Majkle, nezapomenem na tebe...

28.4.-19.5.2007

Zastihla nás velmi smutná zpráva z rodné země. Ani ostatní věci se moc nedaří.

Martin se doma moc neohřál, a za dva dny už zas musel zpět do Ženevy. Já jsem doposud absolvovala dva internetové kurzy o programování v C++, přečetla jsem toho taky dost a tak byl konečně čas pustit se do programování mého programu na disertaci. Nejprve bylo třeba vzít starý fortranovský zdroják ze 70.let a přepsat ho do "neprasečího" stylu v Céčku. Vlastně se to muselo celé překopat a udělat od začátku, nesplňovalo to snad žádná pravidla programování dnešní doby. Není se co divit, nějaký geotechnik něco programoval před 30ti lety, fuj.

Jeden večer mě bohužel zastihla nečekaná tragická zpráva - náš kamarád Majkl prý zemřel. Nemohla jsem tomu vůbec věřit. Doufala jsem, že je to omyl, protože mi to napsal v podstatě cizí člověk, nikdo z kamarádů nic nevěděl. Další den se to bohužel potvrdilo, život si vzal sám. Tím více to bylo pro nás všechny nepochopitelné. Znala jsem ho nejdříve jako souseda z patra na Strahově a když jsem začala chodit s Martinem, poznali jsme se ještě lépe, byl to jeden z jeho nejbližších kamarádů. Stačilo zaklepat na jeho dveře a vylezl rozcuchaný rozespalý Majkl, ale vždy s úsměvem od ucha k uchu. Měla jsem v hlavě totální zmatek, nechápala jsem co se děje. Hlavou mi běžela spousta myšlenek - proč? To nemůže být pravda... Mohli jsme mu nějak pomoct? Cítila jsem hroznou prázdnotu, nebylo s kým si popovídat, Martin byl pryč. Šla jsem na chvíli do obýváku za spolubydlícími, zkusit se odreagovat, mluvit s nimi o čemkoliv, nebýt sama. Zkoušela jsem začít rozhovor, ale jako obvykle marně. Bavili se jen mezi sebou, tak jsem to brzy vzdala. Druhý den jsem to probrala s Martinovo mamkou po skypu (díky). Teď je to skoro tři týdny, když o tom píšu a stále se nedokážu ubránit slzám, tohle se nemělo stát. Je těžké brát to jak to je, snažím se respektovat jeho rozhodnutí, prostě to tak chtěl. Bohužel, tohle ti, Majkle, osobně už nemůžu říct, ale znamenal si pro nás moc, rozdával si kolem sebe pohodu, která ti nakonec asi chyběla. Díky za tvé přátelství, nikdy nezapomeneme...

Tyhle smutné události mě donutily úplně se zavalit prací, nedokázala jsem jen tak sedět a koukat z okna, stále bych na to myslela. Za 14 dní jsem přepsala celý program v C++ a kupodivu to něco počítá. Poslala jsem to do Čech svému školiteli na posouzení. Myslím, že už mám většinu práce na programu hotovou.

Moje práce-nepráce u pana doktora připomíná stále takovou podivnou absurdní hru. Šéf ze mě jen tahá rozumy, mnohahodinové konzultace, které k ničemu nevedou a nikdo mi je nezaplatí. Práci prý pro mě nemá, dělá na tom podle svého postupu sám. Jenže neví moc jak na to, tak mi píše po icq. Cosi naklikal narychlo ve wysiwigu a říkal tomu design. Pak dokonce tvrdil, že to dělal programátor z Frankfurtu, u kterého jsme byli asi před 2 měsíci na konzultaci. Ten programátor nás naopak před takovým postupem varoval. Tenkrát jsem jásala, že ten profík to vidí stejně jako já. Další hurá návrhy mě už úplně odrovnaly. Učila jsem se asi měsíc dělat se 2 redakčními systémy, už to celkem ovládám. Doktor dostal nápad, že bysme je teď mohli nechat být a zkusit úplně nový systém, který se údajně naučím hned. A bude to všechno jako v pohádce. Spousta takových nápadů narychlo, bez přemýšlení. Ani po 4 měsících není hotový první krok a jen se vymýšlí nové slepé uličky. Dva měsíce mi práci nedal, jen se mnou pořád konzultuje hovadiny. Nakonec jsem docela zřetelně naznačila, že končím, tohle nemá smysl. Druhý den mi napsal, že práci pro mě na další týden nemá a peníze pro tento projekt jsou vyčerpány (to mi spadl kámen ze srdce). Chtěla jsem si jen zajet pro věci a dát výpověď, ale prý si uděláme po víkendu meeting a chce vrátit klíče. OK, je to naposled, tak přežiju i další meeting o h...

Mezitím se vrátil Martin z CERNu. Byla jsem šťastná víc než kdy jindy, že jsme mohli být spolu a navzájem se podpořit, popovídat si o všem. Seznámila jsem s jednou slovenskou au pair (Annou), udělali jsme u nás doma takovou menší kalbu. O víkendu jsme spolu s ní a s lidmi z GSI od Martina jeli na výlet do Odenwaldu. Šli jsme lesem, bohužel toho nebylo moc k vidění. Na konci naší cesty byla starořímská zeď, tedy spíš zbytky, občas kus základu nebo zdiva. Ve vesnici jsme si dali oběd a my s Martinem poté venku vodnici. Díky ní jsme byli opět atrakcí pro všechny kolem. Bohužel se všichni vědci z GSI spolu s rodinami zvedli z hospody příliš brzy a jeli domů. Ale výlet i oběd byly příjemným zpestřením a my jsme zas po dlouhé době byli s jinými lidmi. Trochu si tu v Německu připadáme jak Robinsoni Crusoe.

Po víkendu mě čekala nepříjemná povinnost, meeting se šéfem. Jela jsem tam s presvědčením, že dám výpověď nebo si ji nechám diplomaticky dát. Dopadlo to ale trochu jinak, žádnou výpověď mi nedal, spíš dělal jakoby nic a podal mi nějaké papíry. Prý zažádá o mé pracovní povolení, abych neměla žádné omezení a mohla tu pracovat neomezenně stejně jako jakýkoliv Němec. Na konci měsíce má schůzku s dalšími potenciálními zákazníky a pak prý bude hodně programování. Dosud to znělo pěkně a pak to zase začalo být divné. Nadšeně mi popisoval, že existuje PHP 5 a jak se ho mám začít učit, že prý to v tom uděláme. Asi už zapomněl, že to málo, co jsem pro něj programovala bylo právě v PHP 5. Nedávno jsem dočetla 700 stránkovou knížku o PHP 5. Lehké povědomí snad mám... Přesto se výpověď odsunula, papíry by se mi hodily a tak počkám co bude. Ale moc nevěřím, že spolupráce bude tentokrát klapat.

Ještě si neodpustím jednu příhodu, která se mi stala. Jela jsem do školy autem a jako obvykle jsem zajela do vysokokapacitní garáže zaparkovat. Všude plno a zezadu se tlačilo další auto. Nebylo jak se otočit a nervozní Němec na mě blikal, ať vycouvám. Já blb jsem měla nechat jeho projet popředu, ale nechala jsem se "pustit" a couvala jsem. Přitom jsem si nabourala zadní světlo a nárazník. Po zbytek dne jsme s Martinem objížděli servisy po celém městě, měli jsme totiž za tři dny jet do Švýcarska. Nějací Turci nám nabídli, že za 300 eur nám to opraví, ale nárazník bude tmavě modrý (máme stříbrné auto). Vykulila jsem oči, to snad ne. Ale ono to jinde levnější nebylo. V autorizovaném Ford servisu nám sdělili, že nový nárazník stojí 350 eur bez lakování a bez práce a pouze kryt na světlo bez lampy je za 120 (takže celkově škoda tak za 600 eur). Pěkné, tohle jsem teď potřebovala, ale jak se říká, za blbost se platí.

Vyřešili jme to dočasně jinak, sehnali jsme nějakou speciální hliníkovou pásku a prasklý nárazník jsme slepili. Nový kryt na světlo jsme sehnali na jednom vrakovišti za 70 eur. Museli jsme zaplatit, oni to objednali a zítra si prý máme přijet. Stavili jsme se druhý den, ale světlo prý ještě nedorazilo. Mechanik mě ale ujišťoval, že za dva dny určitě bude. Totéž se opakovalo i podruhé. Prý jim to firma nedodala, ale když si připlatím dalších 10 eur, tak ho můžu mít už za týden. To je fajn, ale my jedem zítra do zahraničí. Prý máme smůlu. Tak doufám, že nám to upadne na hranicích třeba celníkovi na nohu.

To se naštěstí nestalo, už jsme ve Švýcarsku. Koukám se z okna hotelového pokoje na Mont Blanc (je tu pěkný výhled) a píšu vám tyhle víceméně smutné řádky. Ale o této cestě si přečtete až příště, snad to bude veselejší.

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty