Lezení ve Schriesheimu (Odenwald)

7.6.-12.6.2007

První lezení venku na skalách - zajeli jsme do Odenwaldu do oblasti Schriesheim. Grilování na Karlshofu.

Vyrazili jsme s lidmi z GSI od Martina do skal ven, konečně. Já jsem se těšila zas jak blázen, už je to dlouho co jsem lezla venku. Jelo se směrem na Heidelberg do Schriesheimu (asi 50 km). Dariuzs vzal rodinu, ženu a dvě děti, my jsme jeli spolu s Antonem v autě. Od zaparkovaného auta je to tak půl hodinky ke skalám vyvřelinového charakteru (křemenný porfyr). Tahle oblast mi silně připomněla Lom Alkazar v českém Srbsku. Leze se ve třech terasách (když počítám tu první mrňavou, tak čtyřech), které jsou navzájem spojeny ferratami. Přišli jsme do nejmenšího přízemního patra, kde byla jedna šňůra vedle druhé a hlava na hlavě, to se od Srbska moc neliší. Spojovací ferrata byla nenáročná, pár metrů zajištěných lanem, ale bez sedáku se zejména dětem dělalo trochu nevolno. V druhé terase byly zase skoro fronty a cest stále nějak pomálu. Ale to jsem ještě neměla možnost nakouknout, co je v dalších patrech. Brzy bylo jasné, proč je tu přelidněno. Trochu to tady zastiňovali stromy a tento den bylo vedro jak v pekle, na sluníčku se nedalo vydržet. Dvě horní a nejpěknější terasy, nemají žádné stromy a proto tam bylo méně lidu.

Vyházeli jsme ven matroš a já jsem to na sebe začala věšet jak na vánoční stromek. Dariusz, chystající se na cestu vedle, kupodivu neměl nic, jen expresky, hmm asi jsem ze staré školy. Ještě více mě udivilo, že poslal svého asi desetiletého syna ať vyvede nějakou pětku. Měla jsem trochu obavy, protože na mě zbyla šestka, pěkné na rozlezení. No ale řekla jsem si, že se nenechám zahanbit, navíc to bylo krátké a v klíčových místech slušně odjištěné. Nástup jsem docela oblezla oklikou, abych si cvakla první borhák. Nehodlala jsem se hned první cestu zkutálet dolů. A pak jsem se vrátila a dolezla to, jak se má ke klíčovému kroku. Vedle mě se dotrápil Dariuzsův syn, který do cesty ani nenastoupil a raději to přenechal tátovi. Cvakla jsem druhý borhák a strkala ruce všemožně do spáry, ale nic moc tam nebylo. A máme tu první pověšený pytel, ale žádný pád se nekonal. Jak už jsem zmínila, je to tu docela přejištěné (pískař si tady připadá nejspíš jak v železářství), občas najdete dva borháky i metr od sebe. Nějak jsem to vylezla, ani nevím jak. Ale divila jsem se, že jsem vyvedla na poprvé bez nějaké extra formy 5+/6-, což se mi snad ještě nestalo. I další cesty mě trochu utvrdili v názoru, že klasifikace je trochu nadsazená. Martin lezl cestu s horním lanem a sedl si ve stejném místě. Stejně tak poté Anton i Dariuzs a nějaký Němec co to lezl po nás. S ním jsme se dali trochu do řeči a poté co to napodruhé vylezl v kuse jsme se shodli, že tahle cesta je pouze o jednom jediném kroku a zbytek je brnkačka. Přišel na ten krok a ukazoval mi zkřížený ukazováček a prostředníček, to prý strčil do spáry a za to to udržel.

Rekapitulace našeho působení na první větší terase (Sektor C): Priester-Party 5+/6-, Ketscher Weg 5+, Aristokrates Weg 5. Poslední dvě jmenované byly bez problémů, krátké a odjištěné. Martin je lezl po mě toprope. Vždy když jsem vylezla nahoru mlsně jsem koukala na poslední dvě největší terasy a táhlo mě to tam jako magnet. Mnohem vyšší stěny slibovaly pěkné lezení. Dariusz poslal ženu a děti domu a konečně jsme se přes další dvě ferraty dostali až na nejvyšší čtvrtou terasu do Sektoru O. Slunce tady pálilo docela fest, bylo asi 29° ve stínu. Ještě jsme nezačali lézt a lilo z nás jako z konve. Dariuzs se ujal vyvádění jediné pětky v tomto sektoru. Já jsem dlouho váhala a hledala v průvodci, jediná možnost byla šestka vedle. Vypadala pěkně, ale k prvnímu borháku to bylo celkem vysoko. Dariusz vedle měl docela problémy, bylo vidět že mu méně zajištěná cesta nedělá zrovna dobře. Navíc vyrazil jen s těmi expreskami, žádné vklíněnce nebo jiná jistítka. Asi v polovině to zabalil a šel si sednout dole do stínu.

Já jsem se konečně rozhoupala a začala stoupat v té šestce po slušných poličkách až k šikmému odštěpu, který bral pěkně na spoďák. V asi pěti metrech nad zemí jsem si začala silně uvědomovat, že tlama až na zem by mohla bolet. Stupy začali být nějak menší (aspoň se mi to tak zdálo) a já jsem vypadala jakobych se zrovna vykoupala v hadrech (vedro, že by jeden pad). Prášila jsem maglajzem každou chvíli, ale stejně jsem měla tlapy jak namazané indulonou (no jo, vždyť já jsem se předtím vlastně namazala). Založila jsem první vklíněnec, takový ten "na pocit", že už tam něco mám. "Hlavně s tím lanem nehejbej, jóo?" volám dolu na Martina. O chvíli později to stejně vypadlo a milý vklíněnec se poroučel k zemi. Já jsem ale už o metr výš dala tutového frienda, který by snad zbrzdil pád na podlahu. Zadarmo to nebylo, už když jsem vybírala jeden z pěti vklíněnců. Jednou rukou jsem křečovitě drtila ten spoďák a druhou hledala správnou velikost a navíc se mi to zaseklo a nemohla jsem tu potvoru vyndat z karabiny na sedáku. No klasická klepačka, posr*ná jsem byla až to hezký nebylo. Čekal mě první klíčový překrok k borháku, konečně. Asi to nebylo bůhvíjak těžké, ale sedmimetrová vzdálenost na zem a žádné pořádné jištění udělalo své. Natáhla jsem ruku, ale chybí tak patnáct čísel, ještě kousek a je to. Expreska a konečně ten krásný zvuk, když cvakáte lano do něčeho tutového. Potřebovala jsem odpočinek (hned), vyklepat ruce a namaglajzovat, jen ze mě leje na té výhni. Nacpala jsem se do spárokomína v poloze skrčenec a zadek mi čouhal ven. Asi to vypadalo vtipně, ale já jsem se mohla pustit oběma rukama a vyfunět se. Další úsek jsem se dostala trochu do pohody, podlaha už to nebude. Druhý borhák byl asi o 4 metry výš, nechtěla jsem použít můj poslední friend, kdyby se náhodou ještě hodil. Celkem bez problému jsem cvakla i druhý zpřátelený borhák.

Tady jsem zas funěla jak starý pes a zneškodňovala čůrky vody z těla. Dalo se tam pohodlně stát a odpočívat, tak jsem vyslala Martina podívat se do průvodce kudy dál. Jedna varianta šla přímo nahoru, druhá pětková šla traverzem do stěny a pak na hranu. Ta sice byla lehčí, ale mě se do toho traverzu moc nechtělo. Další borhák byl totiž skoro až na hraně, kdybych se náhodou proletěla, potkala bych ty pěkné police pode mnou. Martin hlasí, že přímo nahoru je to za 6-/6. Vypadá to odjištěně, na pěti metrech další dva borháky. Bojení se už bylo dneska dost, morál došel a proto jsem se rozhodla nahoru touto těžší variantou. Pořádně zaprášit a jde se na to. Aha a kudy? Na téhle imaginární lištičce mám stát? Hmm asi jo. Beru co je, klepu se jak osika a čekám že mi vyšívající noha každou chvíli ustřelí. Cvak, uff. Valím dál, nestíhám ani maglajzovat. Teda spíš mi natékají tak bandasky, že se jednou rukou neudržím snad ani pikosekundu a chmatám na to těma mokrýma tlapama. Už jen kousek, mám další borhák na dosah, ale došly expresky. Vtipná situace, šátrám po sedáku, kde je? Vylovila jsem ještě jednu chudou karabinu a doufám, že už nebudu žádnou potřebovat. Bleskurychle přemýšlím, jestli si nemám radši sednout teď u jištění než pak nějak nekontrolovatelně padat. Ale nedá mi to, jištění mám a na hranu je to pouhý metr nebo dva, pád max 4 metry. Makám, ruce jak pepek námořník, ale beru hranu a vidím "vrchol". K řetězu na konec cesty už to bylo lehké, ale moje ruce se sami otevírají, já nechci! Tak se tam plazím po kolenou, přesně jak se to nemá. Cvak, "Zruš", volám dolů, šťastná jak blecha. První šestka na prvním, i když je to možná nadnesené. Výhled překrásný, v dálce je město Manheim, krajinka atd. Paráda, tady bych si chvíli sedla, ale Dariuzs s Antonem už toho měli dost a chtěli domu. Ještě jsem se doplazila k vrcholovce, abych tam roztřepanou rukou stvrdila ten výkon, ale byla úplně plná.

Chlapi souhlasili, že to Martin ještě zkusí rychle vyběhnout a pak už fakt domů. A fakt to vyběhl, že jsem se nestihla divit. Začátek jako nic i když funěl a cosi nadával. V klíčové šestkové plotně nahoře jsem ho tlačila všemožně očima a slovně na hranu. Za chvíli po ní zašmátral a bylo to tam. To jsem nečekala, že to dá a vypadalo to, že se ani nebojí. Prostě už je to velký kluk. Dariusz s Antonem šli napřed, naházeli jsme matroš do báglu a mazali jsme dolů za nimi. Tahle oblast celkem stojí za to - najdete tu přes 200 cest v obtížnosti 2 - 10 UIAA, takže na své si zde přijdou i lamy jako jsme my. Příjemný den jsme chtěli zakončit v Darmstadtu na pivní zahradě, ale nakonec jsme tam skončili sami dva, protože Dariuzs nějak zjistil, že je hotovej a Anton po slibu nakonec taky nedorazil. Martin prý bude první lezec, co poleze devítky na druhým. A máš to kamaráde, všichni teď vidí cos říkal, tak začni trénovat...

Tento víkend jsme uspořádali grilovačku. Účast byla docela solidní, od Martina z GSI 3 lidi (Shizu, Juan a nějaká francouzka) a přišla i jedna fajn maďarka s německým přítelem z IDEI, od Jozi asi dalších patnáct kumpánů... Bavila jsem se s nějakým srbo-chorvatem dost dlouhou dobu o programování a všeličem, zábava s přibývajícími pivy rostla exponenciálně. Po přežrání se vším možným jsme se přesunuli ke mě na hraní her. Juan stále nechápal dost dobře tu nejjednodušší hru, co jsme měli a bylo jediné štěstí, že nemohl tvořit fraktální obrazce.

Foto: Lezení Schriesheim

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty