Švýcarsko, Francie - Monts Jura

29.7.-31.8.2007

Zkoušeli jsme vyřešit nesložitelné puzzle Eternity. Udělala jsem si poslední výlet do pohoří Monts Jura. Návrat zpátky do Čech.

Vyrazila jsem s Martinem naposled (na 14 dní) do švýcarské Ženevy. Měli jsme trochu obavy o bydlení, protože hotel Bois Jolly měl jeden den plně obsazeno. Reservovali jsme jiný hotel, poblíž Gexu. Po příjezdu po nás hotelmamá chtěla hned kreditku a zaplatit 14 dní předem. To se mi moc nelíbilo, platit něco co jsme ani neviděli a dožadovala jsem se nakouknutí do pokoje. Paní se na mě obořila, co si to dovoluju, že to rozhodně nejde někam se koukat a nikdo jí o to ještě nepožádal. Ovšem nic jiného jí nezbylo a půjčila nám klíč. Vešli jsme do smradlavého malého papírového pokoje bez oken... Neřešila bych to, kdyby šlo jen o přespání, ale já jsem tady měla 14 dní pracovat. Nebylo ani kde, stůl v pokoji nebyl, ono tam vlastně nic jiného než postele nebylo.

Zaplatili jme povinně dopředu za jednu noc v tom kumbále a jeli hledat jiný hotel. Martin ještě před odjezdem do Švýcarska zrušil rezervaci v "našem" hotelu Bois Jolly (na jeden den by nás museli "vyhodit" kvůli plnému stavu). Ale napadlo nás, že Francouzi v tom mají trochu bordel a třeba rezervaci nezrušili. A opravdu na recepci visel klíč s Martinovým jménem, pokoj byl připraven pro nás. V tuhle chvíli jsme byli vděční, že Francouzi jsou bordeláři.

Blížily se Martinovy narozeniny a já jsem přemýšlela o nějakém originálním dárku. Nedávno jsem někde viděla zajímavé články o hře Eternity II. Pokud se vám toto puzzle podaří složit a budete při tom první na světě, čeká vás výhra 2 miliony dolarů plus další milion od matematické společnosti. Od té doby jsem nosila v hlavě algoritmus a toužila jsem to zkusit vyřešit za pomoci počítače. Takže dvě mouchy jednou ranou - Martin dostane dárek jako výzvu a já si můžu vesele programovat a procvičovat nově nabité schopnosti. Hru jsem koupila za dvojnásobek ceny, za kterou se to prodává v Česku. Ale chtěli jsme hrát teď, stejně jsme po večerech na hotelu neměli co dělat. Oba jsme se těšili, rozložili jsme hrací pole (mřížka 16 x 16 polí) a vyloupali hrací karty puzzle z archů. Nejprve jsme se pustili do ručního skládání, ale už po třech hodinách se radost z dárku proměnila spíš ve zlost: "Cos mi to koupila za dárek? Já to vyhodím z okna", hlásil Martin. A je to vážně na hlavu, ručně se to skládat nedá, nepatrnou výhodu mají spíše matematici, kteří si to naprogramují. My jsme složili asi za hodinu pouze vnější okraj (ten je nejjednodušší) a za další tři hodiny jsme přidali jednu řadu kolem dokola zevnitř okraje. A dál to nešlo...

Po týdnu jsme společně napsali program v C++, ale i s jeho pomocí by nám řešení trvalo několik bilionů let na nejvýkonnější síti počítačů. Zatím je to stále o náhodě, podařilo se nám složit 211 kartiček z 256 celkových (to neznamená vůbec nic). Rozdíl je v tom, že program to dokáže složit třeba za 2 sekundy celé a je schopen otestovat několik desítek až stovek tisíc kombinací za sekundu (celkově je asi 10600 možností). Tato hra je o tom, kdo vyvine dokonalejší a hlavně "chytřejší" algoritmus než je brutální síla. Možností je prostě moc...

Vyrazila jsem na poslední výlet do pohoří Monts Jura. Sto metrů od hotelu začíná turistická cesta nahoru, vede přímo pod lanovkou. Oficiální trasa vede většinou lesem (šipky s nápisem Col de Crozet), ale mě se nechtělo jít oklikou a pokračovala jsem pod lanovkou. Stoupám a občas se ohlédnu - narozdíl od oficiální cesty lesem zde máte výhled na Ženevu a její okolí. Asi v polovině krpálu už začíná být cesta pod lanovkou slušně zarostlá, mám možnost ještě odbočit do lesa. Pokračovala jsem dál a to byla velká chyba. Cesta zanikala v džungli a já jsem se prodírala nahoru skrz ní. Naštěstí, regulérní cesta občas křižuje tu zarostlou pod lanovkou. Ráda jsem zalezla do lesa na cestu, výhled nevýhled. Hejna much útočily, ale k horní stanici lanovky už to nebylo daleko.

Z Crozetu (537 m n.m.) překonáte ke stanici lanovky (1300 m n.m.) přes 700 metrů převýšení. Zelené vrcholky hor přímo vybízejí k procházce. Odsud se můžete vydat dvěma směry. Lehce vpravo vede cesta do sedla Col de Crozet (1485 m), která dále pokračuje na druhou stranu do údolí (Lélex) nebo v sedle lze odbočit vpravo na 1689 m vysoký vrchol Colomby de Gex. Já volím druhou možnost a vyrážím směrem k vrcholu Cret de la Neige (1717 m). Nemám v plánu dojít až tam, protože je to poměrně daleko a mám na noze puchýř o rozloze 3 cm2. Cestou je několik dalších vrcholů - Montoiseau (1599 m), Montoisey (1668 m)... Stoupala jsem po mírné strmé cestě, okolo mě byla jen zelená tráva a občas se páslo stádo krav. Jedno stádo jsem míjela tváří v tvář, krávy seděly přímo na cestě a dost zlomyslně si mě prohlížely. Jakobych byla snad první člověk, kterého viděly. Vlastně se tomu ani nedivím, přestože jsou tu krásné hory, není tady ani noha, jen já, krávy a zelené kopce...

Z cesty do sedla Col de Crozet jsem odbočila doleva k nejbližsímu vrcholu Montoiseau, ale tato cesta kousek pod vrcholem končila. Asi nejlepší je jít po sjezdovce přímo na vrchol. To jsem vzdala - s tím puchýřem se mi nějak špatně chodí. Dolů jsem šla oklikou lesem po žlutých značkách. Tento výlet lze doporučit v podstatě komukoliv, kdo se popere s prvním prudším úsekem ke stanici lanovky, pak už je to pohoda (široké mírné cesty). Po návratu z výletu mě překvapila maškaráda před hotelem. Půl parkoviště zabral kamion a pár aut polepených reklamami, technici se starali o kola... Hotel dočasně obsadili profíci, připravující se na zítřejší horskou etapu cyklistického závodu Tour de l'Ain. Na celém patře měli otevřené pokoje s veškerým vybavením a venku na chodbě balené vody a na stolku připravené jídlo. Tým byl venku na tréninku a nikoho ani nenapadlo třeba zamknout, takoví jsou Francouzi...

Náš čas ve Francii se pomalu chýlil ke konci a mě přišlo trochu líto, že už brzy přijdu o výhled na Mont Blanc. Poslední večer jsme si dali jídlo dole v restauraci. Rezervaci jsme měli na sedmou hodinu, ale personál ještě večeřel a dobrou půlhodinku si nás nikdo ani nevšiml. Nějaký čas jsme se prali s francouzským jídelním lístkem, ale museli jsme to vzdát - neměli jsme ani tušení, na které stránce si vybrat. Jeden čišník nám lámanou angličtinou přeložil, co je dnes jako menu a to jsme si taky objednali. Začaly opravdové hody - na stole se objevila láhev růžového vína v nádobě s ledem, přinesli první chod. Martin dostal jako předkrm zčásti "vydlabaný" žlutý meloun s brandy, já šunku s olivami a zeleninou. V druhém chodu jsme si pochutnali na steacích s hranolkami a oblohou, ve třetím chodu byly servírovány různé francouzské sýry. Následovalo kafe s výtečným zmrzlinovým pohárem. To vše s výhledem na Ženevu a Savojské Alpy. Naše okázalé hodování trvalo přes tři hodiny a přestože jsme za "obyčejnou" večeři zaplatili 70 eur, opravdu to za pokus stálo. Ne nadarmo se říká, že Francouzi jsou mistři v kuchyni - ať už jsou jací jsou, jídlo mají výborné a dokážou si ho společensky užít lépe než třeba Češi.

Foto: Francie - Monts Jura

Jedeme domů

Martin měl o víkendu narozeniny a den po návratu z Ženevy uspořádal party, která vlastně sloužila i jako rozlučková. Čekalo nás posledních 12 dní pobytu v Německu. Zastavili se obvyklí hosté a naši v podstatě jediní kamarádi z GSI - Juan, Shizu, Lee, jeden Francouz a dokonce i Martinův šéf Dariusz s celou rodinou. Grilovalo se, jedlo, pilo, prostě pohoda. Bylo mi trochu líto, že už tyhle lidi pravděpodobně neuvidím. I když Japonka Shizu nás zvala na návštěvu do země vycházejícího slunce.

Zbytek pobytu jsem dolaďovala svůj program a dokončila jsem i anglickou verzi, pokud by ji profesor z institutu nutně chtěl. Kromě toho bylo třeba zařídit pár oficialit - odhlásit pobyt, zajít do banky zrušit účet, do školy pro velmi důležité lejstro... To se kupodivu obešlo úplně bez problémů. Dostala jsem zpátky i svoje kancelářské přenosné topení, které mi zapomněli vrátit. Vše vyřizoval Frithjof, hezky se se mnou rozloučil a dal mi doklad o práci na mé disertaci na TU, bez kterého bych se nemohla vrátit. S profesorem jsem se osobně neloučila, protože nebyl ten den ve škole a po pravdě, ani mi to nevadilo, spíš naopak.

Martin byl ještě na necelý týden v CERNu a po jeho návratu jsme měli dva dny na zabalení věcí. Naštěstí jsme si v Německu koupili střešní rakev Thule a získali tak prostor cca 300 litrů navíc. Večer před odjezdem jsme začali nosit věci do auta a Martin stále hlásil, že pojedem poloprázdní domů. Tomu jsem nevěřila a ráno se o tom přesvědčila, auto bylo narvané podobně jako když jsme do Německa přijeli. Za zády se nám kupily peřiny až ke stropu auta a Martin měl navíc vepředu mezi nohama dva batohy a vysavač (prázdno jak víno, haha). Odjezd proběhl také bez problémů. Hausmeister nám potvrdil lejstro, se kterým jsme museli zajet do centra města na Studentenwerk, aby nám vrátili kauci za byt. A pak hurá domů...

Kdybych měla naši zahraniční stáž zhodnotit, byla to dobrá zkušenost i když občas nešlo vše podle plánu. Původně jsme si mysleli, že se sem za půl roku vrátíme, Martin na doktorské studium a já vydělávat větší peníze než v Čechách. Darmstadt je pěkné město, klidnější a mnohem menší než Praha, celkem se nám tu žilo dobře. Peníze za práci tady těžko můžu srovnávat s českými výdělky, ale jak se říká peníze nejsou všechno. Pozitiva jsou vyváženy třeba tím, že tady hůře seženete kamarády, obzvlášť mezi místními. Já jsem si tady odpočinula, nechodila jsem do práce, věnovala se škole a jezdila se dívat na Mont Blanc - to se mi líbilo. V současné době to ale nevypadá na návrat zpět na západ. Zkusili jsme si život jinde a teď je čas na chvíli žít v naší rodné zemi. V budoucnu? Kdo ví... Važení přátelé, děkuji za pozornost a to je konec...

Foto: Návrat do ČR

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty