Lezení v Brohmfels, Billerstein, Hainstadt

13.6.-23.6.2007

Tenhle díl je o dalších lezeckých oblastech Odenwaldu a o našich zážitcích ze skal. Trávili jsme na skalách skoro každý druhý den, objevovali místní oblasti a nabírali formu, aby Martin mohl lézt brzo ty devítky :-)

Brohmfels

Rozhodli jsme se zkusit maličkou oblast Brohmfels, která se nachází kousek od Darmstadtu (jižně asi 10 km) a cca 1 km od hradu Frankenstein. Trefit místo není těžké, pokud opouštíte městskou část DA - Eberstadt, zmiňovaný hrad je na kopci přímo před vámi . U něj jsme nechali auto na parkovišti pro turisty a vydali se po svých do lesa po nějaké stezce č. 3, jak jsme se dočetli v průvodci. Tato stezka se po pár stovkách metrů lesem rozdvojuje, my jsme to původně vzali doprava mírně nahoru a skála nikde. Takže zpátky na levou odbočku, lehce z kopce, ze stezky je vidět dole silnice... Všude je jen les a skálu uvidíte až z bezprostřední blízkosti, je jen 8 metrů vysoká. Je to spíš takový boulder s různými traversy lezitelnými i bez lana, nicméně pokud chcete lézt nahoru, lano se rozhodně neztratí. Dvě skalky jsou protkány asi 40 cestami ve stupních 1 až 9- UIAA. Obě se dají "oběhnout" a hodit lano shora. Já si dávám na rozlez kratičkou dvojku na Fronleichnamswand (Nordwandchen 2+), která skoro ani nestojí za řeč jak je krátká. Když už jsme si to tam natáhli, rozhodli jsme se zkusit i Hochamt 7- na tutéž skalku s horním lanem. Stejně jako všechny cesty, i tahle byla kratičká, ale zato se nám tam podařilo pověsit hned několik pytlů. Boulderový chrakter cesty nám prostě dal zabrat, žádné chyty, stupy už vůbec ne (mě to tak připadlo) a občas trochu oslizlo. Takže přes klíčový krok se šlo takovým pokus omyl - sednout - zkusit - sednout - zkusit... a "vrchol".

Po té sedmě jsem si raději vytáhla na prvním o poznání lehčí Kuhweg 3+ na Pik Haury (Ost Seite). Bez problémů, akorát při zakládání friendů do spar najdete trochu bordel (hlína a nějaký mech). Když lezl nahoru Martin začalo celkem slušně lejt, na něj moc ne, byl pod stromy, můj stand nahoře ale takovou "střechu" neměl, takže jsem byla čerstvě osprchovaná. Martinovi se v tom dešti nechtělo slaňovat, navíc to bylo přes nějaké jiné stromy. Odjistila jsem ho lehkou "obíhací" normálkou dolů, já jsem zvolila pohodlnější slanění.  Mě stejně neměl kdo odjistit a na té klouzačce by to bylo asi o hubu. Rozmotat lano, provlíknout slaňákem a hodit dolů... Aha, lano přistálo na větvi. Pustila jsem se dolů do chladivých mokrých větví stromu, kde se uvelebilo naše lano. Chvilku trvalo než jsem ho jednou rukou během slaňovaní vymotala, žádný stres, jen jsem přijela dolů jako zmoklá slepice :o)

Foto: Lezení Brohmfels I

Za dva dny jsme se do oblasti vydali znovu, předtím chvíli pršelo. To jsme si docela dali, skála je schovaná v lese a neoschne tak rychle jako okolní svět. Ale když už jsme tam byli, řekli jsme si, že zkusíme alespoň něco s horním jištěním. První byla Schleierwand 6+ (Nordwest Seite, Pik Haury) a bylo to poněkud vlhké, maglajz a hurá na to. Druhý špíček Saubar 6+ (Nordwest Seite, Pik Haury) potrápil hlavně Martina. Metr nad zemí byl klíčový boulderový krok, celkem převislý a pro něj nedajný. Já jsem to pár pytlech nějak přelezla. Poslední Mooswandkante 6- (Nordwest Seite, Pik Haury) jsem si dala jen já, bez odsedu. Jak název napovídá, je tam trochu omechováno, jinak by to byla celkem pěkná cesta. Ještě dodám, že odjištěné to tady je tak akorát, ale zmiňované šestky bych nelezla odspoda. Jednak na to nemám a první kruh nebo borhák byl vždy až nad klíčovým místem, díky nechci. Materiál, po kterém se zde leze je hlubinná vyvřelina, konkrétně gabro.

Foto: Lezení Brohmfels II

Billerstein

Do této oblasti jsme se vydali hlavně proto, že je nejblíže (cca 10 km jihovýchodně od DA). Průvodce napověděl, že to nebude nic extra, charakterem podobné skalce Brohmfels. 40 minicest na žule, boulderového rázu, délky 7 metrů. Zaparkovali jsme u lomu poblíž vesnice Waschenbach a vydali se do lesa. Popis v průvodci nic moc a my jsme neměli ani tušení, jestli jdem dobře. Náhodou jsme potkali nějakého důchodce, který si to zrovna špacíroval lesem. Ukazovala jsem mu popis cesty v průvodci, nejdřív řekl, že vůbec neví o čem to melu, ale pak si vzpomněl a ochotně nás tam zavedl. Prodírali jsme se vysokou trávou, cestou necestou a skutečně jsme se dostali ke skalce. Jen občasné borháky ve stěně napovídaly, že se tu možná lezlo, ale teď ani náhodou. Skála byla odzdola nahoru porostlá silnou vrstvou mechu... Našla jsem dole vklíněnec a to bylo tak jediné pozitvní na tomhle výletu. Cestou domů jsem při řízení pozabíjela hned tři klíšťata vesele se procházející po mé ruce. Doma mi jich Martin vyndal dalších šest (!) při hře na pana doktora - nešlo o žadnou lechtivou hru, ale spíš o modlení se pochytat a vyndat skutečně všechny ty potvory. Tuto historku píšu skoro tři měsíce dozadu a v reálném čase zatím žiju, takže happy end :-) Každopádně tahle oblast nestojí ani za návštěvu, přístupová "cesta" sem vede jen přes ten zaklíšťovaný porost a pokud nejste příznivci plazení se po mechu, určitě si tady nezalezete...

Hainstadt

Pískovcový lom Hainstadt se nachází 40 km východně od Darmstadtu, nedaleko města Hochst. Nabízí lezení na kvalitním tvrdém písku (je dovolen maglajz a celoroční lezení). Často jsou to ploché stěny bez ničeho (výška cca do 30 m) a sem tam po metru a půl umělé vysekané díry na prsty (stojí se v tom blbě, protože špičku lezečky tam nenacpete). Ale lze nalézt i "klasičtější" cesty s minimem vysekaných chytů. Právě takovou jsme zvolili na začátek - Zeller Turm 4+ UIAA. Jedná se o takovou lehkou pískařskou lahůdku - spáru. Pod stěnou jsme si rozprostřeli naše křesílka a poctivě na sebe natíráme vrstvu nějakého vysokého faktoru. Lom je sice z většiny kryt stromy, takže se tam dá lézt i za letního parna, ale zrovna tato část stěny je na slunci. Cesta vypadá odjištěně, jen ty spáry mi nikdy extra nešly. Dávám si poslední šanci jim ještě přijít na chuť. Prvních pár metrů se dá v pohodě vylézt aniž byste museli cpát své nebohé končetiny do spáry a tomu se já do poslední chvíle vyhýbám. Druhou polovinu cesty už se musím zanořit, protože tam v okolí není nic, co by připomínalo stupy - no je to spára, řikám si. Takže zakládám žábu dovnitř, to je lahůdka, ruce ani tak nebolí, ale nohy - to je hotový porod. Mám pocit, že se mi každou chvíli zlomí kotník (už jsem si vzpomněla proč tohle nemusím) a potřebuju si ty nohy trochu proklepat. Ale na jedné noze ve spáře nevydržím, jsem srab, ale to vážně bolí. Cvakám a okamžitě sedám - ne, spárař ze mě asi vážně nebude. Odjištěné je to pěkně, a asi je to i lehké a pro někoho pěkné, ale mě se takové cesty moc nelíbí. Štand není až na vrcholu, ale asi ve dvou třetinách, společný dolez několika cest na vrchol je uzavřen kvůli hnízdění nějakých ptáků. Martin to za mnou vyběhl a po slanění jsme se rozhodli nechat lano vedle a zkusit jednu osmu. Do ní se nám skoro ani nepovedlo nastoupit a po každém odskoku jsme museli čistit lezečky od bahna.

Přesunuli jsme se dále vlevo do stínu a přemýšleli co dál. Tato oblast totiž není zrovna pro začátečníky, na své si přijdou spíše osmičkoví bouchači. Nejsme ani jedno, spíš tak něco mezi, rádi bysme nějaké pětky až šestky. Lehkých cest je tu zoufale málo, jedinou 4ku, která stojí za to, jsme právě vylezli, ostatní jsou ošklivé nebo nedobře jištěné kouty, pětky tu nenajdete vůbec. Průvodce uvádí rozsah těžkosti cest 4 až 10 UIAA, ale většina cest je ve stupni 6+ až 8. Pro začátečníky je zde vhodná snad jen ferrata Starkenburger Steig traversující půlku stěny a vedoucí až na vrchol (pravděpodobně nejvyšší místo, necelých 30 metrů vysoko). Díky tomu, že vede "křížem krážem" stěnou je to asi nejdelší cesta (odhadem asi 50 metrů), bez použití ocelového lana je ohodnocena na 4+ UIAA. Nezkoušeli jsme ji, ale je docela oblíbená a díky dobrému odjištění i často lezená dětmi a začátečníky, kteří s lezením třeba ani nemusí mít zkušenosti. 

Brouzdám tedy průvodcem, porovnávám realitu a vybírám nejschůdnější šestku. Hodit shora to nejde nikde, takže musím jít na prvním konci lana. Šestek je tu spoustu a na písek docela dobře odjištěné, volba tedy padla na jednu hranu (Sudwestkante 6+), která vypadala, že dá... První metry jsem zdolala po hraně a volám dolů na Martina: "A jáák jako? To myslíš, že to vede tudy?" Martin koukal do průvodce na nákresy: "No asi jóo". Nějak jsem se uchýlila doleva do stěny, protože jsem zmerčila kruh, kdo si rád necvakne, že. Dostala jsem se na římsu nad kruhem a celkem jsem si oddechla (ano, adrenalin už dávno začal působit a ze mě zas leje jak z konve). Po římse jsem se procházela sem a tam a zdálo se mi, že nemám kam. Tedy podle kruhů a borháků nezabloudíte (je jich tu dost), ale nějak nechápete za co se máte držet nedej bože na čem stát. Chvíli jsem válčila ve stěně - dva kroky, dostat se tak na dosah dalšímu kruhu a zkusit cvaknout. S pocitem, že to nedám a klepou se mi nohy zase návrat na římsu - odpočinout a zjistit jestli to nejde přece jen jinudy. Pak zase nalézt do stejného místa a slézt... Postup se opakuje. Předposledním pokusem jsem si cvakla preso do kruhu, vrátila se na odpočívadlo a posledním pokusem jsem klepající se jak ratlík cvakla i lano. Tím jsem se dostala do psychické pohody, ale o metr výš mi došly síly a musela jsem odsednout. Pak už jen pár metrů ke štandu pod převisem, lehčí než předchozí úsek. Převis jsem chtěla oblézt zprava původním pětkovým úsekem až na samotný vrchol, ale poté co mi zůstal pořádný šutr v ruce jsem si to rychle rozmyslela a lámavých pár metrů jsem si nechala ujít. Později jsem dole v průvodci zjistila, že jsem měla lézt od zdola až ke štandu po hraně nikoliv uhýbat do stěny, kde "nic" není - omylem jsem totiž zalezla do nějaké sedmičky. Pokud se podíváte na fotky z této cesty, asi si řeknete, co to tam vyváděla (lano cikcak po celé stěně). Zkrátka vlevo bylo více jištění a na hraně (kudy vede šestka) spíš nic, proto jsem raději zabloudila do té sedmy (nj, strašpitel). Ovšem kdo má rád lehce morálové šestky, tohle je docela pěkná cesta (pokud se nenecháte zlákat doleva). Martin si sedl přibližně ve stejném místě jako já, ale vyběhl to rychleji (to se to leze na druhym, ze).

Mezitím se do oblasti začali trousit lezci. Byl všední den, takže jsme tam byli sami až doposud, večer už bylo plné parkoviště. Tipuju, že tato oblast je docela oblíbená a dostupná a o víkendu tu asi musí být docela přelidněno. My jsme si dali pauzu, očumovali jsme postaršího důchodce jak vyvádí nějakou osmu a pokuřovali vodnici. Další pěkně vypadající cesty byly hned vedle "naší" šestky a tím pádem jsme nemuseli řešit problém, kdo poleze první. Nechali jsme si lano v předchozím štandu a lezli toprope. Martin první zkoušel Aktion Direkt 7+, klíčový krok po pár odsedech vylezl a navandroval mě do toho, že to není ani sedma. Kdybych věděla, že je to 7+, ani bych to nezkoušela. První polovina byly dlouhé kroky po vysekaných chytech v hladké stěně až k římse (sice dlouhé ale relativně lehké). Nad ní potom klíčový krok, který měl vlevo špatný chyt a vpravo skoro žádný, ale klíčem bylo se dostat na ukloněnou úzkou římsu a bylo vyhráno. Prvním pokusem jsem se tam vydrápala, ale skončila jsem tak, že sedím zády ke stěně na té římse a nemůžu se otočit (asi to zní zvláštně). Tudy cesta nevede, seskakuju z pseudo-římsy a nechávám se spustit dolů na velkou římsu, abych klíčovou horní polovinu vylezla v kuse. Podařilo se, stačilo chvilku udžet to "nic" levou rukou, dát koleno k bradě, umístit nohu na římsu a pak se na ní postavit, udržet rovnováhu a čapnout lepší chyt... Sedmička je asi jen ten boulderový krok nad římsou, určitě jsem lezla i subjektivně težší šestky. Na závěr jsem si ještě vyběhla další pěknou cestu hned vedle (Vampír 6+), podobného charakteru jako předchozí, hladká stěna a dlouhé kroky po vysekaných chytech. Přišlo mi to celkem jednoduché (s jištěním shora se to machruje). Obě zmiňované cesty jsou dobře odjištěné (jen první kruh je asi ve 4 metrech nad zemí), podobně jako v celé oblasti lomu.

Na závěr shrnutí - naleznete zde přes 70 spíš těžších cest (25 m vysoké stěny), většina je dobře odjištěná. Nejlépe sem zajet ve všední dny, kdy Němci pracují. Vyzdvihla bych také dobrou přístupnost oblasti, parkoviště je přímo u lomu a nachází se zde dokonce gril a kalební místečko, zkrátka příjemná oblast.

Foto: Lezení Hainstadt

Celkově má Odenwald asi 15 lezeckých oblastí, takže si vybere opravdu každý, největší a asi i nejlepší je Schriesheim (poblíž Heidelbergu) popsaný v minulém příspěvku. Více výletů ven jsme bohužel nestihli, párkrát jsme zajeli na stěnu ve Frankenthalu, ale skály jsou skály...

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty