Švýcarsko, Francie - CERN, Ženeva, Chamonix, Monts Jura, Mont Saleve, Rheinfall

12.4.-27.4.2007

Pozitivní zážitky z výletu do Švýcarska a Francie. Martin mě vzal na privátní exkurzi po CERNu. Prohlédla jsem si trochu Ženevu. Jela jsem lanovkou na horu Mont Saleve, která nabízí pěkný výhled na Ženevské jezero a okolí. Zajela jsem se taky podívat pod Mont Blanc, do Chamonix. Šla jsem na výlet do pohoří Monts Jura přímo za hotelem. Cestou domu jsme se zastavili u Zurichsee na návštěvu k mému strejdovi. A na závěr nádherné vodopády Rheinfall v Schaffhausenu.

Dalších 14 dní bez práce, už mě to ani nepřekvapuje. Martin měl opět pracovní cestu do CERNu a mě vzal s sebou. Jsem něco jako jeho osobní ridič, náklady tím pádem zanedbatelné. Na německo-švýcarských hranicích u Basileje všechny pouštěli, nás si ale odstavili stranou. Před námi stál postarší Holanďan a díval se jak mu celníci rozebírají auto. Hledali skoro všude, koukali se mu do bot a jiných osobních věcí, z kufru odstranili "koberec" a oholili mu to na plech. Pánovi trochu tuhnul úsměv na rtech a nám pomalu taky. Vrátil se k nám celník, který byl zjišťovat podle našich dokladů, co jsme to za zločince. Byl zvědav kam jedem, odpověděli jsme, že do CERNu. "Aha, tak pěkný den, můžete jet...".

Odpoledne jsme dorazili do Ženevy, překročili jsme hranice do Francie a hledali jsme náš hotel v městečku Crozet. Dorozumívání v hotelu byla celkem sranda, nemluví se zde totiž jinak než francouzsky, anglicky ani omylem. Nejprve nám řekli, že mají plno a že nás neubytují. Martin jim ukazoval email s potvrzenou rezervací a to díky bohu pochopili. Máme pěkný hotel s balkónem a televizí s dvaceti francouzskými kanály. Posadili jsme se do křesílek na balkóně, udělali si vodnici a kochali se výhledem na Ženevu, Mont Saleve (to je skála nad městem) a v dáli se nám občas mezi mraky ukázal Mont Blanc, nejvyšší hora Evropy.

Druhý den ráno jsme jeli na snídani do CERNu. Martin mi ukázal, kde pracuje. Na dveřích byl takový velký znak nebezpečí radioktavity čico, ale prý to je ok. Co že je ten CERN vlastně zač? V padesátých letech zde vybudovali největší výzkumné centrum částicové fyziky - European Organization for Nuclear Research (CERN). Od založení CERNu vzrostl počet členských zemí na 20. Laboratoř leží na francouzsko-švýcarské hranici západně od Ženevy na úpatí pohoří Jura. V CERNu pracuje okolo 6500 vědců, což je polovina všech částicových fyziků na světě. Vědci reprezentují 500 univerzit a více než 80 národností. CERN se zabývá čistou vědou a hledá odpovědi na nejpřirozenější otázky: Co je to hmota? Jak vznikla? Jak vytváří složité objekty jako hvězdy, planety nebo lidské tvory? V CERNu lze nalézt největší a nejsložitější vědecká zařízení na světě. 50 až 150 metrů pod zemí je vybudován urychlovač LEP (Large Electron-Positron Collider, něco jako Velký srážeč elektronů a pozitronů). Tunel má kruhový tvar délky 27 kilometrů a po jeho obvodu jsou uvnitř tunelu postaveny detektory. Každý z nich je velký jako třípatrový dům a je vybaven komplikovanou elektronikou. Mimo jiné právě zde byl v r. 1991 vyvinut protokol WWW, původně za účelem sdílení informací mezi vědci. Za internet vděčíme tedy tomuto místu.

Po snídani jsme se vydali do městečka Saint Genis Pouilly, kde je vstup do "díry" k detektoru experimentu Alice. Vyfasovali jsme slušivé přilby, Martin mi na úvodní prezentaci pro civilní návštevy vysvětlil co se tady vlastně zkoumá a o čem ten vesmír vlastně je :-) Pak už jsme se vydali výtahem asi 60 metrů pod zem k detektoru Alice. Nechápala jsem jak sem to monstrum dostali, všude samé kabely, obří magnet... Nahlédla jsem i do tunelu, ale i sem smí zaměstanci chodit po dvou, kvůli bezpečnosti. Pokud by se jim tam něco stalo, pravděpodobně by už je nikdo nenašel. CERN je fenomén nejen z hlediska fyziky, ale i stavaři si tady přijdou na své, já jsem jen kroutila hlavou.

Po obědě jsem Martina nechala na pospas vědě a vyrazila jsem do Ženevy. Z nádraží jsem šla dolů k jezeru, kde je jeden ze symbolů města - Flower Clock. Hodiny z kytiček, které jsou dokonce funkční. Poblíž je další turistická atrakce - 140 metrů vysoký vodotrysk z jezera. Uvelebila jsem se na molu v přístavu přímo pod vodotryskem, připravila si vodnici a kochala se. Studovala jsem prospekty z info centra a premýšlela, kam pojedu na výlet. Přisedl si ke mě nejaký černoch, myslela jsem si, že bude otravovat. Kupodivu na mě nic nezkoušel, docela příjemně jsme pokecali, přišel sem se ženou odkudsi ze Senegalu. Byl vděčný, že si mohl procvičit angličtinu. Nadchla ho moje vodnice a na oplátku mi nabízel jointa. Když odešel, znovu jsem se ponořila do studia - před časem jsem se začala učit v C++. Z tajů programování mě po chvíli vytrhl nějaký kluk. Prý je z Maroka a poprosil mě, jestli si taky může potáhnout z vodnice, že ji taky rád. A opět nabídl jointa :-) Pobaveně mu říkám, že už je druhý během dvou hodin, co tu sedím. On na to lámanou angličtinou - everybody smoke here, everybody happy... Za ty dvě hodinky na sluníčku u jezera jsem se tradičně stihla spálit, zase jsem jako opařené prase. Přísahám, že jsem se mazala, ale nic platné mi to nebylo.

Další den jsem Martina odvezla do práce, posnídali jsme spolu a já jsem jela autem do Veyrier. Necelých 30 km jsem jela přes Ženevu asi hodinu, neuvěřitelně zacpané město. Překročila jsem opět hranice do francouzské části a našla lanovku pod horou Mont Saléve (1375 m). Zaplatila jsem asi deset eur za vyvezení nahoru na skálu. Čekala jsem haldy turistů, ale vůbec tomu tak nebylo. Nahoře jsem se uvelebila na terase a spolu s vodnící jsme se kochaly výhledem na Ženevu, jezero Léman a protější pohoří Monts Jura, na jehož úpatí bydlíme. Odpoledne jsem vyzvedla Martina z kanceláře v CERNu, vzal mě ještě na místní výstavu pro veřejnost nazvanou - Microcosmos. Na stanovištích jsme zmáčkli tlačítko a něco nám to vždy předvedlo, třeba paprsky z vesmíru (nějaký starší detektor).

Třetího dne jsem se vydala do Chamonix, což je Mekka horolezců, lyžařů, bikerů atd... Cesta mi trvala asi tři hodiny přestože to nebylo ani 100 km. Francouzi mají totiž docela drahé dálnice, někdy na poplatcích zaplatíte víc než za benzín. Měla jsem vytištěný plán cesty, jak se tomu vyhnout. Projeďte města X, Y, Z a ve třetím zahnout na nějaké křižovatce. Ale tyhle města byly jedno velké předměstí Ženevy a absolutně nebylo poznat, kde jedno končí a začíná druhé, takže poznat tu správnou křižovatku bylo trochu peklo.

Naproti tomu v Chamonix nebyl problém trefit dolní stanici lanovky na Auguille du Midi. Ta vozí nejen tuny turistů, ale i skialpinisty a dolů horolezce. Obousměrná jízdenka stojí 37 eur, ale stojí to za to. Kabinka pro 70 lidí stoupá vysoko nad město a ani ne ve třetině cesty už vám zalehají uši. Turisti skoro zvrací, když se přehoupneme přes sloup. V polovině je přestupní stanice a výhled na vrchol Auguille du Midi, náš cíl. Je to taková exponovaná špičatá hrouda, těžko si lze představit, že se tam dá postavit lanovka. Celkem jsme překonali převýšení 2800 m za 20 minut, málokterý turista se tak snadno podívá do výšky 3842 m. Nahoře je k mému překvapení nejen restaurace a konečná stanice lanovky. Vydávam se prozkoumat systém chodeb. Mezi hlavním vrcholem a restaurací je lávka nad propastí, která vede do další chodby. Na hlavní vrchol jezdí výtah ve skále. Odtud se naskytne výhled na všechny terasy, které jsou propojeny zmiňovaným systémem chodeb. Kochám se pohledem na hory kolem, které jsou snem snad každého horolezce a skialpinisty - les Drus, Aiguille Verte, les Droites, Grandes Jorasses, v dáli je vidět Matterhorn a Monte Rosa, Mont Blanc se halí do mraků. Nevím co dřív fotit - ze všech stran sem dolézají horolezci po exponovaných stěnách, zachytila jsem i nějaké skialpinisty sjíždějící dolů z vrcholu. Hluboko pode mnou je rozdrásaný Bossonský ledovec a o skoro tři tisíce metrů níže v údolí Chamonix. Jedu zpět dolů výtahem, další chodba me zavedla přímo do ledovcové jeskyně. Další chodba vede ke vchodu pro skialpinisty a horolezce, další k terase na druhé straně vrcholu. Zde je i malá výstava historie budování lanovky a tohoto unikátního systému chodeb. Nakonec jsem se uvelebila na největší terase na střeše restaurace. Hned jak jsem rozbalila svačinu, přiletělo nějaké hejno černých ptáků. Za drobky mi ochotně pózovali, ale občas to vypadalo, že mi hodlají urvat kus žvance přímo z ruky. Můj čas na vrcholu se pomalu chýlil ke konci, vůbec se mi nechtělo dolů. Chtěla jsem ještě vyfotit Mont Blanc, který je nejblíže, přímo naproti mě, ale schovával se mi v mracích. Předposlední lanovka byla z poloviny plná horolezců, což svědčí o popularitě této oblasti. Odjížděla jsem plně uspokojena, opravdu to za to stálo.

Poslední den by se dal nazvat výlet za barákem. Vydala jsem se prozkoumat pohoří Monts Jura, které nám vyrůstá přímo za hotelem. Z městečka Gex jsem vyjela autem do sedla Col de la Faucille (1320 m). Odtud jsem vyrazila po sjezdovce nahoru na Mont Rond (1540 m), kde se nachází věž viditelná i z protejšího Mont Saléve. Tady jsem schovala vodnici (už se mi sní nechtělo dál tahat) a pokračovala jsem hřebenovkou na vrchol Grand Mont Rond (1596 m). Chtěla jsem pokračovat ještě na Colomby de Gex (1689 m), ale začlo jemně poprchávat a nad hlavou se mi trochu honily mráčky. Z velkého Mont Rondu jsem se vrátila na ten malý, vodnice tam naštěstí ještě čekala. Hned jsem ji zneužila a kochala se výhledem na Ženevu a jezero. Škoda, že nebyla dobrá viditelnost, odsud musí být pěkný výhled přímo na Mont Blanc.

V pátek jsme sbalily svých pět švestek a jeli na sever do Horgenu, městečka poblíž Zurichu na břehu Zurišského jezera. Tady před 30 lety našel útočiště můj emigrovaný strejda. U něj jsme strávili více než příjemný večer a pěkně jsme se zbořili se strejdovou partnerkou Bobinou :-) Druhý den, když jsme se trochu probrali z kocoviny, strejda přijel z každodenní "projížďky" na kole (80 km, pohoda). Bobina do sebe cpala nějaké aspiriny, aby se z toho lépe vyléčila, trochu jsme dali řeč, jak jde život a co bude dál a pomalu byl čas jet zase o něco dál na sever.

Vzali jsme to přes Schaffhausen, podívat se na vodopády na Rýně. Obří masa vody se valila kolem přírodního ostrůvku uprostřed. Mohli jsme se jít podívat na "molo" přímo pod vodopád. Martin si vyfotil kytičky a poté jsme už definitivně ujížděli domů, do Německa.

Foto: Švýcarsko, Francie

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty