud by někdo chtěl utéct do USA natrvalo, pravděpodobně by si vybral snažší cestu jinudy.

Když jsme jezdili po parku, občas jsme auto celníků potkali, takže pohyb osob pravděpodobně sledují, ale proti častým nelegálním přechodům zřejmě nic moc dělat nemůžou. Než by zasáhli, vesničani by jim asi stihli utéct zpět. Překračovat hranici se stejně dá v šíři několika desítek mil, celníci nemají šanci zasahovat všude a ihned. Dokud se někdo nesnaží o útěk dál do vnitrozemí, zřejmě ani není důvod neefektivně utrácet peníze daňových poplatníků. Deportovat zpět do Mexika totiž celníci můžou jen přes legální přechod několik hodin odsud a náklady by při tak častých deportacích byly nezanedbatelné. Paradoxně by se vybudováním legálního přechodu možná zlepšil přehled o tom, kdo a kdy překročil. Třeba už při příští návštěvě Big Bendu budeme mít pestrý zážitek ze života v primitivních podmínkách a místním vesničanům se zase o chlup zlepší už tak dost těžký život.

Rio Grande Overlook - pohoří Sierra del Carmen a zelená oáza kolem řeky

Rio Grande Overlook - Sierra del CarmenSilnice u Boquillas Canyonu končí - odsud jsme se pomalu začali stejnou cestou vracet na základnu. Zastavili jsme před tunelem na vyhlídce Rio Grande Overlook. Naskytl se nám výhled nejen na zelenou oázu kolem řeky Rio Grande, ale i na mexické pohoří Sierra del Carmen, malou silničku kroutící se v dáli, vedoucí k Boquillas Canyonu odkud jsme právě přijeli. Doporučuji tady zastavit až na cestě zpět, tj. odpoledne kdy je vše nádherně ozářené sluncem.

Ernst Tinaja Trail - geologův ráj

Jeli jsme dál a zabočili na štěrkovou cestu Old Ore Road. Absolvovali jsme pár lehce dobrodružných mil, protože naše pojištění auta se nevztahovalo na tento druh cest. Trochu to s námi házelo, občas byla cesta docela rozbitá, přejížděli jsme prohlubně, Odbočka k Ernst Tinaja Trailkudy se při povodních valí voda, ale nakonec na to naše vypůjčená RAV4 stačila i bez pohonu na všechny kola.

Z provizorního parkoviště, kde se dalo i primitivně kempovat, jsme se vydali na procházku Ernst Tinaja Trail. Nejprve jsme šli dnem vyschlého potoka přes zvláštní deskovité vápencové kvádry. Skoro to vypadalo jakoby sem někdo navezl nějaké prefabrikované panely ze stavby, přesto je ale vytvořila sama příroda. Došli jsme do zprvu nevýrazného kaňonu, cestu najednou začaly obklopovat nižší skály, které postupně začaly mohutnět. Ernst Tinaja Trail - jezírkoDorazili jsme k místu, kterému místní říkají "tinajas" (čti tynahas) - jde o jezírka ve skalních otvorech, které vznikly erozí. Kolem byly neméně zajímavé a fotogenické skalní stěny kaňonu, tvořené vrstvami horniny, které se kroutily všemi možnými i nemožnými směry. Z hlediska geologie se jedná o velmi bohatou a zajímavou oblast - představovala jsem si jak se to tady postupně asi tvořilo.

Pokračovali jsme dál, občas jsme přelézali velké šutry a kaňon se pomalu začal zužovat. Bavilo mě se protahovat užšími místy a hledat cestu kudy prolézt, až jsem nakonec zůstala viset dva metry nad zemí "uvězněná" pod velkým šutrem. Pravděpodobně by to šlo prolézt i dál, rozhodně bych se sem jednou chtěla vrátit a zkusit prozkoumat kaňon co nejdál. Na tento mílový trek (1.6 km) jsme se vydali jen díky doporučení jednoho místního rangera a jsem zato moc ráda, protože to byla jedna z nejpěknějších a nejzajímavějších procházek. Trek není popsán v průvodci, takže jsme si ho mohli pěkně vychutnat bez přítomnosti dalších turistů.

Dugout Wells (Chihuahuan Desert Nature Trail) - farma v poušti a naučná procházka

Poslední zastávku jsme udělali těsně před západem slunce u bývalého hospodářství Dugout Wells. V tomto ostrůvku zeleně je ukázán typický způsob života uprostřed pouště, Dugout Wells - větrný mlýnnapř. větrný mlýn na pumpování vody ze země. Stín pod stromy poskytuje vhodné místo k rodinnému pikniku. Prošli jsme si naučný interaktivní půlmílový (800 m) okruh kolem oázy Chihuahuan Desert Nature Trail. Cesta nás vedla kolem typických pouštních rostlin, u nichž byly cedulky s názvy a zajímavými fakty. Trek byl zároveň naší poslední navštívenou atrakcí v Big Bend NP.

7. den - návrat do Houstonu

Ráno jsme sbalili a v 9 jsme vyrazili zpět do Houstonu. Po cestě jsme tentokrát nedělali žádné větší zastávky, protože jsme chtěli dojet do večera. Nic zajímavého jsme ani neviděli, snad jen jak šerif pomáhal nahánět tele zdrhnuté z blízké farmy, kterého běhalo chaoticky po silnici. Domu jsme dorazili kolem 10té večer, tj. cesta trvala asi 13 hodin.

Jak jste z článku možná poznali, při naší návštěvě na konci května bylo už poměrně nesnesitelné pekelné vedro, chce to vyrazit dříve. V Big Bendu je hlavní sezóna od podzimu do jara právě kvůli příznivějším podmínkám. Výlet ve mě přesto zanechal nezapomenutelné zážitky - ať už setkání s tarantulemi nebo s medvědem, ale i poznávání zdejších rozmanitých přírodních krás. Nejvíce mě uchvátily treky, kde jsme mohli být úplně sami v divočině a zároveň bylo na co se dívat: procházka skalami na Grapevine Hills s balancujícím balvanem na vrcholu, geologie a prolézání úzkého kaňonu Ernst Tinaja a vodopád v poušti Cattail Falls. Nadchly mě i klasické a turisticky velmi populární treky: procházka po horách Lost Mine Trail, výlet do kaňonu Santa Elena nebo atmosféra navozená zpívajícím Mexičanem v Boquillas Canyonu. Překvapilo mě jak může být poušť různorodá. Doufám, že se do Big Bendu ještě někdy podívám a prozkoumám další zapadnuté kouty tohoto unikátního národního parku.

Další zajímavosti ze života v Americe si můžete přečíst v naší knížce Ze Strahova do NASA.

Foto: Big Bend National Park - hory, kaňony, poušť, řeka

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty