European Space Operations Centre (ESOC)

8.12.2006-2.1.2007

Zase hledám práci. Šli jsme si prohlédnout místní European Space Operations Centre (ESOC).

Koupila jsem si televizi - mrňavou černobílou za 2 eura. Sice kabel k zapojení globální antény stál asi 6 eur, ale už tady stojí na stole vedle monitoru a běží tam německé programy. Né že bych byla TV maniak, spíš naopak, je to ke zlepšení jazyka. Sleduju často kanál N24, něco jako dokumentární Discovery. Jsou tam zajímavé věci, nedávno byl třeba dokument o mostech, a mě to nutí snažit se rozumět.

V druhé polovině měsíce jsem celkem kašlala na školu. Tedy nejezdila jsem tam, proč taky. Doma jsem ale pracovala na svém Fortranu, dočetla jsem 120ti stránkový anglický manuál a začala se zabývat zdrojovým kódem, který bude základem mého programu. Hodně intenzivně jsem pokračovala v hledání práce. Peníze mám ještě na lednový nájem a na zaplacení notebooku, ale pak už nic, takže by to konečně chtělo něco najít. Procházela jsem denně stovky inzerátů, ale joby ve stavebním inženýrství tady moc nejsou. Odepsala jsem na pár inzerátů, které byly alespoň vzdáleně příbuzné. Zašla jsem do dvou personálních agentur, zanechala tam životopis a absolvovala pohovor se slečnami z personálek. Chtěla bych určitě práci ve stavařině, nějaké projektování nebo technické kreslení, brala bych i kancelářskou krysu = poskoka. A sdělila jsem jim, že dočasně bych vzala v podstatě cokoliv, ale nastálo nebudu nikde uklízet svinčík atd. Tomu se velmi podivili. Možná jsou zvyklí, že jim tady čestí inženýři jezdí uklízet WC v McDonaldech. Já doufám, že se svou kvalifikací mám na víc a zkusím najít práci v oboru. Slíbili, že se ozvou, ale nestalo se tak doposud (je to cca 4 týdny). Rozhodla jsem se tedy pro další krok. Udělala jsem si databázi inženýrských firem v okolí a oslovila cca 20 z nich motivačním dopisem s životopisem. Do konce roku mi přišlo asi deset odpovědí, 4 firmy jsem svou nabídkou zaujala a pozvali mě na pohovor. Tento proces se ale protáhl a už jsem nestihla žádný absolvovat před odjezdem na vánoční prázdniny do ČR. Dohodli jsme se na setkání po novém roce.

Absolvovali jsme i nějaké akce a kalby. Jozi, spolubydlící od Martina, nás pozvala na Branch (Breakfeast & Lunch). V neděli ve dvanáct jsme se vzbudili a do čtyř odpoledne se konala žranice a posezení s kamarády Steffi a Jozi. Bylo to fajn, přežrali jsme se dokonale a poslouchali jak Němci šprechtí. Moc jsme se nezapojili, stále je tady ta jazyková bariéra, ale jsme rádi za každou možnost být v kontaktu s Němci. Další akci pořádal Thomas, trenér Bergsportu. Pozval všechny do chatky Hüttchen, kde jsme s Erasmáky grilovali na začátku našeho pobytu. Nebylo to špatné, ale trochu nuda. Čekali jsme víc mladých z Bergsportu, ale byli tam jen "staří" známí Thomase, věkový průměr tak 40. Měli si spolu co říct, s námi moc ne, cemuž se ani nedivím. Ale jeden člověk tam promítal diáky z dovči - taková normální dovolená, Galapágy, jižní Amerika atak. Měl to moc pěkně připravené a fotky překrásné. Po nich jsme prohodili pár slov s Thomasem, popřáli pěkné Vánoce a vydali se na cestu domů.

Od Julie přišla pozvánka Erasmus studentům na prohlídku ESOC - European Space Operating Center. Je to v podstatě taková menší evropská NASA. Mají menší rozpočet a do kosmu posílají různé satelity a sondy. Průvodkyně přednášela dokonce anglicky (většina z nás si to přála), leč její angličtina byla trochu... no jak to říct, dětská. Škoda, že nás nechali fotit jen venku, kde nebylo moc co. Zkoukli jsme film, který nám představil činnost a projekty ESOCu. Odnesli jsme si nějaké plakáty (fotky z Marsu, Země z výšky atd.). Vydali jsme se prohlédnout jednotlivé "operační roomy". Překvapilo mě, že v tom hlavním, kde byla spousta obrazovek a počítačů, nikdo nepracoval. Prý se tam dělá jen, když se něco děje a kdyby to bylo právě teď, nemohli bysme tam nahlédnout. Venku jsme si vyfotili jestě nějaké satelity a jednu raketu a prohlídka byla u konce. Neukázali nám toho moc, ale bylo to zajímavé a stálo to za to.

20. prosince jsme ráno vyrazili autem zpět do ČR. Jeli s náma dva čeští studenti FELu z Frankfurtu a tím nám trochu snížili náklady. V Praze jsem vysadila oba FELáky a Martina, který odjel vlakem k rodičům do Ostravy. Já jsem se ještě z nostalgie stavila na strahově. Majkl byl docela překvapený, když jsem mu zaklepala na dvěře, jestli nepůjde na vodnici. Pokecali jsme asi hodinku, co je nového a já jsem se vydala dál na cestu do Dubí. Doma jsem se přivítala s tátou a celá natěšená jsem rozbalila svůj nový notebook Dell Inspiron. Dala jsem sama sobě nejlepší vánoční dárek. Celý týden, co jsem byla doma, jsem se od něj neodtrhla. S vodnicí jsem byla vykázána do promrzlého sklepa. Proseděla jsem tam noci, zabalená do zimní bundy, lyžařských kalhot, s hadicí v puse a samozřejmě se svým novým počítačovým milááškem. Instalovala jsem programy asi dva dny. Vůbec se mi nechtělo dělat nic do školy a začala jsem si hrát s designem nového webu. Můžete se těšit na novou image Veržána webu.

Jeden večer jsem se sešla s Alčou (kamarádkou z gymplu) a další jsem věnovala druhé půlce rodiny. U mámy jsme se sešli s babičkou, strejdou, tetou a bráchou a já jsem jim ukazovala všemožné fotky z cest po světě. Babičku to asi moc nebavilo, přerušovala mé vyprávění něčím, co s tím vůbec nesouviselo ("jééé já musím pořád koukat na ten stromek, to je nááádhera" atd.). Ale ostatní mě přemlouvali, abych pokračovala a tak ten blázinec a mumraj pokračoval - každý něco mlel a mlel a já mlela to svoje, ale skončit prý nesmím. Rozdali jsme dárky, dostala jsem jako každý rok spoustu kosmetiky a já jsem mámě dala nový kávovar. Když už jsme u těch dárků, tátovi jsem dala svetr, který byl původně pro Martina, ale moc v něm plaval. Tátovi byl akorát a dokonce říkal, že se mu líbí. Zkoušel ho na druhý den na kole (kdo je takový blázen, aby v prosinci jezdil venku na kole? můj táta). A vypadá to, že membrána svetru opravdu funguje a chrání proti větru. Od táty jsem dostala finanční podporu, která se obzvlášť teď bude hodit.

Po druhém vánočním svátku jsem sedla do auta se zimním přezutím, půjčenou zahrádkou, lyžemi a dalšími krámy. V praze jsem se stavila na menším, ale pohodovém srazu přátel vodnic a do večera se prodírala mlhou přes celou republiku za Martinem do Ostravy. Po dnešních 550 kilometrech jsem toho měla plné kecky, obzvlášť v takovém počasí. I tady jsme si rozdali dárky, já jsem přivezla flašku vína pro rodiče. Martin dostal kromě svetru s protivětrnou membránou, kšiltovku Quiksilver (mě bohužel nebyla), nějaké B-čkové tričko a od mého táty hru Zug um Zug (kterou už jsme mockrát testovali). Já jsem byla asi moc hodná, čekali mě Rejoicky (Martinův táta jim říká montérky) a v Německu ještě balík se svetrem. A k tomu spousta Frisek (jablkové pivo) a speciální USB lampičku k mému notebootímu miláškovi.

Sešli jsme se s Martinovým kámošem Davidem a přejedli se nepříliš dobré pizzy. Martin litoval, že si poručil extra pálivou a vypadal jak drak co šlehá plameny z pusy. Jeden den jsme zajeli do servisu, přivezla jsem totiž Martinovi polocarvingy, které by se u nás jinak vyhodily. Bylo třeba nechat převrtat vázání a nechalo se tomu ještě nabrousit hrany a namazat skluznici. Užili jsme si poslední dny s Martinovo rodinou a předposlední den v roce jsme se vraceli zpět do Německa.

V Ostravě mrzlo a my jsme se trochu obávali dlouhé cesty. Na tankodromu (dálnice D1) se nedalo jet jinak než v levém pruhu, měla jsem pocit že nám upadne kolo. Kvůli husté mlze se jelo celkem pomalu, jen pár řidičů si hrálo na kamikadze. Asi po vzoru českého policejního prezidenta, který se prohání po naší superbezpečné dopravní tepně minimálně 170ti kilometrovou rychlostí, protože bývá sledován zuřivou reportérkou Idnes (možná je to teroristka?). Takových Schumacherů bylo ale minimum a provoz byl nebývale malý oproti normálu. Necítila jsem se nijak kriticky unavená, ale za Prahou mě vystřídal Martin. D5 je pohodlná dálnice a i tady bylo málo aut. Martin ujel asi 150 km, prý si dvakrát zvýšil počet najetých kilometrů. I když má najeto tak málo, dá se už říct, že řídí on a ne naše Mondeo jeho. Před Rozvadovem jsem zase převzala řízení já a překročili jsme hranice. Ukázalo se, že to střídání mi prospělo, dobře jsem si odpočinula. V Německu jsme vjeli do prudkého deště, který neustal až do Darmstadtu. Ale zvládli jsme to nad očekávání bez větší únavové krize - za 11 a půl hodiny jsme překonali cca 950 km s celkovou pauzou 1,5 hodiny.

Přemýšleli jsme co a kde budem dělat na Silvestra. Ve Frankfurtu hráli moji oblíbení Vibrasphere na jedné psytrance party, druhá možnost byla zůstat doma a nijak to nehrotit - prostě pít pivo, dát si Fondue a hrát hry. Nakonec zvítězila třetí možnost, Jozi nás pozvala na jejich kalbu. Sešlo se obvyklé osazenstvo, Steffi s Youngem, Jozi s Alexem a jejich kamarádi, kteří byli i na předchozích akcích. Začalo se celkem zostra nějakou chlastací hrou. Zamíchali se kostky a ty se podaly dál sousedovi a když na nich bylo víc než před tím, bylo to dobře, když ne muselo se pít anebo lhát. No nebudu tady vysvětlovat ty pravidla, ale byla to celkem sranda, protože nejvíc jsme měli na konci samozřejmě vypito my s Martinem. Ale pily se malé panáky, buď tekuté anebo předpřipravené zmrzlé želé z nich. Žádná hrůza, ale trochu jsme se z toho přiožrali. Pak se chvíli kecalo a šlo se na půlnoční odpal na střechu osmičky. Blok 6 je ještě vyšší, ale vzhledem k tomu, že nejezdil výtah, někteří byli rádi že se doplazili jen na ten nižší blok. Odkud byl super výhled na celé město a ohňostroj trval naplno tak 20 minut skoro všude a po půlhodině ještě neustával v polovině města. Bylo dokonce vidět až do Frankfurtu. Ze země pod námi se taky odpalovalo a občas jim to trochu nevyšlo a trefovali se slušně do bloku, jednou i na balkon, kde jsme stáli my (nic se nestalo, bylo to na druhém konci). Nahoře foukal pěkný vichr a proto jsme to po té pulhodince zabalili a Steffi s Youngem ještě odpalovali rakety ze země před naším bytem. Poté jsme se zase slezli uvnitř a lili jsme olovo. Na speciální lžíci se dal malý olověný kousek a donekonečna se držel nad svíčkou dokud se neztekutil a pak se hodil do hrnce s vodou. Martinovi se udělala nějaká neidentifikovatelná potvora, prý mravenec. Ten ale ve výkladu významu chyběl. Mě se povedla kytka - taky tam nebyla, ale Martinovi to vzdáleně připomínalo vejce. To podle návodu znamená, že prý budu mít dítě. Naštěstí to byla fakt kytka a žádné vejce.

Po silvestru jsem napsala emaily potenciálním zaměstnavatelům, abych si dohodla pohovor. Po těch Vánocích se mi hrozně nechce začít něco dělat do školy a už vůbec ne jet na institut. Chtěli jsme si v úterý skočit s Martinem do menzy na oběd, ale ouha zavřeno. Díky tomu jsem se dočetla, že je Weinachtspause, což platí i pro školu. Takže máme volno až do pondělí, hurá. Dohodli jsme se tedy, že půjdem zítra do města podívat se po nějakém svetru pro mě. Ten, který měl pro mě původně je mi velký. Bohužel jsme zjistili, že ta paní, co ho poslala (koupeno přes Ebay) je uplná kráva (pardon, ale jiné slovo mě nenapadá). V popisu předmětu prodeje píše, že svetr je velikosti 38 a je v kategorii S, ale na svetru je velikost M. A to není vše. Martin jí hned po vyhrané aukci převedl peníze na účet a napsal ji, že je to vánoční dárek, ať to pošle co nejdřív. Ona už měla peníze na účtu a čekala týden neznámo proč. Martin jí psal, ona tvrdila, že mu nerozumí a neví, co vlastně chce (to nechápu, prachy už měla, že by si nevzpoměla, proč ji přišly?). Po dalším mejlu "pochopila", že už by měla konečně poslat ten svetr. Napsala, že to pošle v pondělí (my jsme jeli na vánoce domů ve středu) a že se to v pohodě stíhá. Nestihlo.

Ona pak psala jakýsi "omluvný" email, že pošta měla zpoždění a ona díky tomu chudák taky nedostala své zásilky od jiných. Nicméně po rozbalení toho balíku jsme zjistili, že poslala uplně stejný svetr, který už jsem dala Martinovi, protože mi byl velký. Psali jsme té paní, že poslala špatnou velikost, resp. popsaná velikost 38 (S) neodpovídá. Ona zas, že nerozumí, že vše poslala správně a svetr je velikost 38 = S. Martina začala urážet, že neumí číst, protože to tam psala. Takhle se vyměnilo x emailů, kráva jakoby to nečetla. Vůbec nepochopila, že poslala M místo S a stále omílá, že tam psala, že je to S. Navrhli jsme jí, že jí pošlem fotku, když nám dá svůj email, aby konečně uvěřila. Odpověď: svůj email vám v žádném případě nedám, nepotřebuju žádnou fotku, já jsem poslala všechno správně. Už toho mám dost, takový cirkus, pošlete mi svetr zpátky na své náklady a já ho prodám znovu někomu, kdo aspoň umí číst. A obracím se na ebay se stížností, aby tento případ řádně prošetřili!... Blablabla, pořád stejné dokola a žádné vysvětlení nepomohlo. Dost nám dávala najevo, že jsme "jen" cizinci - prý nám nerozumí, ale tak jednoduché němčině snad rozumí každý. Čuměli jsme na to jak blázni, co si dovolila - vánoční dárek pod stromeček nedorazil a navíc jiná velikost a ta husa s náma jedná takhle. Uvidíme jak to dopadne, ale asi napíšem email na Ebay i my. Té německé pipce napíšeme záporné hodnocení - ona už Martinovi dala předtím kladné a sama má zatím 100 % kladných a tohle jedno od nás ji možná bude trochu mrzet. Ten svetr můžem ještě zkusit prodat (byl o něj docela zájem) a koupit jiný. Anebo ho budu nosit - líbí se mi, je teplý, má membránu, přesně takový jsem si přála, jen jsem v něm trochu jak pytel brambor.

Vyrazili jsme do města podívat se, jestli nenajdem jiný pěkný svetr, ale v celém městě nebylo nic. Teda bylo, ale problém jako vždy. Pánské jsou na mě moc velké a dámské? Škoda mluvit. Nechápu, že chlapi mají tak pěkné svetry na výběr a ženské jsou hnus fialovorůžový - to někdo nosí? hmm, asi je to in. Nekoupili jsme, tak jsme si alespoň udělali kebabový den. Dali jsme si jeden na náměstí u Schlossu a jeden napůl cestou domů - pro tohle jídlo bych zabíjela. Dostala jsem dva emaily - jeden pohovor je už ve středu 3. ledna a druhý v pátek. Ten zítřejší je u nějakých architektů. Upřímně řečeno, nedovedu si představit, co bych tam mohla dělat. Možná kreslit, ale tipuju, že něvědí co je Autocad a jejich oblíbený je Nemetschek a to ještě ve 3D. Ale nebudu předbíhat, zase příště...

Foto: ESOC

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty