Houstone, máme problém aneb trnitá cesta do NASA

Jak jsme se snažili nestat se ilegály, zatímco Martin přesvědčoval amerického giganta o svých kvalitách. Krátce po vyřízení všeho nutného k životu v USA jsme byli nuceni řešit vážné existenční problémy. Náš pobyt v USA byl ohrožen a měli jsme pouze 14 dní na opuštění země. Uvádím stručný návod jak změnit pracovní víza na turistická (změna statusu).

Doposud jsem psala převážně o příjemných věcech, ale dnešní příspěvek bude trochu jiný. Začátky v nové zemi jsou často tvrdou zkouškou, která otestuje odolnost člověka. Jakoby si život ve vysněné zemi musel nejprve zasloužit. Většina dnešních imigrantů do Ameriky se potýká s problémem jak si zajistit "papíry" a mnohým z nich se to nikdy nepodaří. V současné době žije v zemi více ilegálních přistěhovalců než je v České Republice celkový počet obyvatel.

Získat pracovní vízum v USA je skoro nemožné, ale mému muži se to přesto podařilo - první kolo boje jsme vyhráli. Po příjezdu jsme vybojovali i další kola: vyřízení všech formalit na místě, koupě auta, bydlení atd. Po více než půl roce dřiny (z toho 2 měsíce v Americe) jsme si konečně mohli oddechnout, že jsme všechno zvládli a začali si užívat život jinak než lítáním po úřadech a zařizováním všeho možného. Netušila jsem jak brzy poté budeme muset vyslovit onu známou větu: "Houstone, máme problém."

Problémy v práci

Bohužel vztah Martina a jeho šéfky od začátku nebyl ideální. Věřili jsme, že jsou to jen počáteční problémy, protože jeho šéfová řeší tyto věci přece jen poprvé, Martin byl její první zaměstnanec. Přičítali jsme to tedy její nezkušenosti a doufali, že se to časem zlepší a oni najdou společnou řeč. Vycházel vstříc požadavkům a pracoval často po nocích a o víkendech, aby pak zjistil, že je to celé "špatně". Ztrácel tím motivaci, aby v náročném tempu pokračoval dál, když viděl, že to stejně dělá zbytečně. Ale nejhorší na tom bylo, že vlastně nikdy nezjistil, co přesně šéfová chce dělat a jak. K práci, na kterou byl najat se vůbec nedostal, nebyla totiž připravena laboratoř.

Tušili jsme, že tato spolupráce je dlouhodobě neudržitelná a začali jsme přemýšlet jak dál. Dohodli jsme se, že se pokusíme co nejdříve připravit papíry na žádost o zelenou kartu a do roka zkusíme sehnat jiného zaměstnavatele. Na rok měl totiž pracovní smlouvu s UH a předpokládali jsme, že když to obě strany stálo tolik peněz a úsilí, rok to vydrží a pak mu to jednoduše neprodlouží. Přestože se snažil tak jako ještě snad nikdy ve svém životě, dostal výpověď za dva měsíce po příletu.

Výpověď = ilegalita

Vyhazov z práce by v ČR nebyl takový problém, ale tady to znamená okamžitý konec platnosti víz pro nás pro oba a odchod ze země. Dnem výpovědi se člověk stane v podstatě přes noc ilegálem. Ilegálně tu lidi sice žijí roky a nic moc se neděje, ale jakmile by někdy chtěli svůj pobyt v USA zlegalizovat, zřejmě se jim to nikdy nepodaří. Imigrační politika je stále přísnější a z těchto lidí se pomalu stávají štvanci, kteří nesmí nikam vycestovat a bojí se třeba běžných kontrol na silnici atd.

Situace se dá zachránit pouze nalezením nového zaměstnavatele, ale nesmí dojít k tomu, že by člověk byl jen jediný den bez práce. Většinou se to dělá tak, že bývalý zaměstnavatel dá nějaký čas dopředu vědět, že hodlá dát výpověď a imigrant má alespoň teoretickou šanci najít nového zaměstnavatele. Má ale právo udělit okamžitou výpověď a pak se opravdu stanete přes noc ilegálem. Martin dostal 3 týdny na odchod z USA resp. hledání nového zaměstnavatele.

Výběrové řízení na práci v USA

V praxi je získání nového zaměstnavatele v USA obtížnější než v ČR. Výběrové řízení trvá nezřídka měsíce a často se pohovory konají v několika kolech. Člověk se postupně prokousává od personalistů k odborníkům a šéfům a snaží se všechny přesvědčit, proč právě on je pro ně ten nejlepší mezi stovkami nebo tisíci uchazečů z celých Států. I kdyby ho někdo chtěl zítra, pohovory budou trvat třeba měsíc. Naštěstí šéfová nechala Martina doma, aby se mohl plně soustředit na řešení problémů. Na druhou stranu den po slovní výpovědi beze slova poslala písemnou výpověď, která ale byla o týden dříve, tj. za dva týdny. Tím jsme se dostali do ještě více absurdní roviny a nevěřícně jsme zírali na ten papír.

Tolik úsilí a peněz jen tak za nic?

Co teď? Běžela nám hlavou spousta myšlenek, ale nedařilo se vymyslet rozumné řešení. Nevěděli jsme, jestli naplno shánět práci nebo všechno tady rušit a začít prodávat věci. Měli jsme smlouvy na rok dopředu: nájem, elektřina atd. Nakoupené fungl nové věci v bytě, auto. Nedovedla jsem si představit jak to vše během 14 dní prodat. Nové nepoužívané věci se tu sice dají v určité míře vrátit zpět do obchodů, ale my jsme měli asi tři dny po termínu, kdy to ještě šlo udělat. Za 14 dní se zdálo nemožné vše zkusit zrušit a prodat. Vypadalo to, že bysme tu museli svůj nově nabytý majetek nechat nebo zůstat pár dní nelegálně.

Nemohla jsem uvěřit, že jsem před chvílí doběhla z posledního úřadu a teď mám běžet zase zpátky? Celý ten kolotoč několika měsíců tvrdé dřiny teď mám podstoupit znovu a stihnout to za 14 dní? Představu, že v ČR nás čeká zase celé zařizování, kupování všeho vybavení bytu a koupě auta úplně znova, jsem se snažila marně vyhnat z hlavy. Během krátké doby bysme vlastně podruhé přišli o všechen majetek. V tu chvíli je docela dobré si uvědomit, že kapacita mozku nedokáže řešit nekonečně mnoho úloh, takže pěkně postupně. Nejdřív vyřešit život tady a udělat vše pro to, abysme tu mohli zůstat. Dokud nesedím v letadle do Evropy, musím makat a věřit...

Nevzdám se svého snu, nikdy!

Život v Americe se nám opravdu líbí a více nám vyhovuje, přestože jsou tu tvrdší podmínky (získat práci, konkurence, platit zdravotní pojištění a o péči ani nemluvě). Nabízí naopak více příležitostí nejen vydělat peníze ale i bavit se, získat kvalitní služby a je zde více oceněna tvrdá práce a úspěch. V žádném případě jsme se toho nechtěli vzdát, chtěli jsme bojovat až do posledního dne.

Návod jak změnit status z pracovního víza H1B na turistické B2

Martin posílal desítky žádostí o práci, zatímco já jsem hledala cesty jak náš pobyt v USA alespoň prodloužit. Zjistila jsem, že jediná možnost jak získat čas je změna statusu našich víz, tj. z Martinova pracovního H1B, resp. z mého pobytového H4, na turistické B2. Vyplnila jsem formulář I-539 a napsala jsem dopis, kde jsem zdůvodnila změnu víz (statusu) a zmínila jsem všechny přiložené důkazy.

Dopis obsahoval Martinovo prohlášení, že chceme jet poznávat krásy Ameriky, protože jsme měli oba náročnou práci a potřebujeme si odpočinout. Zároveň by to byly naše líbánky, na které ještě nebyl čas kvůli práci. Bylo třeba zdůraznit, že jsme vysoce kvalifikovaní pracovníci, tj. nestojí nám za to pracovat jako ilegálové, jsme dostatečně movití a určitě se vrátíme pak do ČR. Přiložené důkazy tedy obsahovaly zpáteční letenku, naše výpisy z banky potvrzující dostatek peněz na několik měsíců cestování po USA, inzeráty o prodeji našeho majetku tady v USA (to si nejsem úplně jistá, jestli to nemůže naopak přitížit). Dále formální důkazy starého statusu: kopie pasů, víz H1B a H4, pasových kartiček I-94, Notice of Action I-797B, pracovní smlouvy, výplatních pásek a výpovědi. Přiložila jsem pro jistotu ještě náš úředně přeložený oddací list s apostilou.

Americký imigrační úřad USCIS má naštěstí inteligentní řešení k podávání žádostí a dovoluje zaplatit (290 USD) a poslat základní formulář I-539 po internetu. Zbylá halda papírů se pošle pak klasicky poštou. Rozhodnutí úřadu trvá minimálně několik týdnů a ode dne podání žádosti zde máme legální pobyt až do rozhodnutí i kdyby bylo negativní. Pozitivní výsledek může dát až půl rok navíc, během kterého jsme chtěli procestovat Státy a zároveň zkoušet štěstí při hledání nového zaměstnavatele pro nás oba nejen v Houstonu, ale po celých Spojených státech.

Limit pracovních víz (H1B cap) a převod víz (transfer)

Díky online žádosti jsme mohli čekat s odesláním až do posledního dne vypršení našich starých víz. Změnu na turistické vízum jsme nechali až jako úplně poslední možnost, abysme nemuseli opustit USA tak, že tu necháme byt plný věcí, auto, otevřené účty v bance a nezrušené smlouvy. Nakonec jsme tuto poslední možnost nemuseli využít a formuláře zůstaly doma v deskách. Dnem podání této žádosti by totiž Martin ztratil pracovní vízum a nové nelze teď dostat. Pro tuto sezónu je totiž vyčerpán limit pracovních víz (H1B cap) a do října mají lidi prostě smůlu i když se najde zaměstnavatel ochotný to zařídit a zaplatit. Doufali jsme spíš v převod pracovního víza z jednoho zaměstnavatele na druhého (H1B transfer), který se nezapočítává do již vyčerpaného limitu a je tak v podstatě naší poslední šancí jak neztratit výhodu pracovního víza alespoň jednoho z nás.

Shánění práce na University of Houston - zn. okamžitě!

Během kritických 14 dní se toho stalo opravdu hodně. Martin zkoušel obvolávat všechny lidi, kteří by mu mohli pomoci (v USA i v ČR). Zašel i za "naším" starým známým profesorem z University of Houston, který nám pomohl nejvíce v začátcích. Ten se usilovně snažil najít možnosti, ale stále to nevypadalo, že se podaří něco dohodnout. Opět musím zopakovat frázi, že byl naší poslední nadějí. A skutečně tím směrem se to nakonec pohnulo.

Profesorovi se zrovna někdo ozval, že potřebuje spravit detektor, který Martin dobře zná a umí s ním dělat. Přiletěl člověk z komerční firmy z Kalifornie a Martin mu to pomohl vyřešit a ten člověk s ním udělal pohovor, ale nic nemohl slíbit. Týden je moc málo času, ale byla to první naděje.

Druhá možnost práce se vynořila přímo u "našeho" profesora, který by měl nějakou krátkodobou práci, ale až za 6 týdnů. Takže se řešilo jak překlenout těch šest týdnů. Bohužel nešlo nechat Martina v zaměstnaneckém poměru bez výplaty, protože jediný den, který by nebyl zaplacený opět znamená konec platnosti víz a ilegalitu. "Náš" profesor je šéf katedry a velmi ho respektují nejen v rámci UH, mými slovy prostě velké zvíře. Zřejmě tak trochu počítal s tím, že když zajde za svou podřízenou (Martinovo šéfovou), dokáže domluvit, aby Martin pracoval dalších šest týdnů pro ni a on ho vezme pod svá křídla pak. Problém vyřešen. Ale šéfová Martina to odmítla a byli jsme zase na začátku. Martin tedy zkusil obejít všechny členy katedry, jestli by nedokázali najít peníze na 6 týdnů výměnou za krátkodobou výpomoc. Překvapivě se na něj nedívali jako na někoho, kdo má odsud vypadnout, ale snažili se pomoci. Jeden profesor (ne ten "náš") byl ochoten zaplatit těch pár týdnů, přestože Martin dělá něco jiného a pravděpodobně se mu to ani nehodí.

Práce pro NASA

Měli jsme pár dní do konce pobytu a tak nějak se podařilo odvrátit to nejhorší - vzdát se pracovního víza a tím si zavřít dveře navždy. Asi dva dny před koncem našeho legálního pobytu se Martinovi naskytla třetí a ta nejlepší možnost, kterou se nakonec pokusil využít. "Našemu" profesorovi se podařilo vyjednat práci pro Martina na 6 týdnů v NASA, prozatím jen "na zkoušku". Shodou okolností začínali pracovat s detektory, na kterých Martin dělal několik předchozích let, a potřebovali někoho, kdo tomu rozumí. Trochu problém je, že zaměstnávají jen Američany, ale občas prý udělají výjimku a nějaký cizinec se k nim dostane. Tento zádrhel se částečně podařilo vyeliminovat tak, že Martina má pod křídly "náš" profesor, tj. zaměstnavatel zůstal stejný a nebylo třeba ani měnit vízum a financuje to NASA a práce je odváděna v jejich prospěch.

Druhý zádrhel je v tom, že se nedostane do areálu NASA bez povolení, které trvá vyřídit přes měsíc. Zatím to vyřešili tak, že Martin jezdí do 30 mil vzdáleného Clear Laku na campus University of Houston (pobočka), který je v podstatě hned vedle NASA. Lidi z NASA za ním jezdí na jednání na campus nebo dělají telekonference. Nejdříve zjišťovali, jestli jsou jejich zájmy v souladu s tím, co Martin umí a jestli ho potřebují a jestli je pro ně ten správný expert. Martinovi se podařilo je přesvědčit zhruba po měsíci vyjednávání a dostal prodloužení na další tři měsíce. Po tu dobu se bude muset hodně snažit, aby ho najali i na delší pracovní poměr. UPDATE: Už uplynuly asi dva měsíce a zatím stále čeká na povolení vstupu do areálu NASA a spolupracuje s nimi "na dálku".

Co dál?

Zvykli jsme si žít s pocitem, že nevíme co bude dál a jsme rádi za každý den strávený tady v USA. Já mám v létě asi největší šanci získat práci, protože sezóna s pracovními vízy se otevírá v říjnu. Už jsem vyplnila přes sto pracovních žádostí, absolvovala několik pohovorů, ale vždy skončíme na pracovních vízech, která nemám. Jednomu zaměstnavateli jsme se líbila natolik, že už začal jednat s právníky, ale když zjistil, že mě může zaměstnat až v říjnu, byl nucen mě odmítnout. Popíšu ten proces v samostatném článku, dnes už by to bylo moc dlouhé.

Zelená karta

Získat zelenou kartu je naše jediná šance jak si zajistit neomezeně dlouhý pobyt, mít možnost změnit práci a hlavně bych mohla začít bez omezení vydělávat i já. Shromáždit papíry na zelenou kartu, sehnat všechna potvrzení a doporučení od světově uznávaných kapacit bude trvat měsíce, ale doufáme, že to stihneme ještě před rozhodnutím NASA, jestli Martina budou chtít dál nebo ne. Tehdy totiž zase budeme řešit otázku, jestli honem sbalit kufry nebo se nechtěně dostat do ilegality.

Rodiče mohli přijet na výlet

Těch zádrhelů, které nastaly výpovědí v práci, jsme řešili víc. Ani ne týden před tím si rodiče Martina koupili letenky, že za námi přijedou na návštěvu do USA. Měla to být pro ně první velká zámořská cesta, nikdy neudělali tak velký cestovatelský krok. Nejdříve jsme jim museli říct, že to zřejmě nevyjde, pak že možná a nakonec můžu prohlásit, že se sem dostali včas a mají nezapomenutelné zážitky. Další částečný happy end - můžete se těšit na některý z dalších článků o cestování v poušti, horách a podél řeky Rio Grande (Big Bend National Park).

Z dnešního článku vyplývá, že i když máte vše dobře promyšlené a zajištěné tak smůla může přijít kdykoliv a nejde to nijak ovlivnit. Nelze se na to ani nijak připravit, prostě shit happens. Chce to nevzdávat se do poslední chvíle a hlavně dělat všechno pro to, aby se to zase obrátilo. To se myslím podařilo, i když boj není u konce a nikdy nebude. "Našeho" profesora odteď soukromě nazývám Dreamsaver :-) Sice nemůžeme mluvit o budoucnosti, ale zřejmě zažijeme pravé houstonské letní peklo a mezitím se pokusíme najít cestičky kudy by to šlo dál. Třeba jednoho dne budeme říkat, že vyhazov bylo to nejlepší co Martina potkalo.

Jak to všechno dopadlo, ale i spoustu dalšího, co na blogu nenajdete, se můžete dočíst v naší knížce Ze Strahova do NASA.

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty