Práce nebude

5.-7.12.2006

V kabinetě se objevila nová asistentka. Z budoucí práce jsem se radovala předčasně.

Předčasná radost aneb práce nebude...

V uterý jsem nejela ani na institut, ani na cvíko z Němčiny. Stejně tam už nebudu moct chodit, protože budu muset do práce a navíc tam si užiju Němčiny asi mnohem víc. A nešla jsem také proto, abych se mohla celý den věnovat tomu novému kreslícímu programu. Překládala jsem si německé menu a příkazy do češtiny a zkoušela kreslit. Večer jsem si opět dala jeden německý filmek. Táta mi napsal, že už má doma můj nový notebook. To je paráda, mám teď dobrou náladu na rozdávání, konečně se daří a snad jsem překonala i tu počáteční smůlu.

Další den už jsem musela do školy kvůli přednášce. V mém kabinetě mě překvapila přítomnost nové osoby. Zatím tady ta slečna není, ale má tu věci. Trochu jsem se divila, jak to tady přestěhovala. Jsou tady dvě obří kytky, bohužel ta jedna vedle mého stolu zatarasila přístup do mé poličky s věcmi. No co, dám si to tedy jinam, když je tam kytka. A další překvapení - na stole byly moje věci uplně jinak než jsem je tam nechala, tedy docela bordel a chaos. Asi to bude tím jak to tady stěhovala ta nová slečna. Ale musím říct, že už jsem se vážně těšila až mi sem někoho dají. Potřebuju mluvit jako sůl a navíc to může být potenciální kamarádka. Moc kamarádů tady bohužel zatím nemáme, vlastně nikoho. Každý víkend řešíme koho bysme pozvali k nám na večeři a třeba na hraní té spousty nových her, co jsme koupili přes Ebay. Ale vždy skončíme sami s Martinem. Celkem hodně mi chybí ta občasná společnost kamarádů. Na strahově se napsalo Ájince a Lorymu a za deset minut už jsme seděli nasáčkovaný v maličkém SH pokoji a hráli něco nebo jen tak na pivo na desítku. Tady jsme byli zatím v hospodě jen jednou a taky není důvod chodit tam sami. Je to tam drahé a všechno, co je třeba máme doma lepší. Zkoušela jsem psát Julii a ráda by přišla, ale vždy odepíše, že zrovna něco má, tak nevím. Alcindo nebývá moc často online, ale jednou byl pozván k nám na Fondue. Pozdě večer zapnul messengera a napsal, že nepřijde, protože na patře je nějaká party. Sice říkal ať přijdem, ale my už jsme měli připravenou večeři. V ICQ contactech mám jen maličko lidí a online je o víkendu třeba jeden. Takže zbývá zkusit někoho pozvat "jednoduše" tak, že zajdem k němu do bytu. Též jsme to zkoušeli, ale nezastihli jsme nikoho doma z 95% případů. Prostě se nedaří se s někým sejít a začít budovat přátelské vztahy. Každý už tady má tu svou partu a nemá potřebu pařit s Čechy, které moc nezná a navíc nemůže mluvit rodnou španělštinou. Dost jsem odbočila, trochu nostalgie no... Alespoň ti, co zůstali v Čechách vidí jak nám tu chybí - kromě těch dvou strahovských lam zmíněných výše, jsou to i ostatní kamarádi - nemůžu jmenovat všechny.

Sedím si tak ve své kanceláři a čekám na tu potenciální spřízněnou duši, co má přijít. Strašně moc už se těším na nový notebook, který na mě čeká doma v Čechách. Dneska jsem totiž zas čekala neuvěřitelných 15 (!) minut než se otevřela Mozilla. Já vím, to už jsem psala asi milionkrát, že mě ten stroj přivádí na myšlenku hodit ho z okna. Najednou slyším, jak někdo v botách na podpatku klopýtá k mým dveřím a nová slečna je tady. Byla hodně překvapená, jakoby netušila, že v kabinetě není sama. Představila se jako Isabel, tvářila se jakobych přiletěla z Marsu a kromě svého jména mi nesdělila nic. No čekala jsem alespoň, že mi vysvětlí ten bordel na mém stole a to že se mi kytka plazí po krku. Sedla si na zadek a hotovo. Žádný zájem (třeba odkud jsi nebo tak, heh, ani náhodou), tvářila se stále jako psí zadek a tak nějak o úroveň výš. Když přišel Frithjof, začla se culit a najednou byla jak princezna. No nic, třeba je to tím, že mě nezná, nechci ji hned odsoudit. Dřív tady asi normálně studovala, protože se se všema dobře zná. Frithjof nás přišel vyzvednout na oběd. Isabel mi řekla první větu, které jsem bohužel moc nerozumněla. Poprosila jsem jí, ať to zopakuje. Podívala se na mě jak na úplného trotla a povídá, ty nerozumíš Německy? Že nejsem Němka určitě věděla, když se hrabala v mých věcech na stole (moje česky psaná disertace, slovník a další knížky). Říkám jí, že ano, ale musí mluvit srozumitelněji. Tak mi to zopakovala: já jdu teď pryč a pokud půjdeš ven z kanceláře, musíš zamknout dveře, víš? Já tady totiž mám své věci. No jasně, zamykám vždy, mám tady taky věci, říkám jí. Ptám se, jestli jde na oběd, prý jo. Sama by se nezeptala, jestli nechci jít taky, prostě mi jen suše oznámila, že mám zamknout. Na obědě se Isabel nejvíce bavila s profesorem, asi kámoši. Byli tam s námi nějací finští odbornící na životní prostředí, kteří přijeli na konferenci do Frankfurtu. Profesor na obědě těm odborníkům velmi sofistikovaně vyprávěl, jak Německo efektivně zpracovává odpady a stále říkal něco jako "high quality". Asi neviděl ty záběry televize, kde jsou tuny německého odpadu páleného v Čechách. Poté jim povídal o jednom mezinárodním spolku a jmenoval zastoupené země a univerzity. Dozvěděla jsem se, že naše ČVUT je Prague University z Československa. Ale je pravda, že se zarazil a řekl from Tschechien. A až pak něco jako Czech Republic. Cestou z oběda jsem Frithjofovi říkala, že už není nutné mi shánět práci, že už mám u Krebs & Kiefer. Uznale pokyvoval a říkal: seeehr gut.

Trošku mě mrzí taková blbost jako cedulka na dveřích našeho kabinetu. Doteď  tam byly dvě cizí jména osob, které tu byly před námi. Jak přišla Isabel, hned se cedulky vyměnily - je tam napsaná ona a nad ní je jen chlívek s prázdným papírkem. Ne že by mi tolik záleželo na kousku papíru na dvěřích, spíš to, že jsem pro ně nějaké prázdno. Tak jsem si tam dala i svoje jméno napsané stejným tiskacím písmem jako jméno Isabel, ale je to napsáno provokativně rukou. Aby bylo dostatečně odlišeno, kdo je tam navíc. Ostatně tiskárna v našem kabinetě nejde, což též nikoho nezajímá a nemám nainstalované ovladače k jiné tiskárně. Takže i lehké upozornění z téhle strany (adminovi jsem to už říkala kdysi), ale nemyslím, že by si s tím někdo dělal starost. Zkusila jsem změnit zamračený ksicht Isabel a navázat rozhovor. Ptala jsem se, jestli tu je jako doktorandka. Řekla: tak jako ostatní tady, ASISTENTKA! To znamená, že je doktorandka, ale z nějakého důvodu je to pro ně něco potupného a říkají si asistenti. To už mě opravilo víc lidí. Já jsem teda furt stejná doktorandka a vůbec se za to nestydím. Na chvíli se mi přece jen podařilo změnit Isabelin povýšený tón. Ptala jsem se co studuje atd. Lehce se pousmála a odpověděla asi dvouslovně. A poprvé se mě zeptala i ona, co studuju já. Sice nerozumněla slovu skalní = Felsen (nevím co se na tom dá zkazit), ale alespoň je to maličký pokrok.

Jela jsem celkem brzo domu učit se kreslit v Allplanu. Byla jsem unavená a nechtělo se mi to vůbec dělat, ale každým dnem jsem čekala email, který mi oznámí, zítra přijďte do práce. Proto jsem makala, chtěla jsem být trochu napřed. Překvapit je, že jsem se tomu věnovala a už něco umím, nebo alespoň předstírat, jak rychle mě to naučili oni.

Bohužel mě druhý den dopoledne nepříjemně překvapil email z firmy. Místo data nástupu v něm bylo: bohužel vám musíme oznámit, že teď Vám nemůžeme nabídnout žádnou práci. Hlavním důvodem je přesunutí očekávané zakázky. Pokud se situace změní, eventuelně se Vám ozveme. Děkujeme za pochopení a přejeme Vám vše nejlepší. A to mě úplně oddělalo, už jsem přemýšlela dopředu, jak se budem mít dobře, pojedem třeba do Francie na hory a náš rozpočet to ani nepozná. Prostě jsem se asi předčasně radovala. No a teď... jsem zase na začátku. Byla jsem z toho celý den celkem špatná. Prostě jsem nedokázala pochopit, co se stalo, proč se mi zas smůla lepí na paty. Isabel na mě nepromluvila ani slovo. Na oběd se beze slova sbalila a šla. Ok, neměla jsem náladu pouštět se s ní do nějakých rozhovorů, ale potěšilo by mě, kdyby alespoň řekla: "Jdu na oběd, jdeš taky?" Dneska jsem nebyla vůbec schopná nic dělat, jen jsem hledala na internetu práci nebo jsem prostě tupě zírala z okna. Celkem brzo jsem jela domu, potřebovala jsem se uklidnit, dát si vodnici a teplý čaj.

Aby to byl správný den blbec, přišel mi nějaký dopis z úřadu. Nebyla jsem schopná zjistit, o co vlastně jde, jestli po mě něco chtějí nebo jen informují. Stefan mě celkem vyděsil, že prý je to divné, že je to něco jako zákaz pracovat. Trochu jsem měla tušení, že baby na úřadě s tou pracovní kartou něco zmršily. Ale ani Stefan mi nedokázal přesně říci, co to je. Až potom to Martin dal Jozi a zjistilo se, že je to naopak něco jako povolení pracovat (tedy snad) a já jsem byla ráda, že na ten úřad nemusít jít to řešit. A do třetice všeho blbovitého: přišel mi balík - dárek pro Martina k Vánocům. I to stálo slušný balík a ono to bylo obrovské. Martin si to pak zkoušel a bohužel v tom plaval jak ryba. Takže mám možná pěkný dárek pro tátu (to taky netuším, jestli mu to nebude pro změnu malé) a pro Martina zas nic.

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty