Konečně se mi podařilo získat práci

10.1.-10.2.2007

Spolubydlící mají velmi malou potřebu po sobě uklízet. Stali jsme se členy Deutscher Alpenverein (DAV), abysme mohli lézt na místní stěně. Prý budu programátor (haha). Požár na koleji Karlshof.

Jak se stát programátorem, aniž byste uměli programovat

Hlásí se vám opět váš zpravodaj z Německa. Jak poznávám své domorodé spolubydlící, mám pocit, že jsou to tak trochu prasátka. Nejde mi to moc do hlavy, ti puntíčkářští pořádek milující Němci. Asi se to týká spíš těch mladších, co nedávno odešli od rodičů na kolej a nejsou zvyklí si po sobě uklidit. U nás v bytě to funguje tak, že si jdu udělat jídlo, ale není v čem. Je tam jen hromada nádobí, občas plesnivějící, a z té si můžu vybrat cokoliv, co nejdřív vydrhnu, vydezinfikuju a pak teprve můžu použít. Dobrým zvykem je odjet na víkend domu a nechat tam co nejvíc bordelu. Třeba na stole v kuchyni zůstává často nádoba "určená" na pytlíky od čaje, ta se zlikviduje až začnou lítat mušky, přetéká to na stůl nebo až konečně dotyčný čuník dorazí na kolej po pár dnech. V naší kuchyni dokonce můžete poznat jaké je roční období, na zemi máme ještě listí od podzimu. K nějakému občasnému úklidu své spolubydlící těžko přinutím, protože je jim to fuk. Není vyjímkou (nejen u nás v bytě), že se tam procházejí na boso bez ponožek. Takový klasický strahovský bordel, jen tady to na první pohled tak nevypadá, protože byteček je to slušný.

Mám se spolubydlící Ninou napůl naší koupelnu. Za prvních pět měsíců ji neuklidila ani jednou. Proč taky, když ji uklízím já, že. Řekla jsem jí, že bysme se mohli střídat, ona že jo a klasicky se na mě usmála tím nevinným princezničkovským úsměvěm "já za nic nemůžu". Týden nic, koupelna už byla jak u prasat. Další týden už mě to celkem štvalo. Ani ne tak to, že princezna na to hází bobek, ale že se bojím čehokoliv v koupelně dotknout. Řekla jsem Nině tentokrát docela důrazně, jestli může jít umýt umyvadlo pokryté celkem slušnou vrstvou prachu. Ona se na mě vyděšeným výrazem koukala, jak kdybych ji chtěla ublížit, ale nakonec to udělala.  Ale to bylo na delší dobu vše, zas čekala, že mě ten bordel bude vadit a uklidím ho dřív. Měli jsme i celkem velký problém, za dva dny po úklidu se všude vytvořila velká vrstva prachu. Martin tohle v koupelně nemá a já jsem nechápala, kde se to bere. Jeden večer jsem se rozhodla, že to tam vygruntuju pořádně, jak tenkrát ve starém squatu. Nahoře byl filtr, nějaké větrání a to byl kámen úrazu. Rozmontovala jsem filtr, který byl plný nějakých chuchvalců, které nám celou tu dobu padali dovnitř. Vyčistila jsem to a Martin mi pomohl udělat nový filtr. Vydrhla jsem vše co se dalo - kachličky na zdi, podlahu, náš zapáchající hnědnoucí záchod jsem vybělila a opatřila nějakou vuní. Koupila jsem nový závěs a ten plesnivý radši zahodila. Tenhle grunt mi trval asi tak tři hodinky, ale koupelna byla k nepoznání a snad nebudem muset řešit ten prach.

Během velkého úklidu se mihla kolem Nina, vůbec ji nenapadlo se zeptat, jestli nechci pomoct. Jen zalezla do pokoje a čekala, abych po ní náhodou něco nechtěla. Občas vykoukla škvírou mezi dvěřmi, protože potřebovala namalovat obličej na ksicht a odejít na kalbu. Asi po dvou hodinách už ji nebavila hra na schovku a proklouzla ven pryč z bytu i bez obličeje. Sesmolila jsem krátkou zprávu na dveře, kde jsem ji proporosila o příspěvek na ty nové koupené věci a také znovu o střídání se v úklidu. Teď už by to neměla být žádná extra práce, vše je hotové a problém s prachem je vyřešen. Jeden víkend já, jeden ona. O víkendu, který patřil jejímu úklidu se nestalo nic. Oba večery odešla kalit, vrátila se ráno, v neděli večer sledovala TV a vesele se bavila s ostatními spolubydlícími. V úterý jsem se jí připomněla úklid, prý měla hrozně moc učení a neměla čas. Pochopila jsem, že 15 minut jednou za 14 dní je na ni moc. Ale nakonec uklidila. Tak uvidíme, jak se k tomu postaví dál. Pokud jí budu muset stát za zadkem a říkat jí to, radši se na ní vyprdnu a budu to dělat sama, nejsem její matka. Tohle nám říkala i Steffi, že hodně mladých Němců jsou prasata proto, že prostě nemají za zadkem rodiče, kteří to za ně udělají nebo je seřvou a tak nedělají nic.

Ve škole není nic moc nového - snažím se programovat, s pomocí Martina jsem udělala prográmek na řešení matice Gaussovou eliminací. A probírala jsem se programem, který mi poslal můj školitel z Čech. Už se v tom orientuju, ale přesto bych potřebovala konzultovat. Tady to nejde, není s kým. Jediná možnost je s mým školitelem přes email, což není úplně ideální. Vztah s kolegy na institutu je nijaký, žijeme si tam paralelně každý svým životem, ale už to moc neřeším. Smířila jsem se s tím, že tady asi nenajdu žádné velké kamarády. Přesto mi ale nabídli, že můžeme jet s nima na víkend lyžovat. Nadšeně jsem souhlasila a nabídla, že můžem jet i naším autem a někoho vzít. Těšila jsem se, že se možná s někým sblížíme a navážeme kontakt, zalyžujem si a užijem si krátkou dovolenou. Jenže ten doktorand, který to zařizoval, zarezervoval ubytování v nějakém pensionu, kde dvoulůžkový pokoj stál 76 eur na noc. Nechápu, v pensionech vedle to bylo za poloviční ceny a tenhle nebyl ani u sjezdovek. Možná to Němci tak neřeší, euro sem euro tam. Tak jsme to s díky odmítli, zatím jsme rádi, že dáme dohromady peníze pro nás dva z Martinova "platu". Od Erasmu ještě nepřišlo v tomto roce nic, netrpělivě očekáváme finanční náplast, pak to bude určitě lepší.

Stali jsme se členy DAV (Deutscher Alpenverein) - to je něco jak u nás ČHS (Český horolezecký svaz). Byli jsme rádi, že jako studenti máme poloviční cenu 26 eur. Z členských příspevků se platí údržba alspkých národních parků, turistických cest, klettersteigů atd. Pro nás z toho jsou různé výhody - většinou poloviční ceny na alpských chatách a hlavně páteční vstup zdarma na lezeckou stěnu v Gross Zimernu. Těch výhod je víc, ale my jsme to platili hlavně kvůli té stěně. Tady v Darmstadtu není nic pořádného a ve Frankfurtu se platí třeba 15 eur za jeden vstup. Začali jsme jezdit s Martinovým šéfem diplomky (Antonem) a občas se přidá někdo další z kolegů z GSI. Dojíždíme pravidelně každý pátek 15 km daleko (což není tak moc) a mám radost, že se můžu věnovat tomu co mě hodně baví, zasportujem si a poznáme i nové lidi. Už jsme se i dost zlepšili oproti začátku, dali jsme top jednoho převisu (ze začátku jsme se tam houpali jak pytle brambor). To je na lezení super, na začátku jde výkonnost hodně nahoru, zastaví se až po pár měsících tréninku, takže vás to neustále motivuje a chcete víc a víc.

Možná vás zajímá název dnešního příspěvku. Dostáváme se tím k mé nové práci - těšila jsem se na ni a byla jsem zvědavá, co budu dělat. Na začátek jsem se poctivě připravila - doktor (šéf) chtěl vědět, co si myslím o těch starých stránkách, které máme předělat. Udělala jsem asi tak dvoustránkovou analýzu a navrhla řešení. On byl docela překvapený, že jsem se s tím dělala. Já jsem byla překvapená ještě víc, když jsem zjistila, že stránky dělá v nějakém Wysivig editoru a pojmy jako SEO nebo obyčejný jazyk HTML mu nejspíš nic neříkají - asi jako byste chtěli být profesionálním řidičem, aniž byste věděli, kde je brzda, plyn a spojka. Jak jsme tak probírali ty moje návrhy, já jsem se lehce opřela o stůl a on se probořil a roztřískal. Tak doktor hned zalehl na zem s vrtačkou a začal to spravovat a když večer odcházel měl na sobě ještě pořád piliny. Ale já za to nemůžu, měl to fušařsky udělané a rozbité - prostě stůl a na kraji ještě jedna deska k tomu stolu přidělaná tak, že ze spoda bylo připláclé nějaké prkno. To bylo už provrtané jak řešeto, takže proboření té desky určitě nebylo poprvé. Díky bohu můj notebook stál na tom stole a ne na té připojené desce, jinak bych se s ním asi mohla rozloučit.

Co se týče práce, nejsem tu jako grafik ani tvořič HTML kódu prostých statických stránek, jak jsem si původně myslela (tak to bylo asi původně v inzerátu myšleno). Doktor se rozhodl prý využít toho, že mám technické vzdělání a že budu striktně programátor, grafik bude někdo jiný. Nejdřív říkal, že bude potřeba jen trochu PHP programování a že se to hned naučím. Jak ale zjišťuju, nebude to jen trochu ale hodně a navíc se k tomu přidají databáze MySQL, a naučit se nejen obsluhovat redakční systém, ale naprogramovat to jak bude třeba. Já se v tom zatím nevyznám a on jak vidno snad ještě méně než já. Znamená to naučit se dva pro mě nové programovací jazyky a spoustu další práce. Kamarádi, kteří jsou experti v této práci několik let mi potvrdili, že naučit se to není otázka několika dní, ale spíš měsíců (nebo let?). Taky na to pár let studovali vysoké školy se zaměřením systémové inženýrství. Já jsem ráda, že mám šanci se to naučit a být za to zároveň placená, ale doktor stále věří, že za pár dní je ze mě programátor expert a budem dělat velký business.

První týden v práci jsem se zatím hrabala haldou manuálů na netu a zkoušela jednoduché PHP skripty. Učím se úplné základy od začátku. Dotkor na mě občas tlačí a chce už abych programovala a dělala ty databáze. A občas vymýšlí docela kraviny. Třeba, že příští týden bych prý mohla naprogramovat nějakou matici, která ukáže mapu a po ní budou běhat zvířátka v závislosti na čase (to chce mít na tom webu) a celé to bude nějak propojené s databází atd. Má velké plány, ale někdy mi to přijde, jako by chtěl mít hodinky s vodotryskem, protože se mu to moc líbí, ale ani neví jak to realizovat a jestli to vůbec jde. A já zatím nemám ani ponětí jak na to. Potřebuju to dělat krok po kroku a ne jich pár přeskočit, ani to nejde. Párkrát jsem mu řekla, že na to jdu od lesa a je to moc brzo, aby po mě chtěl nějaké zběsilosti, tak hned zmírnil. Snaží se mě motivovat, take it easy, don't worry atd. Prý věří, že to půjde a já se všechno naučím, nemám to hrotit a mít z toho nervy. Zatím teda věří víc on mě než já sama sobě. Ono to půjde, ale za měsíc ze mě expert určitě nebude a programování je to asi jako každé jiné. Je třeba spousta praktických zkušeností a hodně se učit, zkoušet si to - je to hlavně otázka času a moje pojetí tohoto času a doktorovo je asi trochu jinde. Je hloupé, že o tom nic neví, jak se říká nevědomost je sladká. Jednak mi nemůže poradit a jednak dle mého vymýšlí někdy nereálné úkoly, zatím dost předčasně. Jinak je fajn, je milý a jednou mi dokonce zaplatil oběd.

Proč si vybral právě mě? Pracuje se samými Indy a lidmi z "rozvojových zemí", protože si nemůže dovolit platit německé programátory. Podle všeho nemá moc peněz a je to výhodnější. Je otázka jak dlouho mu to přesvědčení vydrží než zjistí, že to opravdu není easy a plány nejdou tak lehce jak si představoval. To se uvidí, já zatím sedím s ním v kanceláři, učím se a modlím se, aby mě zas nezaúkoloval nějakou "blbostí". Po osmi hodinách jedu domů a tam se učím dalších šest hodin. Takže programuju jak šílená nejen do školy ale i do práce. Pozitivní je, že dělám to, co mě baví a navíc se snad naučím i programovat (sice v jiném jazyce), což se může hodit i pro to co dělám do školy.

Ještě taková příhoda na závěr z jiného soudku. Dnes v noci na Karlshofu hořelo. Připravovali jsme si Fondue a najednou se sem přihnali dvě hasičské auta a policajti. Vylezli jsme ven na balkon, podívat se o co jde. Hasiči vyskákali z auta a svítili na náš blok baterkou a hledali ten oheň, venku na vzduchu to slušně smrdělo. Trochu nás to vyděsilo, hned jsem se běžela podívat k sobě do pokoje, jestli to není u nás. Hasiči proběhli celý barák a nakonec to bylo o dva byty vedle nás. Docela jsme na to čuměli, natáhli tam hadice a chodili tam v maskách. Vynášeli zevnitř shořelé věci. My jsme nevěděli, co máme dělat, jestli si sbalit nejcenější věci a vypadnout ven. Nikdo nám nic neřekl, jen chodili sem a tam a venku sepisovali nějaký protokol. Ale asi to bylo něco menšího, protože nás nikdo neevakuoval a z bytu nešlehali plameny až ven. Prostě to uhasili, vynosili ven a zas odjeli - takový "normální" večer na koleji :-)

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty