Švýcarsko a Francie - ferraty, Elmazing Night

24.6.-15.7.2007

Potřetí dělám společnost Martinovi na cestě do CERNu, později se k nám připojil kamarád Jalo. Zajeli jsme do Ženevy a navštívili Monts Jura Jazz Festival. Jezdila jsem na ferraty do Savojských Předalp - Fort l'Ecluse, Jacques Revaclier, Ferrata du Mont, Saix de Miolene. Cestou zpět jsme se zastavili na psytrance festivalu v horách Elmazing Night, kde hráli moji oblíbenci Infected Mushroom.

Ve škole se objevily zase menší problémy - z ničeho nic přestal fungovat internet, jen mě. Pro zdejšího admina to byl téměř nadlidský úkol, zjistit co se stalo. Seděl u mého notebooku a za hodinu se mu podařilo najít příkazovou řádku. To by snad admin mohl vědět, kde to najít. Opakovaně resetoval nastavení a divil se, že připojení nefunguje. Sdělil mi, že neví, co s tím je (není to náhodou rozbitý?) a mám přijít zítra. Tak jsem takhle jezdila do školy ještě tři dny a situace se opakovala. Přestalo mě bavit opět ztrácet čas a dohodla jsem se s adminem, že mi dá vědět až to bude funkční.

Admin se neozval ani po týdnu a tak jsem odjela spolu s Martinem do Ženevy, resp. do našeho oblíbeného hotelu Bois Jolly v Crozetu. Jako obvykle jsme si vyzvedli klíče na vrátnici, kde nebyla ani noha. V našem pokoji byl ještě bordel po předchozích hostech. Nastěhovali jsme si tam naše harampádí a čekali, až se objeví někdo z personálu - neobjevil. Martin poprosil francouzsky mluvícího hosta hotelu, aby jim zavolal. Skutečně po chvíli přijel "šéf" a začal nám stlát postel. Museli jsme mu vysvětlit (šlo to těžko naší francouštinou), že jsme se právě přistěhovali a ten bordel není náš. Myslel si, že chcem jen ustlat. Konečně to pochopil a sdělil nám, že se pro nás připraví nový pokoj, ale až zítra. Na dnešní noc se musíme přestěhovat do jiného pokoje a zítra zase do jiného nového. Všechny věci (bylo jich hodně jako vždy) tedy putovaly o patro výš do pokoje s "výhledem" do lesa místo Mont Blancu. Klasika, Francouzi...

Druhý den jsme se přestěhovali do pokoje s výhledem. Učila jsem se, čučela z okna... A najednou vidím auto vertikálně zaparkované pod srázem před hotelem - byl vidět jen zadek auta jak směřuje k nebi. Koukám jako blázen, jestli je to tak schválně zaparkované. Martin to šel dolu "zkontrolovat" a strašně se začal tlemit. Majitelka, která dočasně opustila restauraci, se zprvu také lehce usmívala, ale poté spíš nevěřícně koukala. Asi zapomněla po zaparkování zařadit rychlost, šla do hotelu na kafčo a auto se poroučelo do kytek. Při tom dokonce zvládlo přeskočit celkem vysoký obrubník parkoviště. Přijel vyprošťovák, zavěsil auto na lano a pěkně přes obrubník mu při vytahování zrušil spodek - auto celkem na odpis, asi celkem drahé kafe, že?

Byli jsme ještě nadržení z lezení v Odenwaldu a rozhodli jsme se vyrazit do Ženevy na stěnu. V obvyklé ženevské zácpě to byla moc pěkná vyjížďka. Asi napotřetí jsme našli v centru místní University of Geneva a přilehlé parkoviště. Tam jsme v žádném případě nechtěli nechat auto, vypadalo to tam jak v ghetu - ohořelá auta, grafitti úplně na každém kousku zdi, černoši v jamajských reggae turbanech s jointem v puse... Obkroužili jsme třikrát blok a nakonec jsme zaparkovali vedle ohořelých vraků. Šla jsem obhlédnout stěnu, Martin střežil naše auto. Boulderovací stěnka byla celkem velká, ale plná lidí, proto jsme to vzdali. Pořídíla jsem pár fotek z neobvyklého univerzitního parkoviště - některé grafitti skutečně stojí za to, posuďte na fotkách.

Pobyt v hotelu jsem trávila hlavně učením. Přečetla jsem 1000 stránek Mistrovství v C++ a začala jsem pokračovat v práci na "disertačním" programu. Poprvé jsem otestovala své znalosti objektově orientovaného programování a začalo mě to bavit ještě víc. Byla jsem unesená novými vychytávkami a těšila se jak ten svůj prográmek vylepším.

Na přelomu června a července se přímo v Crozetu uskutečnil Monts Jura Jazz Festival. My jsme to měli z hotelu sotva pár kroků ke konečné stanici lanovky (Télécabine de Crozet), kde byla postavena jedna větší a jedna menší stage. Jazzová slavnost je pro návštěvníky zdarma, částečně je sponzorována CERNem. My jsme měli tu čest shlédnout skupinu cernských vědců říkajících si Wasabi P's - kytarista, klávesista, bubeník a saxofonista. Přijelo sem i pár zahraničních hudebníků a celkově navštívilo dvoudenní festival poměrně dost lidí, vládla pohoda a klid.

Foto: Ženeva, Monts Jura Jazz Festival

Ferraty ve Francii, nedaleko Ženevy...

Rozhodně jsem nevydržela sedět na zadku u počítače nebo nad knížkou a vyrážela jsem na krátké výlety do Savojských předalp. První ferrata byla dobře dostupná z Crozetu, kde jsme bydleli. Z Meyrinu (CERN) je to po silnici D984 asi 30 km, kousek před městečkem Léaz už je vidět pevnost Fort l'Ecluse, na kterou vede stejnojmenná krátká ferrata. Přímo pod pevností je parkoviště a k nástupu je to dvě minuty. Leze se po kolmé a místy lehce převislé skále nad pevností k horním hradbám (633 m n.m.). Celkem překonáte 150 výškových metrů v obtížnosti C/D. Cestou se kocháte nádherným výhledem do údolí na řeku a železniční most, za zeleným protějším kopcem se v dáli rýsují zasněžené vrcholky Alp. Díky své délce je vhodná pro schopnější začátečníky, na procvičení lezení v exponovaném terénu a seznámení se s technikou jištění. Proti ferratám v Rakousku je zde téměř všude prověšené lano a znemožňuje tak použít ho k lezení. V převisech je ale spousta kramlí a kovových stupů, které pravděpodobně rádi použijete. Díky prověšení se často zasekávají karabiny u dolního kotvení. V závěru potkáte krátkou "kladinu" a lehce vzdušný provazový most. Dle mého pěkná ferrata vhodná na půldenní výlet z Ženevy, nahoru se to dá zvládnout v pohodě za hodinu a dolu k autu seběhnete za 20 minut (značená lesní cesta).

Druhá navštívená ferrata se nachází v malé vesničce Pomier. Ze Saint Julien en Genevois se po N201 přiblížíte k masivu Mont Saléve, vesnice je značena až těsně před odbočkou. Už jsem si zvykla, že na francouzských silnicích vždy bloudím, podle jejich značek se nedá nic najít. Tentokrát jsem klepala na dveře nějakým domorodcům a ti mi francouzsky vysvětlovali, kudy mám jet. Pochopila jsem jen směr, vrátila jsem se na silnici N201 a zahlédla jsem cedulku Pomier. Odbočíte na úzkou prudkou cestu pro traktory (je to takový tankodrom) a o pár metrů dále se cesta rozdvojuje - je třeba se dát doleva do vesnice, kolem kláštera a zaparkovat úplně nahoře (parkoviště u lesa s velkým kamenem uprostřed). Toto místo jsem trefila napotřetí. Z parkoviště vedou dvě cesty a samozřejmě neexistuje žádná cedulka, kudy na ferratu.

Začala jsem stoupat lesem (z parkoviště je třeba se dát ve směru příjezdu, nikoliv doleva). Jdu už 20 minut do pěkného krpálu zabahněnou cestou a divím se, že jsem skoro nahoře na masivu a ferrata nikde. Mouchy mě ožíraj, ani nevím, jestli se sem nehrnu zbytečně. Po 30 minutách mě konečně vítá cedule oznamující začátek ferraty Jacquez Revaclier. Celkové převýšení 200 metrů, samotná ferrata pouhých 75 metrů, obtížnost D. Prvních 200 metrů je to hrozná nuda - plazíte se po kořenech stromů a sestoupáte zase dolů to co jste si poctivě vyšlápli. Lesní Ariadnina nit vás dovede až ke stěně, resp. velkým převisům, kde jsou stopy po lezení. Takový hardcore desítkový strop. Pokračuji stále ještě lehkým traverzem po úbočí stěny a začínám být lehce nervózní - průvodce mi nasliboval exponované vzdušné Déčko. Dočkala jsem se, hned za památeční cedulkou - tato ferrata je věnována tragicky zesnulému Jacquezovi R. Odtud začnene lézt kolmo nahoru, ocitáte se uprostřed 200 metrové stěny. Můžete se kochat výhledem do hlubin na pasoucí se krávy okolo vesnice Pomier, na vodotrysk uprostřed Ženevy i na protejší pohoří Monts Jura. Spokojeně stoupám, fotím a... Potkávám ceduli ohlašující konec ferraty, už není kam dál stoupat. Sestupová cesta vedla doprava kolem skály a dolů lesem. Závěr ferraty byl pěkný, pokud překousnete ten zdlouhavý nástup, je to dobrý tip na krátký výlet i pro začátečníky, 21 km z Meyrinu.

O víkendu jsme vyrazili s Martinem více do francouzského vnitrozemí, asi 90 km směrem k Mont Blancu. Auto jsme nechali na parkovišti před vesničkou Sixt Fer á Cheval a za 20 minut jsme byli na nástupu cesty (85 m převýšení). Ferrata du Mont překonává pouze 150 výškových metrů, ale je to spíš 800 m dlouhý traverz napříč 250 m vysokou stěnou, v obtížnosti C/D. Je to náročnější výlet, který zabere asi tři hodiny i se sestupem. Cesta je sportovního charakteru (hodně železa), má pár silových kroků a je poměrně dlouhá. První lehce adrenalinový zážitek si užijete při přechodu houpající se lávky nad "dírou". Převislé pasáže za lávkou vám nedovolí odpočinout si a zajisté si užijete i následující exponovaný úsek na převislém žebříku. Ferrata sice nabízí asi tři únikové cesty, ale není to zrovna pro začátečníky. Díky dobré dostupnosti a pěkným výhledům určitě stojí za návštěvu. Z Ženevy je to spíše na celodenní výlet - dejte se po dálnici směrem na Bonneville a poblíž Cluses se odbočí na Samoens.

Foto: Ferraty Savoyer Voralpen

Francouzi jsou až moc pohodáři

Ve Francii jsem letos strávila celkem asi 2 měsíce a lecos mě zde překvapilo. Zdá se, že Francouzi berou všechno v klidu a na "pohodu". To je fajn, ale ne když od nich něco potřebujete. Jdete třeba nakupovat do supermarketu a prodavačka se zády k vám na kase vykecává se známými. Prostě musíte počkat, take it easy. Martin byl lehce znechucen až moc velkou francouzskou pohodou v CERNu. Potřeboval hodně dělat na diplomce, ale Francouzi zas potřebují časté pauzy na kafe a moc se nepředřou. Čas letěl a práce stála... O našem odemčeném hotelovém pokoji už jsem psala, tady to prostě neřeší. Co mě dále překvapilo? Bordel... Francouzský McDonald je jako třetí cenová někde na nádraží u nás. Všude po stolech se válely zbytky jídla, pokud jsme se chtěli dostat ke kase, vždy jsme se přilepili k neidentifikovatelnému černému bordelu na podlaze, o kvalitě "jídla" se ani nemusím zmiňovat.

Na druhou stranu jsem v Ženevě poznala jednu pohodářku, se kterou jsem strávila celé odpoledne u vodotrysku a v parku. Seděla jsem u jezera a ona jela kolem na kole. Bavili jsme se o všem možném, narozdíl od jiných, ona uměla anglicky a byla ochotna v tomto jazyce komunikovat. Dal se s námi do řeči nějaký černoch, asi známý mojí nové švýcarské kamarádky Chloé. Během chvíle na molo přijelo policejní auto. Asi deset metrů od nás si zřídili "čmuchací stanici" a civěli na nás. Černoch si půjčil od Chloé kolo, aby si zajel koupit pivo. Když se vracel zpět, měl už jedno otevřené na řidítkách. To byl impuls, aby se za ním rozběhli policajti. Na černochy jsou tu docela vysazení a považují je za dealery drog, což ve většině případů není daleko od pravdy. Černoch zabrzdil bleskurychle u nás a během manévru stačil cosi zahodit do vody. Ti cajti na něj něco řvali, jeden šel hledat to co zahodil do jezera, druhý ho začal lustrovat a ke mě a Chloé se blížila rázná policistka. Ačkoliv jsme nic nedělali, jen si celou dobu povídali, žena zákona na nás hleděla s despektem a ihned začala prohlížet Chloé a ptala se jí, kde má ty drogy. Nechala Chloé svléct svršky, koukala se jí do peněžky, prohlížela kolo atd... Na mě cosi mlela francouzsky a remcala, že jí neodpovídám. Chloé se mě zastala, že jsem jen turistka kochající se krásou ženevského jezera a policajtka mi dala pokoj. Nikomu se nic nenašlo, ale přijely další posily a dokonce cvičení psi. Moc příjemně jsme se v této společnosti necítili, nechali jsme černocha napospas jeho problémům a šli jsme se bavit do parku. Máte-li tetování, piercing nebo jste-li prostě trochu "jiní", Švýcaři si vás automaticky zaškatulkují do spodních vrstev společnosti, ostatně jako v jakékoliv jiné zemi, kde jsem měla tu čest chvíli žít.

Návštěva Jala - ferraty ve Francii

Zastavili jsme se doma v Darmstadtu na víkend, kde se k nám připojil Martinův kamarád z jaderky - čerstvý ing. Jalo. Společně jsme pak ve francouzském Crozetu strávili celý týden. Jalo chodil pravidelně na výlety (Ženeva, Monts Jura), zatímco já jsem se učila. A večer se hromadně jedlo (raclette) a pilo (Jalo přivezl vodku z Ruska). Jednoho dne jsem Jala vytáhla na krátkou ferratu Fort l'Ecluse, chtěl to zkusit. Jeho tenkrát poprvé začalo tím, že si na parkovišti natrhl gatě při oblékání do sedáku. Za chvíli jsme byli nahoře na pevnosti, pro Jala to byla hračka...

Dva dny poté jsme jeli zkusit něco těžšího - via ferratu Saix de Miolene. Z Ženevy pojedete poblíž východního břehu jezera směrem na Thonon les-Bains, kde se dáte doprava na Abondance (90 km z Meyrinu). Nechali jsme auto na parkovišti a vydali se podle šipek pod stěnu. Musí se projít lesem, přes potok až na začátek 220 metrů vysoké stěny (1250 m n.m.), kde je nástup (za 15 min). Před námi se do toho s vervou pustily nějaké turistky, které měly dole podpůrný fandící tým. My jsme se s Jalem v klidu oblékli a pustili ještě jednoho chlápka před sebe. Turistky se za tu dobu pohnuly asi o pět metrů, chlápek je předběhl nejištěn. Když jsme je "obkračovali" my, všimla jsem si, že mají maglajz pytle na zadku, ale rukavice žádné. Pokračovali jsme pod převis na lávku Le pont du Goléron, kde byl super výhled dolů. Často jsem lezla napřed, tasila jsem aparát, aby měl Jalo památku na tenhle výlet. Za rohem jsem ještě zahlédla chudáky turistky připláclé na stěně pod převisem, snažící se dostat přes díru po lávce...

Saix de Miolene je docela podobná ferratě du Mont, kde jsme byli s Martinem před týdnem. Nepřekonává velké převýšení (220 m), ale je ještě delší (900 m). Má více silových pasáží a na dlouhých traverzech (např. La traversée du Coucou) se trochu zapotíte. V případě nouze můžete využít dvou únikových cest. Není to výlet pro začátečníky, tedy kromě Jala. Celkem se leze skoro 4 hodiny (obtížnost D/E) a občas je to lehce vzdušné. Sestup vede po vršku doleva, kolem skály dolů a končí přímo u nástupu.

Foto: Ferraty Savoyer Voralpen

Elmazing night 2007 - Infected Mushroom live

Na cestě domů jsme se stavili na festivalu Elmazing night v Elmu (Glarus). Asi měsíc dopředu jsem se na to pokoutně těšila a stále jsem nevěřila, že tam pojedem. Představte si party uprostřed hor ve výšce 1500 m a do toho to rozbalí Infected Mushroom. Nedokázala jsem takovou myšlenku vyhnat z hlavy od té doby, co jsem zahlédla web propagující tuto akci. Pak už jen pár týdnů modlení, aby se nepo..alo počasí a bylo to tu...

Asi 100 km za Zurichem jsme lehce nervózně pokukovali z oken a hádali, na kterém kopci to bude. Minuli jsme stanoviště policajtů s pejsky a to bylo jisté znamení, že jsme blízko. Dorazili jsme na místo asi v pět hodin odpoledne, parkoviště u lanovky bylo už docela slušně plné a další spousta lidí se rojila kolem. Rychle jsme nacpali bágly vším co se mohlo hodit: vodnice, stany, spacáky, hadry, piva, vodku... Ověšeni jak vánoční stromy jsme se dovalili do fronty na lanovku. Pár minut jsme se moc nepohli, sekuriťáci se totiž rozhodli, že začnou kontrolovat zavazadla (každý má asi milion věcí). Začala kolovat fáma, že zabavujou i chlast. To mě už docela nas... Na psy akcích se snad tohle nedělá, ne? Přemýšleli jsme, co s tou hromadou nakoupených piv, vypít to nestihnem. Jedno jsem si otevřela a zbytek putoval zpět do auta, vodka do pet flašky. Ostatní lidi ve frontě začali chlemtat všechno co měli, asi jim bylo líto to tu nechat. Nicméně tady jsou security přece jen trochu zdvořilejší a dokonce vám zabavené věci označkují a po party to dostanete zpátky.

Za hodinku už jsme seděli v lanovce a docela jsme byli rádi, protože fronta klikatící se pod námi byla dvakrát delší. Nahoře se před námi otevřela obdivuhodná horská scenérie, naproti zelené kopce s vodopádem pomalu přecházející v ostrý skalní hřbet se skalním oknem. Začali jsme vynášet všechny věci do prudké stráně nad stagí, kde pomalu rostlo stanové městečko. Najít rovnější plochu bylo nemožné a tak se budem ráno po party kutálet dolů na stage. Jalo vyrazil pařit hned jak postavil stan, zatím se ale nehrál psytrance, jen cosi lehce technoidního, divného. Dali jsme vodnici a těšili se až se to rozjede...

Nic moc se nerozjelo, ale bylo úžasné tancovat a sledovat hory ozářené zapadajícím sluncem. Nad hlavou se nám vlnila psy dekorace, která pod poryvy větru jakoby dýchala. Po setmění nastoupili údajně hvězdní němečtí Nothern Lite. Nic příšernějšího jsme ještě neslyšeli, nedalo se na to ani pařit, jako když tahá kočku za ocas. Frontmanovi to moc nezpívalo a poté co si vyžádal špeka od publika mu to zpívalo ještě hůř! Omg, proč takoví lidi hulej, to se pak nedá poslouchat.

Po něm nastoupil nějaký německý DJ a hrál obyčejné techno, ale bylo to rozhodně lepší než ti experti předtím a mohli jsme vesele tancovat. Už jsem se smířila s tím, že tohle není psytrance party, ale obyčejná "komerční" akce s cílem nalákat lidi na hvězdy. Pořadatel splácal styly dohromady, hlavně aby byl hvězdný line-up, ale dohromady to moc nešlo. Odskočili jsme si na chvíli odpočinout než nastoupí Infected Mushroom. Když jsme se vraceli na louku deser minut před začátkem, Infected už valili asi 20 minut. Naštěstí ale hráli přes dvě hodiny a drobné negativní dojmy z akce byly přebity opět nadpozemským zážitkem. Kluci si sebou zas vzali kytaristu Ereze. Vystoupení bylo v rámci propagace jejich nového alba Vicious Delicious. Kritici si asi mnou ruce, protože album je výrazně ovlivněno rockem a popem, hlavně kytary tam není málo. I koncert měl spíše rockový nádech, dál od psytrancu, ale paradoxně se mi tohle vystoupení líbilo ještě víc než minulý rok na Fullmoonu. Zazněly samozřejmě i starší klasiky, jako I wish (v dalším novém remixu, který jsem ještě neslyšela). Zkrátka IM na horách je lahůdka, která není každý den.

Kluci šli spát ráno kolem páté, já jsem ještě vegetila střídavě na stagi a u stanu. Kochala jsem se výhledem na hory a netrpělivě jsem očekávala první ranní paprsky. V půl osmé ráno se konečně přehouply přes vysoké hory... Pro tohle stojí za to vydržet - krásné ráno. Lehce jsme se vyspali a vyrazili jsme zpět do Německa plni dojmů. Jsem zvědavá, odkud bude partyreport příští léto, já bych na ty hory jela klidně znova, co kluci?  

Foto: Ferraty Savoyer Voralpen

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty