Šílený stroj

7.-15.11.2006

Byl mi přidělen šílený stroj. Martin maká v CERNu. Příjemný večer s Francouzi.

Počítač

V úterý už mi psal Frithjof, že mám přichystaný počítač k práci, jsem docela zvědavá a těším se. Nicméně do školy jsem se vypravila až ve středu kvůli úterní němčině, která je hloupě přes oběd. Navezla jsem do své kanceláře na institutu haldu knížek, pár osobních věcí a šla na přednášku, kterou vedl tentokrát dokotrand Frithjof. Hned po ní jsem pospíchala zapnout ten stroj a netrpělivě očekávala, co se bude dít. No zas tak moc se nedělo, protože to chtělo heslo a to bylo trochu na dýl. Zašlo se za klukama, co mají na starosti konta a ti mi jedno takové založili. Poté mě ještě Frithjof protáhl po institutu, ukázal kde co je, seznámil s lidmi a šli jsme společně s nimi na oběd. Nijak jsme se nebavili, protože oni řešili něco mezi sebou a já jsem neměla ani tušení, o čem to vlastně mluví. Po obědě měl konečně čas místní admin, který mi šel zprovoznit comp. Už když se přihlašoval pod svým jménem neuvěřitelně to trvalo a počítač chroustal jako blázen ještě dlouho po přihlášení. Něco nastavil a zkoušeli jsme se přihlásit pod mým jménem. Tedy až na několikátý pokus, protože v základním přihlašovacím okně bylo třeba vyplnit jméno s heslem, ale také překliknout na Geoserver a to se počítači nechtělo, kousl se. Další problém byl, že nefungovalo čerstvě zřízené konto, username a heslo. Asi po hodině zkoušení jsme zjistili, že moje přihlašovací jméno není vaneckova, ale vanezkova. Tedy konečně jsem se přihlásila a čekalo se 20 minut než to naběhne a půjde spustit aplikace Internet explorer. To už byl admin celkem hodně nervózní, že to tak dlouho trvá a neustále pokukoval po blikajícím světýlku pracujícího stroje.

Poté co mě admin nechal napospas stroji, jsem začala zjišťovat, co je to za výkvět moderní techniky - P III, 800 MHz, 128 MB RAM. A na tom mají běžet XPčka? No dobrá... Stroj chroustá téměř neustále, ačkoliv na něj vůbec nesahám a dělá kravál, že by vzbudil mrtvého. Jako první tedy vyměnit moderní vzhled woken XP na klasický starý vzhled, který možná ulehčí trochu paměti. No jo, ale zkuste si cokoliv nastavit v německých windowsech, prostě porod, jdu jen po paměti. Nakonec se podařilo. Další přišla na řadu výměna příšerného německého Explorera za anglickou Mozillu. Uff, stroj se málem zbláznil při instalaci. I to se nakonec zdařilo a máme tu další operaci - otevření mé rozpracované disertace ve Wordu. Moc se mu to nelíbilo, zvláště měl problém s makry, ale napodruhé už naskočila nejprve bílá obrazovka a za řevu se po deseti minutách objevil skutečně požadovaný dokument, wow. Chvíli jsem v tom pracovala a to bylo asi tak vše co jsem za ten den stihla.

Doma jsem začala ve Photoshopu dělat přáníčko pro Stefii. Martin mi napsal, že má možnost zůstat ve švýcarské Ženevě ještě týden, ale že beze mně nechce. Mohla bych prý přijet za ním a přivézt tam jednoho člověka z GSI a tím pádem bych měla zaplacenou cestu. Bydlela bych u Martina zadarmo a jediné, co bych si platila je jídlo. Měli jsme to perfektně vymyšlené, já bych byla jejich osobní řidič, vozila bych je na směny do Cernu a přes den bych mohla jet kamkoliv. Začala jsem si plánovat výlety do Chamonix pod Mont Blanc, kolem Ženevského jezera, Lausanne, Montreaux i samotná Ženeva. Napsala jsem pár lidem, jestli by někdo nechtěl jet se mnou. Moc jsem se těšila na Martina i na dovolenou a výlety za minimální náklady. Bohužel se to vyvrbilo jinak a ti co přemlouvali Martina ať zůstane, najednou řekli, že je to moc komplikované a zařídí to raději jinak. Snad to půjde příště...

Spolubydlící cosi kutili v troubě a poté mě pozvali ať si s nima dám pizzu - celkem fajn. Snažila jsem se zapojit do hovoru, tedy alespoň vtipnými narážkami na opětovný Stefanův superrychlý monolog. Jakože teď jsi to řekl, příliš pomalu, tak řekl dvě slova pomaleji a vrátilo se to ke stejnému drmolícímu stroji. Přestalo mě to po chvíli bavit a šla jsem pokračovat v grafické tvorbě Gluckwünsche.

Další den jsem ve škole chtěla zprovoznit pár nutných věcí, nechalo mě to nainstalovat ACDSee. Myslela jsem si, že půjde i Miranda, abych mohla být přes den v kontaktu s Martinem. No to byla naivní představa. Když jsem ji spustila, nedalo se pracovat na čemkoliv jiném  a navíc mi to házelo chybu v připojení. Zjistila jsem, že je to firewallem a ten může nastavit jen admin. Takže s mirandou jsem se asi rozloučila. K práci potřebuju prohlížet PDF soubory, ale k tomu je třeba nějaký ten Acrobat Reader. To mi ale opět nebylo povoleno a musela jsem zase shánět admina, protože to může instalovat jen on. Jestli ho budu otravovat s každou instalací, bude určitě moc rád. Chvíli trvalo než si na mě našel čas a opět následovalo nervózní poklepávání do stolu, instalace trvala asi 40 minut. Jedno PDFko otvírá cca pět minut. Pracovala jsem do večera a dnešní bergsport jsem vynechala, protože jsem byla unavená jako pes a stejně jsem to nestíhala. Doma jsem téměř do rána pracovala na přáníčku pro Steffi.

Dopoledne se mi těžko vstávalo, na institut jsem dorazila po 11té. Tradičně jsme se vypravili na oběd, zatím se mnou bohužel nikdo nekomunikuje, zaprvé zatím není zájem a za druhé asi cítí, že je tady jazyková bariéra. Nechci hned začít mluvit anglicky, to by se sice rozjelo, ale docílila bych tím jen to, že by se mnou nikdo jinak nemluvil a já se do toho potřebuju nějak dostat. Po obědě jsem pokračovala v práci na disertaci. Už mě docela přešla ta radost z "nového" počítače a celkem solidně z toho rostu. Mít otevřený najednou email v Mozille, disertaci ve Wordu a pět PDFek je pro můj stroj hodně velký oříšek. Roluju ve Wordu a ono nic, stále roluju... Najednou se to rozjelo, já už neroluju, ale dokument ano a jsem o dvacet stránek jinde. Přepínám do PDF souboru, bílá obrazovka, velký řev stroje... To je práce na nervy. Kolem čtvrté odpoledne se pravidelně spouští jakási aktualizace, samozřejmě nejde vypnout ani nikam posunout, nemám na to práva. A to je konec, musí se počkat, jinak se to celé kousne.

Martin se vrátil ze Švýcarska

Zajela jsem na nákup do Toomu a dodělala přání pro Stefii. Pozdě večer přijel konečně Martin, už mi tady hodně chyběl. Vyprávěl mi jak bylo v Cernu a v Ženevě, ukazoval fotky ALICE (to je ten obří detektor) i krásných Alpských vrcholků. A kromně sebe přivezl spoustu dárků, udělal mi velkou radost! Sýry, čokolády, "kotlík" na Fondue (švýcarské národní jídlo) a mě tričko Swiss Bio, na kterém je nějaký podivný list :-)

Ještě jsem do noci připravovala výlet na zítřek - byly jsme dohodnuté s Francouzskou Audrey. Přijel jí přítel z Francie a chtěli jsme jet asi 25 km od Darmstadtu na "Skalní moře" (Felsen Meer v Odenwaldu) do přírody. Bohužel se nevydařilo počasí a zůstali jsme doma. Pozvali jsme ty dva Francouze k nám večer na Fondue, hraní her a tak trochu kalbu. Zajeli jsme ještě do Toomu něco nakoupit a odevzdat láhve od piva. Trochu se za náma vytvořila fronta, protože já jsem těch lahví do automatu nacpala celkem 36. Ne, nejsem alkáč, tohle je za celou dobu poprvé, kdy odevzdáváme láhve, to jen tak na moji omluvu.

V podvečer přijela Steffi a měla velkou radost z toho dárku (dali jsme jí kromně přání ještě nějaké čokolády), myslím že moje německá básnička pobavila celé vedlejší WGčko (byt). Zahráli jsme si z Youngem a Steffi nějakou hru z roku 1989 (ale dobrou) a oni poté zmizeli na nějakou akci. My jsme začali připravovat Fondue a mezitím se objevila Audrey s přítelem. Oni lezou po skalách a mají rádi hory, takže bylo hned o čem se bavit. Dokonce si poprvé dali pusu někde na skále, jééé romantika jak cyp. Audreyin přítel (ani za boha si nevzpomínám na jméno) učí Audrey lyžovat, podobně jako já Martina. Ptala jsem se jestli zná Luca Alphanda (francouzský lyžař), že prý samozřejmě ale né osobně. Ze mě nějak vypadlo, že lyžuju více jak 20 let a znám se osobně s pár lyžaři rakouského a norského národního týmu. No osobně, byli jsme jako malý caparti (asi 12ti letí?) někde na ledovci trénovat, tam také často jezdili nároďáky světové elity. V kabině jsme jeli s frajerama jako Lasse Kjus, Kjetil Aamodt, Assinger atd. Pozorovali jsme je - jejich stehno bylo jako náš trup a na svahu jsme se odvážili dojet si pro podpis. No zážitek pro mladé nadějné sportovce a teď po letech jako historka pro pobavení taky celkem dobrá. Povídali jsme si, pili, jedli Fondue a pak jsme ještě snědli dort, který přinesli ti dva. Zahráli jsme si Carcassone a krávy a zakončili tak příjemný večer.   

Zbytek víkendu byla kombinace flákání se, trochu němčiny a trávení času spolu s Martinem. V pondělí začal už tradiční pracovní týden. Já jsem ze svého stroje vyrostla téměř do nebe. Mám místo tady na institutu (díky bohu), i ten prokletý stroj, ale nedovedu si představit na něm efektivně pracovat. Určitě mám lepší podmínky doma na koleji, ale nemůžu si dovolit sem nechodit. Vlastně ani bych nechtěla, kvůli jazyku a zkušenostem tady z katedry. Zatím tedy žádné nehrozí, jsem jen zavřená v kanclu se svým strojem. Neznám ani svůj status zde na institutu, nevím kdo by mi měl v případě nesnází poradit nebo být mým "školitelem". Jak bych to řekla, vlk se nažral a koza zůstala celá. Uvízla jsem, zatím mi to nic nedává. Ale snad to chce jen čas a moji snahu se nějak vmísit do dění a vybojovat si určitou potřebnou pozici. Teď se budu tak měsíc učit programovat ve Fortranu a počítač bude třeba jen na čtení nějakých manuálů. Až dojde na samotné výpočty a testování programu, bude to horší. Musím si najít práci a třeba si našetřit na notebook, tohle je asi jediné řešení, které mě teď napadá.

Po volejbale jsme si udělali pěkný večer - uvařili jsme si Fondue, trochu jsme pili a dokokoukali Africkou sérii Survivora. Šli jsme spát dost pozdě a proto se nám nějak nepovedlo ráno vstát na němčinu. Alespoň jsem se učila a připravila jsem podklady na dnešní Tandem s Katherinou. Po její návštěvě jsem zkoušela hledat práci na netu. Asi to bude celkem oříšek, hlavně kvůli nedokonalému jazyku.

Ve středu jsem se jako obvykle zúčastnila přednášky Geotechnik III a poté se šlo jak jinak na oběd. Posun jsem zaznamenala trochu v zájmu lidí, tedy Stefan odvedle se mě sám ptal, jestli je pro mě lepší mluvit anglicky (no jasně že joo) nebo německy - hmm, to bohužel potřebuju víc, takže německy. A jestli jsem z Prahy, prý tam byli na exkurzi. Fotky jsem viděla u nás na institutu na chodbě. Tak to byl takový milý kratičký rozhovor s kolegou od vedle. Na obědě si k nám netradičně přisedl sám profesor (naproti mně o jedno místo vedle). Snažila jsem se tvářit příjemně (v tuhle chvíli je to docela neupřímné, přiznávám), ale i on se snad pousmál (ale to se smál i když mě posílal kamsi...). Poté se zeptal, jestli sleduju přednášky a jestli mám nějaký problém. Nemám žádný, odpovídám. On se udiveně zeptal, ani s němčinou? Ne, všechny přednášky si hned poté překládám do češtiny. Nic neřekl. Po obědě jsem se cestou ptala Frithjofa, jestli není na institutu nějaká poptávka po pomocné síle, že si potřebuju přivydělat. Slíbil, že se poptá.

V podvečer jsme jeli poprvé na volejbal pořádaný TUD. Ve dvou halách (celkem tři hřiště) byly dvě skupiny - pokročilí a "závodní" volejbal. My jsme netušili, ve které hale je co a než jsme to zjistili, byli jsme vykázáni, že je plno. Prý musíme hrát hodně dobře, abysme se tam příště dostali - což o to, my jsme nějak nedostali šanci ukázat, jak hrajeme. Týpek, co nás vyhodil, to asi poznal podle vzhledu nebo podle řeči? Achjo, těm Němcům se pořád musí něco dokazovat. Potkali jsme tam Immanuela z pondělního volejbalu, ten byl v té soutěžní skupině. Šli jsme tedy tam, on se šel zeptat tamního trenéra, ale ten opět opakoval, že musíme být moooc dobří. Immanuel mu říkal, že nemusí mít strach, že hrajem dobře, ale moc ho to nebralo. Spíš jsme pochopili, že jakmile trenér vysype míče z pytle na rozpinkání ve dvojicích, je třeba si hned ukrást jeden a poté už se nevyhazuje nejspíš. Takže příště je naším cílem včas zabrat míč a pak jim možná ukážem jak se to hraje u nás. V té skupině pokročilých bysme patřili možná k těm lepším podle prvního pohledu na plácání některých "pokročilých" dvojic.

Foto: CERN (by Martin)

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty