St. Patrick's Party, výlet do Tisé, most Trmice

11.3.-11.4.2007

Ve škole i v práci to začíná být lehce absurdní. Zašli jsme na irskou pařbu St. Patrick's Party. Zajeli jsme domů do Čech. Výlet do Tisé a na dálniční most v Trmicích.

Mé drahé kolegyně

Isabel, kolegyně z kanceláře na institutu, vyslovila historicky čtvrtou větu směrem ke mě. Byla nervózní jak sáňky v létě. Prý mám jíst ke svačině jiný chleba nebo nesmím jíst vůbec, poněvadž se pak nemůže chudák soustředit. Naše kancelář je v podstatě telefonní ústředna - Isabel je schopná do sluchátka gdákat i hodiny a prokládat to častým slepicoidním chichotáním. Tak při tom se přemýšlí opravdu výborně. No řekla jsem jí to slušněji, ještě že nemám takovou slovní zásobu. A to byl konec cvičení v německé konverzaci, protože mě zasypala haldou německých výrazů, kterým jsem nerozuměla. Svou svačinu jím dál, Isabel většinou nahodí ještě horší ksicht než obvykle, práskne dveřmi a demonstrativně odchází minimálně na půl hodiny pryč (mývám za deset minut snědeno). Má to těžký, holka.

Spolubydlící Nina se jednoho dne pěkně ožrala, to není až tak neobvyklá věc, ale... Ve tři ráno zvonila snad na poplach, což mě vzbudilo. Pak nejspíš pochopila, že má vlastně klíč a dostala se dovnitř. Po cestě do pokoje se omlátila o všechny rohy a praštila sebou i o moje dveře. Od půl čtvrté asi tak hodinku jsem neusnula ani náhodou. Opakovala se procedura - princezna od vedle se snaží dostat z pokoje do koupelny, během těch dvou metrů se párkrát přizabije a pak blije jak amina. Já mám hlavu přímo u zdi a za ní je asi půl metru WC, se kterým si Nina důvěrně povídala a tak jsem to měla v přímém přenosu. Tento postup se opakoval asi tak čtyřikrát. Nojo stane se, ať radši nechlastá, když to neumí, co z toho pak chudák má?

Práce - další abstraktní divadlo

Druhý den jsem zrovna musela vstávat celkem brzo do práce a měli jsme jet za klientem na jednání. Šéf jel napřed a já jsem jela později svým autem. Bylo to asi 30 km vzdálené městečko, kam jsem celkem v pohodě trefila, ale cestovní kancelář našeho klienta se mi najít nepodařilo. Zeptala jsem se pár lidí a pak jsem narazila na staršího člověka v dodávce, jel tím směrem. Zastavil u nějakého autoservisu, kam měl původně namířeno a vylezl z auta, aby mi poradil kam dál. Prý, že bysme se mohli bavit spíš česky, ne? To mi docela vyrazil dech, že v takovém malém městě zrovna narazím na krajana. Šli jsme do toho servisu, kde on jen něco vyřídil a pak se zeptal místního člověka, kam mám jet. Všechno mi ochotně přeložil z Němčiny a pak mě tam nakonec zavezl, dorazila jsem na minutu přesně. Celkem slušná náhoda, jinak bych to dost těžko hledala.

Na jednání jsem trochu padala únavou a předstírala jsem téměř neustále, že opravdu nezývám. Měli jsme projednávat ten design, doktor předložil svůj pokus o "design" se čtyřmi obdélníky na stránce, poté prázdnou stránku s naším slavným vyhledávačem a poté dokonce i můj design. Já jsem si říkala, že se konečně pohnem z místa. Za měsíc a půl práce nemámě pro klienta stále žádný výsledek, ani náznak, ale doktor konečně pochopil, že design se musí udělat jako první a až ho klient odsouhlasí, tak budem pokračovat dál.

Napsala jsem mu seznam věcí, které by měl klientovi vysvětlit předem (co je to design a že se má vyjádřit, jak se mu to líbí vzhledově, jestli to chce na modro nebo nazeleno atd.) Místo toho jim začal vysvětlovat cosi, co nejspíš pochopil jen on sám, klient byl zmaten, já taky, nejednalo se totiž vůbec o design, ale o obsah. A nakonec se to zvrhlo a klientovi vadilo, že text v obsahu je takový a makový, které bude první slovo a které druhé. Zkrátka dvě hodiny se mlelo úpně o ničem. Vysvětlila jsem jim, že ten text jsem tam dala náhodně, jen aby tam nějaký byl a dostali jsme tak nějaký náhled, jak to celé bude vypadat. Mohla jsem tam dát klidně text o švestkových knedlících, protože ten se poté změní podle toho co tam budou chtít oni. Ale bylo to marné, zatímco jsem to vysvětlovala, mluvili najednou tři lidi a hlavně šéf tu debatu strhával zpět na úroveň říct spoustu věcí, ale přesto vlastně nic.

Po čtvrté hodině odpolední to ukončil s tím, že jsme na všem dohodnuti (mě se zdálo, že na ničem). Posadil mě a grafika té cestovky k jednomu notebooku, že teď společně máme předělat ten design. Klasika, nejdřív sáhodlouhé monology šéfa o ničem a když je pomalu čas jít z práce domů, vydá se rozkaz, že se má něco udělat a má to být nejlépe ještě ten den hotové, třeba za hodinu. Koukali jsme na sebe jak tvrdé Y a já jsem mu radila, jak to má dělat, on klikal myší, opravdu efektivní spolupráce. V šest večer, tedy za dvě hodiny, jsme spatlali takový paskvil, který se pochopitelně vůbec nelíbil. Nemohli se ani vymáčknout, co se nelíbí a co změnit (stále se řešil text místo designu atd). Nakonec z klientky vylezlo, že se jí vlastně líbí ten původní design. To já už jsem se těmi zmatky docela bavila, jak nikdo nic neví.

Další den jsme se měli setkat u nás v kanceláři a klient slíbil, že konečně dodá fotky, které by tam chtěl mít, hurá. Jenže nestalo se tak, šéf mi jen suše oznámil, že jsem přijela zbytečně, protože si klient ještě nevybral a zítra odjíždí do Afriky. Tak mi vypsal šek za poslední měsíc a jela jsem domů. Celkem se mi i ulevilo, že je problém zas odložen.

St. Patrick's Party

Jeden sobotní večer jsme vyrazili do města se Španělem Juanem. Ten den byl St. Patrick's day, což je národní Irský svátek. Proto jsme byli zavedeni do irské hospody, kde se zrovna promítalo nějaké rugby a většina hospody burácela jak je to zvykem u nás při nějakém důležitém fotbale. Irové asi mají rádi zelenou barvu a dneska se podávala specialita, zelené pivo. Kvůli němu jsme tak trochu i přišli. Chuť a zvědavost nás ale celkem rychle přešla, když jsme viděli cenu - 9 eur. Juan si ho ale přece jen dal a nechal nás ochutnat. Fuj, bylo to jak jarová voda s bublinkama. Takže jsme pokračovali radši dál v pití "obyčejného" Guinesse za 4 eura. Půlka už značně společensky unavených Irů v hospodě nosila takové zvláštní klobouky. V německé hospodě se nedá sedět tak dlouho jako v české (to bysme se nedoplatili), takže jsme se po pár kouscích odebrali zpět na kolej.

Setkání s českými kamarády

Jeli jsme za mojí kamarádkou Dančou, konečně jsme se měli setkat i s jejím manželem a malým synem. Ona slavila trochu narozky, tak jsme udělali Fondue a přivezli nějaké vínko. Kecalo se, oni chtěli vidět moje fotky z USA, my jsme koukali zas na jejich... Je super mít nějaké kamarády, i když bydlí 40 km od nás. Jejich dvouletý syn byl pro nás velkou atrakcí. Hrozně si oblíbil Martina a pořád mu cpal do ruky nějaké hračky a další věci, takže byl za chvíli obklopen všelijakými krámy. Mě se dítě bálo. Říkala jsem si, jak je Martin šikovný "tatínek" a dítko takové roztomilé, ale když šlo spát a řvalo čtyři hodinky v kuse, tak mě to zas velice rychle přešlo. Taková antiterapie na děti, za pár let možná, haha...

Cesta domů

Martin zas odjel do Švýcarska, konečně začít dělat na té své diplomce. Původně odjel na měsíc, ale za týden byl zpět a rozhodl se se mnou jet domů do Čech a pak se tam zase vrátit. Vzali jsme sebou i Juana a jednu Japonku, kteří si chtěli udělat výlet do Prahy. V Praze jsem všechny vyložila, Martin odjel do Ostravy a já jsem jela za školitelem na stavárnu, diskutovat ten můj program. S bráchou jsem si poté dala před školou vodnici a frčela jsem domů.

Čekalo mě pár nabitých dní, bylo třeba zařídit spoustu věcí. Vyzvedla jsem si svůj nový biometrický pas. Auto prodělalo technickou prohlídku a málem neprošlo. Přestalo totiž svítit přední světlo (to se stalo snad přímo tam) a pán se kroutil. Dopadlo to ale dobře a auto muselo ještě do servisu na drobné opravy. Už jsem si připravovala tisíce a stálo to jen 4 stovky, což mě velice příjemně překvapilo. Vyměnili se kola za letní, sundala zahrádka, celé se to vykoupalo, umylo a nechalo nažrat levného českého benzínu.

Výlet do Tisé, most Trmice

Jeli jsme na výlet do Tisé. Cestou jsem se zastavila mrknout na jeden dálniční most na D8 u Trmic. Na tom projektu jsem se lehce podílela výkresy a primitivními výpočty v excelu. Trochu se mi postesklo po práci v Topconu (firma, kde jsem dělala před odjezdem do Německa). Pokračovali jsme po zbrusu nové dálnici a otestovali dva nové tunely Panenská a Libouchec. V Tisé jsme si prošli okruh Velkými stěnami a mě zas chytala nostalgie a vzpomínala jsem na prapočátky našeho lezení. Komentovala jsem si v duchu každou skálu, kterou jsme lezli. Fotila jsem pár lezců, nejradši bych se k nim přidala.

Foto: Most Trmice

Foto: Tisá

Cesta zpět do Německa

Navštívila jsem kámošku v Teplicích, neviděli jsme se snad od základky. Už stihla splodit holčičku a odejít od tatínka, protože zlobil. Té malé slečně jsou dva roky a řekla bych, že jsem se zas ujistila, že ještě pár let počkám. Šíleně hyperaktivní, neustále zlobila, ale roztomilá je, to jo, ale jen chvílemi. A prý ostatní děti zlobí mnohem víc, uff.

Cestou do Prahy jsem se stavila za Ceďou v Žatci. S ním a ostatními z party jsme prováděli všelijaké vylomeniny v prváku na VŠ, jako urvaní ze řetězu :-) Po těch pár letech, co jsme se neviděli to bylo fajn setkání. A hned poté jsem uháněla za další kamarádkou Zuzkou do Prahy. Udělali jsme si ryze dámskou jízdu, vymetly jsme dvě hospody a poctivě jsme zapařily. Není se co divit, v Německu se nelze potulovat po hospodách a se Zuzou bylo o zábavu postaráno.

Druhý den jsem nabrala Martina, Španěla, Japonku a ještě jednoho Slováka a mezinárodní výprava se vydala zpátky do Německa. Doma nic nového, v bytě mě jen "uvítal" tradiční bordel po kalbě a nikdo, kdo by to uklidil, klasika. Se šéfem jsme byli domluveni, že hned v uterý jdu do práce a čeká nás hektických 14 dní. I kvůli tomu jsme se hnali sem a zkrátili si svátky. O půlnoci mi napsal email, že ráno nemám chodit a vlastně ani celý týden. Klient se ještě nerozhodl, co s tím webem vlastně bude. Prý se mi ozve koncem týdne. Klasika, buď mi nedá vedět nebo napíše něco ve smyslu za dvě hodiny přijeď někam do jiného města, máme jednání. Na druhou stranu jsem se na ty zmatky vůbec netěšila a spadl mi kámen ze srdce, že se to zas odložilo.

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty