První výplata, první pokuta

11.2.-10.3.2007

Učím se programovat, v práci mi dali první výplatu a hned jsem zaplatila taky první pokutu.

Hodně jsem začala programovat v PHP a rozhodla jsem se rovnou testovat nově nabité vědomosti i na svém budoucím webu. Naprogramovala jsem první skriptík, který bude generovat fotogalerii. Díky své nové práci jsem se do toho programování pustila hlava nehlava a dost mě to baví. Jsem schopná nad tím sedět do čtyř do rána, dokud kód není funkční. A dost často se stává, že není :-) Takže jdu spát a hlavou se mi honí předávání těch správných proměnných a jestli to třeba nebylo špatnou syntaxí atd. Po čtyřech hodinách spánku a divokých programátorských snech se vzbudím a neznámo jak mě napadne řešení. Hned jak se vzbudím na to skočím a zjišťuji, že to nebylo ono a tak stále dokola. Objednala jsem si nějakou 700 stránkovou knížku, ve které by měli být základy toho co se snažím dělat. To si budu číst před spaním jako pohádky na dobrou noc.

Mám za sebou první měsíc v práci, dojmy jsou... Má to svá pro i proti. Napíšu více o těch negativních věcech, ale nenechte se zmást tím, jak to na první pohled vypadá, jsem ráda, že tu práci mám. Zatím to jde trochu jiným směrem než má (nejen můj pocit). Místo abysme se pustili do práce, dělali krok po kroku vše potřebné a dostali se postupně k cíli, jen tápeme a zkoušíme věci, které ani není možné realizovat. Dostanu úkol a ještě než ho vyřeším, už je tu úkol jiný, ještě méně smysluplný a nemám šanci něco dotáhnout do konce. Je to plýtvání časem i penězi, ale to je věc šéfa. Já jsem z toho byla celkem zoufalá, protože jsem většinou neměla ani ponětí, jak něco udělat ani jestli to vůbec lze. Šéf mě motivuje, ale faktem je, že se moc nezajímá, jestli je to reálné, vždy říká, prostě to zkuste... Tak zkouším.

Jeli jsme do Frankfurtu za člověkem (Jan), který vymyslel redakční systém, který bysme měli použít na našem webu. Byla jsem seznámena i s naší klientkou z cestovky Safari, pro kterou předěláváme ten web. Jan nám všem vysvětlil, co je třeba udělat jako první a jak postupovat a já jsem se ujistila, že mnou navrhovaný postup byl stejný. Měla jsem pocit, že konečně vím přesně kudy kam. Ten postup jsem od začátku navrhovala doktorovi, on tomu nechtěl věřit, protože s tím neměl žádné zkušenosti. Ale teď vypadal, že to bere, když mu to řekl profesionál. Proto jsem byla ráda, že přestanem vymýšlet hlouposti, začnem na tom makat a snad vytvoříme lepší web, než ten, který máme předělat (zatím to bylo naopak). Dohodli jsme se na tom, že se nejdřív udělá design, pak se nakóduje a implementuje do systému, paralelně se bude programovat, aby se to přizpůsobilo požadavkům zákazníka. Všichni jsme spokojeně pokyvovali hlavami a poté vyrazili na oběd.

Trochu mě polilo horko, vlezli jsme do nafintěného hotelu v centru Frankfurtu a já jsem se jen modlila, ať je tam nějaké jídlo do 20ti eur. Dala jsem si nějaké těstoviny, bylo to dobré, ale za tu cenu bych si radši dala 4 kebaby, ze kterých bych umřela blahem. Dopadlo to tak, že šéfka Safari (tak se jmenuje firma našeho klienta) to za nás za všechny zatáhla. Cestou ve vlaku jsem se s doktorem docela nepohodla, jakoby jsme na žádném jednání ani nebyli a nic z toho co bylo řečeno neplatilo. Byl zas vymyšlen úkol, ze kterého jsem byla asi nejvíc vedle. Nejdřív udělám kód stránek, pak systém a programování a nakonec prý udělám design, který bude "naprogramován" tak, aby si ho zákazník mohl sám měnit. Ptala jsem se jak to provést, doktor nevěděl jak, ale byl skálopevně rozhodnut, že to tak musí být. Zákazník prý mění neustále rozhodnutí a proto s nějakým designem nebudem ztrácet čas, ten si zákazník udělá nakonec sám. Je to asi jakoby někdo chtěl barák, ale projekt na něj by byl zhotoven až po jeho postavení a klient by si mohl měnit ten projekt k obrazu svému. A baráček by se sám měnil podle toho co si zákazník zadá - no představa je to fajn že?

Navrhla jsem, že bude lepší když nám ten design nejdříve dodají a pak s ním můžu pracovat. Striktně zamítnuto. Zarážející byl také fakt, že nebylo jasné, kdo je za design vlastně zodpovědný, jestli my nebo Safari. V praxi to je jako každá jiná práce, která je složena z dílčích úkolů - firma si nechá udělat design (a zaplatí za něj několik stovek eur, v Česku pár tisíc korun) nebo ho dodá jako hotový a neplatí nic. Mám trochu pocit, že ani nevíme, co konkrétně máme za úkol. Šéf bohužel nerozlišuje mezi podstatnými věcmi - zaměňuje slova design (jak to celé bude vypadat, líbivost, barvičky atd.) a samotný obsah (text, fotky, celkově informace na webu). Takže jsme se dohadovali a mě nebylo ani trochu jasné, jestli se mám zabývat designem nebo obsahem nebo čím vlastně. 

Po návratu do kanceláře jsme pokračovali ve vyhrocené diskuzi, skoro to vypadalo, že mě hodlá vyhodit. Zkoušela jsem mu vysvětlit a názorně ukázat, jak vypadá design, jak vzniká kód atd. Navrhla jsem, že udělám design i všechno ostatní. Ale to se nesetkalo vůbec s pochopením. Rezignovala jsem, uvědomila jsem si, že on je šéf, platí mi za to co řekne. Řekla jsem, že se pokusím udělat, co po mě žádá. Hlavou se mi honilo hodně myšlenek, němela jsem ani páru jak vymyslet tuhle nereálnou věc. Byla jsem zklamaná - co s tím mám dělat? Čekala jsem na Martina až přijede z GSI vlakem abysme mohli jet domů spolu.

Byla jsem unavená a těšila se domů na dýmku, abych se trochu uklidnila. 50 metrů od koleje nás zastavili policajti. Chtěli doklady od nás obou, týpek je šel zkontrolovat, jestli nejsme zločinci. Jeho blonďatá kolegyně nás mezitím celou dobu checkovala a svítila baterkou do ksichtu. Policajt kupodivu nic nezjistil a pak mě vyzval, ať si vystoupím z auta. Pochopil, že nemluvím moc dobře německy a prý se klidně budem bavit anglicky. Začal ze sebe soukat lámanou anglickou větu (možná bych líp porozuměla, kdyby to řekl německy). Prý jedno světlo svítí míň než druhé a u nich v Německu se za to dávají pokuty, a už psal bloček, chuj jeden. Vysvětlováním a dušováním se, že to hned zajedu opravit jsem nic nezmohla, mám na památku svou první pokutu, kterou si asi zarámuju...

Mám najeto už pár desítek tisíc km po ČR, Evropě, USA a Mexiku, ale policií jsem byla zastavena jen dvakrát v životě. Poprvé to bylo shodou okolností také v Německu. Vraceli jsme se z open airu Fullmoon za Berlínem a u výjezdu už čekala smečka chlupatých. Zkoumali mi oči a ptali se jestli jsem nebrala drogy. Měla jsem totiž oči rudé jak kralík, protože jsem si do nich pár minut před odjezdem cpala kontaktní čočky po slepu. Tenkrát to vzali celkem bez problémů, česká SPZ jim možná napověděla, že to máme domů pár set kilometrů a pod vlivem jakýchkoliv látek by to asi nešlo. Upřímně, jsem v tomhle směru zásadový člověk a nesedám za volant ani po jednom pivu, ale vysvětlujte jim to, když jedete z party.

Po zkasírování mé historicky první pokuty jsme dojeli těch padesát metrů ke koleji a na mém parkovacím místě (které si musím platit) stál nějaký Frantík a nehodlal odjet. Takže dnešní den se dá shrnout jako opravdový den D(ebil).

Asi tři dny jsem přemýšlela co s tou mojí povedenou prácičkou, co bude dál. Hledala jsem všude na internetu, jak by se dal vyřešit problém udělej z "prázdna" web, ale nikde nic. Nakonec mi na jednom internetovém fóru poradili, jak to obejít a alespoň trochu uspokojit šéfa. Vzít ten "design" co navrhl šéf (4 obdélníkové fotky - hm design, nedivím se že klient stále mění názor a je s tím nespokojen) a udělat místo nich díry, které by se později vyplnili třeba jinými fotkami. No není to design a bude to jak pěst na oko, ale není úkolem udělat pěkný web, ale to co se po mě chce. Další den jsem ten šílený "nápad" prezentovala doktorovi a on souhlasil, že to tak mám udělat. Následoval další ukol, udělej na webu vyhledávač. Na webu ještě není žádný text, ale už bysme chtěli vyhledávat. Tak tedy tvořím několik stránek s fiktivním textem...

Poté jsem dělal skript, který najde zadané slovo a vyhodí hledané výsledky. Celkem nad mé prozatímní programovací schopnosti. Ale zkoušela jsem poskládat  kousky skriptů valející se po síti a různě je implementovat do provizorního systému, který bude muset být stejně smazán (jak jinak). Světe div se, po dvou dnech zkoušení metodou pokus omyl se to skutečně povedlo a doktor byl překvapený a měl docela velkou radost. Dokonce trochu otočil, mávl rukou a "dovolil" mi udělat design, jakoby to byla otázka dvou hodin. Na konci měsíce mi vypsal šek a první výplata byla na světě. Kromě tohoto významného pozitiva to má i další pro. Snažím se blekotat německy a taky poslouchat co říká. On je trpělivý a opakuje věty když nerozumím. Jako člověk je docela fajn, chová se ke mě mile a občas mě pozve na kafe, zeptá se jaký byl víkend atd. Vážně to není špatný šéf, jediné velké mínus je, že nerozumí jak to "funguje" ve světě webů a těžko se mu to vysvětluje.

Teď jsou spolu s klientem někde v Berlíně a prezentují firmu na nějaké výstavě. Já jsem zatím doma v klidu udělala jednoduchý design. Celkem se mi líbí, kromě té hlavičky. Měla jsem od firmy k dispozici jen pár fotek všelijak "okousaných", né moc kvalitních - těžko stvořit lepší hlavičku, ale tím nechci omlouvat svoje začátečnické pokusy. Výsledek můžete posoudit zde - je to jen design, nikam se vám nepovede kliknout ;-) Tenhle job má vlastně jedno velké podstatné plus, které už jsem zmínila - naučím se programovat, což se velmi hodí i do mých školních povinností. Mohlo by se zdát, že popisuju samé špatné věci a nestojí to za nic. Možná si zbytečně dělám hlavu s tím, že musím tvořit nějaký paskvil. Neuspokojuje mě dělat to jen pro peníze, chci dělat něco, co bude do budoucna i dobrou referencí na mojí práci, čím bych se mohla "pochlubit". Já si bohužel uvědomuju, že se řítíme do průšvihu, doktor svojí nevědomostí vůbec. Ve skutečnosti to není špatné, jen bych si z toho asi neměla dělat takové stresy. Nejsem si jistá, že bude všechno OK, ale možná časem budem dělat i lepší weby.

Kromě nervů z práce si docela užíváme. Jezdíme lézt každý týden na stěnu v Gross Zimernu. Někteří místní nás už dokonce zdraví, někdo se na nás občas usměje. To není tady v Německu příliš zvykem, lidem jste jinak celkem ukradení. Martin pozval pár kluků z GSI k nám domů na "party". Turecký muslim Sedat nám vyprávěl zajímavé věci o islámu - nepije alkohol, nejí maso, které "nezemře" vykrvácením a musí to být správný druh a věci, které nejsou Evropanům příliš známé. Přichystali jsme spoustu jídla - zapečená brokolice se sýrem, fondue... Přežrali jsme se, popili a vypadalo to, že kluci byli spokojení.

O pár dní později za mnou přijela kámoška Danča, s ní si nějaký čas mailuju, bohužel je z daleka a není ani čas se vídat víc. Ona má rodinu a stará se o dítě, já mám zase dost povinností ve škole a v práci. Tentokrát jsme si udělali takový vícehodinový pokec naživo. Ačkoliv nemám babské kecy ráda, ta holka je fajn a já jsem ráda, že mám kamarádku. Vezla jsem ji pak na nádraží a cestou zpět jsem sháněla po benzínkách žárovku do světla našeho auta. Jedna stála 12 eur, skoro zadarmo. Chtěla jsem ji sama vyměnit, ale podle manuálu to nevypadalo na pět minut a radši jsem počkala na Martina. Museli jsme vymontovat předek auta, vyndat celé světlo ven a odpojit napájení na několika místech. Ale šlo to v pohodě. Už mám zcela jasnou budoucnost, pokud ze mě nebude stavař nebo programátor budu určitě automechanička :-) Moc mě baví něco šroubovat a montovat atd. Dokonce natolik, že jsem se rozhodla vyčistit naše neodtékající umyvadlo. Rozšroubavala jsem to a zjistila, že to nevyčistím jen tak a zas to dala do kupy. Jenže to nemá žádné těsnění a asi se tam něco posunulo, takže to teď stále neodtéká, i to trochu kape. Hm, to se moc nepovedlo, radši to přenechám hausmeisterovi a zůstanu zatím přeci jen tím "programátorem".

Další party, kterou jsme navštívili, byla u Martinova slovenského kolegy z GSI. Místo jsme museli trochu hledat, šli jsme podle adresy a přesných instrukcí. Uvidíte branku, přes dvůr půjdete kolem garáže dozadu a tam je vchod. Oki, ve správné ulici a čísle jsme vlezli na dvůr, kdosi koukal z okna. Tomu jsme nevěnovali pozornost a šli kolem garáže dál a ten kdosi na nás volal, co tam chceme. Vysvětlili jsme, že jdem za Matúšem (ten co pořádal tu akci) v ulici Bornstrasse 7. Ten děda byl docela naštvaný a tvrdil nejdřív, že takovou ulici nezná a ani ten člověk tu nebydlí. No pak pochopil, že jsme se fakt jen netrefili a řekl, že to možná bude naproti. Ze začátku to spíš vypadalo, že hodlá volat poldy. Matúš nám později řekl, že ten nervozní děda je taky moc rád nemá, obzvlášť když parkujou na ulici před domem. Každopádně opět docela dobrá sešlost a po delší době nějaké společenské vyžití. Do hospody nechodíme, to není jak v Čechách, že si dáte deset piv za pár korun, v oblasti služeb tu vládne tvrdá měna.

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty