TU Darmstadt - institut geotechniky

16.-19.10.2006

Zašli jsme si zahrát volejbal. Poprvé jsem se vydala na své budoucí (?) pracoviště - institut geotechniky. Zkusila jsem tenisový kurz "pokročilých".

16.10.2006 - volejbal

Tento týden už začíná běžným smrtelníkům škola a mě prozatím volno. Ještě nedorazila odpověď na email z institutu geotechniky. Martin jel do GSI (institut pro nějaký jaderný výzkum), kde se setkal s jeho šéfem. Byl to příjemný člověk, který ale budil respekt. Martin dostal nějakou knížku na nastudování a má tam být zaměstnán na 50% úvazek ovšem bez nároku na nějaký plat. Na to se trochu těšil, protože dostal kancelář se slovenským doktorandem, který má za tentýž úvazek 800 eur měsíčně. Škoda no. Ten šéf ještě slíbil, že pošle Martina zas do Cernu do Švýcarska na týden pracovat na nějakých detektorech.

Večer se konala Erasmus party od IDEI, na kterou jsme nešli. Byl domluven volejbal s partou od Stefi, spolubydlící Martina. V tělocvičně už se rozcvičoval jeden starší pán asi přes 50 (Uli) a sdělil nám trochu přísně, že nejdřív má každý individuální trénink a pak se teprve začne hrát. To mě docela vyděsilo, protože tam všichni začali běhat kolem tělocvičny a zuřivě se rozcvičovat. Bála jsem se, že to budou nějací zabijáci a budou mě trefovat do hlavy. Ale nakonec se ukázalo, že se jen poctivě rozvičujou a hráli přibližně jako já s Martinem (resp. my jsme hráli líp). Ale bylo to v pohodě, celkem jsme si zahráli a s těma lidma byla i sranda. Byly zde tři mladší holky (ta jedna hrála poprvé a ta jediná to hodně kazila), jeden Kolumbijec Carlos z Karlshofu a dva starší chlapi Uli a Tim (jaderný fyzik a psycholog). S těmi jsme nakonec šli i do hospody poblíž Karlshofu (oni říkali, že za rohem, ale bylo to pár minut autem). První co nás socky zajímalo, kolik stojí jedno pivo - asi 2,6 eur (není to nejvíc, ale ani ne málo). Tim měl zrovna narozeniny, tak každému ještě jedno koupil. Nakonec jsme se docela slušně nalámali a dobře se pobavili. Oni byli rádi, že s nima chcem hrát (my pochopitelně ještě víc) a navíc nám dodávali sebevědomí, abysme zkoušeli víc mluvit německy.

17.10.2006

Po včerejší kalbě se vůbec nedalo vstávat, ale museli jsme do školy na první hodinu Němčiny, kterou jsme si zapsali. Tam nám bylo řečeno, že to začíná až příští týden (a to donucení vylézt z postele bylo k ničemu). Zašli jsme si alespoň založit konto na počítačovou síť (kvůli emailu), které mě doteď ještě nefunguje (tedy opět k ničemu). Jediná věc, která se v té škole "zařídila" bylo vyzvednutí čipové karty v kanceláři Erasmus. Na tuhle kartu se potom v menze vložili peníze do takového "bankomatu". Ne jako u nás stáním fronty u okýnka s nepříjemnou babou. Touto kartou se dá platit nejen v menze, ale i praní na koleji (1,5 eur) a další věci. A když už jsme nic nevyřídili, alespoň jsme se nacpali v menze různorodým jídlem a přiloženými miskami s vařenou kukuřicí, přílohami, saláty atd., které jsou vždy v ceně toho jídla (platila jsem 1,7, Martin o něco víc než 2 eura).

Přišla mi konečně odpověď na email od profesora (šéfa institutu geotechniky). Byly tam asi jen dvě německé věty na oficiálním "hlavičkovém papíře", já jsem to ani nedokázala přeložit (něco jako sedněte si na zadek a zavolejte mi na tenhle tel.). Hmm, německy a po telefonu, s osobou, na kterou chci udělat dojem - celkem sebevražda. Stefi od vedle mě uklidnila, že je to jen uvítací dopis a přátelská nabídka, že můžu zavolat.

Večer jsem se náhodou seznámila s jednou Slovenkou (Andrea), která bydlí dokonce na stejném bloku jako my. Přišla ke mně na chvíli na návštěvu se svojí kámoškou (taky Slovenka) dát řeč. My jsme si mysleli, že jsme tu sami, protože na Erasmus jsme přijeli tento rok jen dva. Oni tady ale studují už od začátku a na vlastní pěst (vydělávají si na studium). Prý je na celém Karlshofu dost Slováků a možná i Čechů (oni znají tak deset celkem). Já jsem na ně koukala jak puk, protože mě pořádně překvapily svou přítomností, ale příjemně.

18.10.2006 

Tento týden začala spolu s výukou zimního semestru na Uni i možnost navštěvovat velké množství sportů. Vydali jsme se na Kasinostrasse k tělocvičně, kde byl podle sportovního rozvrhu volejbal pro pokročilé. Cesta tam se dá absolvovat busem, ovšem je to tak na půl hodiny, když se čeká na přestupu. Velmi častým způsobem přepravy nejen tady v Darmstadtu (obecně v Německu) je kolo. Má ho tady snad každý, po celém městě je vedle silnice tak metr široký pruh vyhrazen pouze pro cyklisty a je tu též hodně parkovišť pro kola. My máme velkou výhodu v podobě auta. Pokud je komplikovaná doprava MHDéčkem, autem je to kamkoliv většinou do deseti minut. Před zavřenou halou už čekalo asi deset lidí, potkali jsme zde i Francouze Damiena, který byl se mnou v Erasmus skupině. Po dvaceti minutách čekání od údajného začátku se všichni začali divit a nakonec jsme zjistili, že v rozvrhu sportů je malá poznámka. Normální školy mají prázdniny a tudíž všechny haly, které nepatří naší TUD jsou zavřené. Svezli jsme alespoň Damiena zpět na Karlshof. Říkal, že hraje asi čtyři roky tenis a zítra se nejspíš uvidíme na školním tenisovém kurzu.

Doma mi spolubydlící Stefan říkal, že udělal nějaké důležité zkoušky, tedy pokud jsem správně porozumněla. Mluví totiž německy hrozně rychle a když nerozumím, řekne to stejně rychle a stejnými slovy. No pochopila jsem to až na potřetí, trochu trapas, ponevadž své vítězné radostné gesto kvůli mně opakoval třikrát. Večer jsme spontánně trochu zakalili, nejdřív u Martina v bytě - hráli jsme člověče nezlob se a popíjeli. Připojil se už docela společensky unavený Stefan a můj druhý spolubydlící Tobias. Poté jsme se přesunuli k nám do bytu, protože Stefi s Yongem (její přítel) už chtěli jít spát. Bohužel tím přestala pro nás zábava, protože se slova ujal dost ukecaný Stefan a neměl vůbec snahu mluvit nějak pomalu a pro nás srozumitelně. Takže rozhovor probíhal jen mezi ním, Tobiasem a Ninou (též má spolubydlící). Ale uvařil všem těstoviny a při tom dělal kraviny jak byl v náladě, takže to nebylo zas tak špatné.

19.10.2006 - mírně šokující návštěva institutu geotechniky

Dnes mě čekala cesta do Lichtwiese. Univerzita je totiž rozdělena na dvě části - Stadtmitte (střed města) a Lichtwiese (více na jih). Právě v Lichtwiese se nachází kromě jiných stavební fakulta a její instituty, tedy i můj institut geotechniky, kde bych měla pracovat na své disertační práci. Nejdříve jsem otestovala menzu, je podobná jako ta u Studentenwerku ve Stadtmitte. A poté jsem se vydala hledat profesora na institut, což je něco podobného jako u nás katedra (ale asi větší). Byl ještě na obědě, čekala jsem na chodbě.

Hned po příchodu mě přijal do své kanceláře. Po pár německy vykoktaných větách jsem se nechtěla nadále ztrapňovat a raději ho požádala o rozhovor v angličtině. Představila jsem se jako Erasmus student, ukázala mu pár vět o mé disertační tezi, na které bych chtěla tady pracovat a dále emaily, které jsme si psali. On si je nejprve přečetl, jakoby je viděl poprvé. Jeden byl z listopadu minulého roku, kde jsem ho chtěla požádat (mimo Erasmus) o vykonání doktorandské stáže na jeho institutu (posílala jsem mu v příloze životopis a pár vět o té tezi). Tohle si pochopitelně asi nemohl pamatovat. Ale druhý email byla uvítací odpověd od něj stará tři dny, kterou také četl se zájmem. Možná je natolik zaměstnán, že na to odpovídala jeho sekretářka, těžko říct. Ale na můj email vždy odpověděl nejdříve po týdnu, některé dřívější zůstaly bez odpovědi. Kolem se zrovna mihnul jeho doktorand Frithjof Clauß (u nich se prý říká asistent), kterého si posadil vedle mě, aby vše vyslechl. Poté mě začal pan profesor docela překvapovat. Vůbec netušil, kde jsem se tam vzala a kdo jsem. Vysvětlil mi, že doktorandské studium rozhodně není záležitost jednoho roku, po který tady chci studovat. To bylo trochu nedorozumnění, sdělila jsem mu, že jsem již doktorandem druhým rokem na ČVUT v Čechách a zde bych pracovala jen na té disertaci. On mě opět překvapil, že není možné být Erasmus student a studovat jako doktorand. Erasmus studenti jsou prý jen ti, co teprve studují magisterské studium k získání titulu inženýr (nebo ekvivalentní Master of Science). Vysvětlila jsem mu, že je to skutečně možné a já jsem živým příkladem. On se udiveně ptal, jestli mám skutečně titul inženýr, resp MSc. a chtěl vidět můj univerzitní diplom, jakoby tomu nemohl uvěřit. Dále ho zajímalo, kde jsem dělala diplom a jestli jsem vůbec stavební inženýr. Chtěl vidět všechny zkoušky z magisterského studia (dokonce i všechny známky, prý je to pro ně důležité), můj životopis, doložení mé kvalifikace a nějaké certifikáty - žádné nemám. Nic z toho jsem u sebe neměla, nečekala jsem, že mu nikdo z Erasmus úřadu o mém studiu zde neřekl, natož mít sebou tyhle dokumenty. Docela mě to překvapilo, první žádosti a formuláře k Erasmus studiu jsem musela začít v ČR vyplňovat téměř před rokem, dále projít písemnou a ústní zkouškou z jazyka a trochu byrokratickou procedurou shánění všelijakých podpisů a razítek na formuláře, podepisování smluv atd... A tady na mě koukali jakobych právě přilítla z Marsu. Dohodli jsme se, že všechny dokumenty přinesu v pondělí v jeho konzultačních hodinách. Dále mi vysvětlil, že mé doktorandské studium u nich bude spočívat nejen v práci na mé disertaci, ale obecně v práci pro katedru (s čímž jsem víceméně počítala), ve výuce (eh?) a dalších věcech. A pokud si prohlédnou dokumenty potvrzující mou kvalifikaci, rozhodnou se, co se mnou. Pokud jsem správně pochopila, doktorandi u nich dostanou místo na katedře (stůl, počítač) a snad i nějakou finanční podporu. I přes zmíněná překvapení a můj nepříjemný pocit z toho všeho, profesor vystupoval jako seriózní muž a rozhovor se nesl v celkem příjemném duchu.

Na koleji jsem zjistila, že tady nemám sebou svůj diplom a seznam všech zkoušek, jen index v češtině. Napsala jsem email domů tátovi a ten začal hledat v haldě krabic modré desky se lvem ČVUT. Nakonec našel, jenže měl zrovna porouchaný scanner. Poslal to vyfocené digitálem, ale nešlo to přečíst. Trochu jsem začala panikařit, naštěstí ochotně zajel do Teplic a nechal to oscanovat - díky moc tati, nevím jak bych jim tohle faux pas vysvětlovala.

Odpoledne jsem se opět vydala do Lichtwiese, kde je Hochschulstadion a další sportoviště. Tentokrát již autem, je to jen 3 km a necelých deset minut cesty z kolejí Karlshof. Autobus jede oklikou a navíc se musí přestupovat, čas na přestupu (stanice Schloss) může být i 15 minut. Asi deset minut jsem hledala tenisovou halu. Ptala jsem se postaršího správce německy, ale ten mi arogantně nejprve sdělil, že nerozumí a pak, že jsem slepá, že je to támhle v lese vedle Hochschulstadionu. V hale už probíhala jakási prezence, byl tam i Damien. K našemu překvapení se na kurzy tenisu bylo třeba registrovat, protože je o to velký zájem. I když jsem trenérce říkala, že na Welcome Day Erasmu nám na stánku sportovní katedry řekli, že není třeba se hlásit, potvrdila mi opak. Napsala si mé i Damienovo jméno a prý jsme teď na čekacím papíře. Ale byla velmi ochotná a nabídla nám dvě volná místa na zítřejsím kurzu pro začátečníky. Poděkovala jsem s tím, že hraju tenis 20 let a se začátečníky by to asi nemělo moc smysl. Ona vyvalila zrak, prý že bych mohla dělat trenérku místo ní. Mezitím se na jednom ze dvou kurtů rozehrávaly slečny a byla to docela hrůza - spíš bych řekla, že tohle byly začátečnice. Byla jsem celkem ráda, že pro nás není místo.

Trenérka cosi říkala třem dalším studentům co tam postávali a ti se nakonec sbalili a šli pryč. Nám řekla, že chce vidět jak hrajeme a pravděpodobně přehodila ty tři méně zkušené tenisty na zítřek. Na každém kurtě jsme hráli ve čtyřech. Ve vší skromnosti můžu říct, že hraju nejlépe, včetně trenérky. Hrála jsem s asi nejlepším klukem co tam byl, celkem to šlo, ale hrála jsem na půl plynu. Větší ránu nevrátil a když stál na síti, tak se mně bál. Ale já jsem vážně hrála něžně, žádné bratrovraždy jako s Kutym (můj dlouholetý spoluhráč ze Strahova). Na vedlejším kurtě trenérka cvičila méně zkušené slečny. Občas nám řekla, teď bežte trénovat voleje atd. Docela mě pobavilo, když jsme měli trénovat kros, tedy údery křížem přes kurt. Hráli jsme stále všichni čtyři najednou, dva hráči si pinkali napříč, takže trasy míčku měli šanci se srazit. No občas byla větší šance se srazit s hráčem vedle mně, protože Damien nebyl až tak dobrý hráč. Forhend v pohodě, ale my jsme stáli na bekhendu, takže mu to lítalo všude možně jen ne kros na můj bekhend. Ale nutno dodat, že se vážně snažil nekazit. Každopádně tenhle způsob tréninku zdál se mi podivný.

Sice jsem si nezahrála tak jak jsem byla zvyklá, ale po delší době mi ten sport rozhodně udělal dobře. Trenérka nám řekla, že nás s Damienem bere a uvolnila pro nás místa v tomto kurzu "pokročilých". Příště máme přinést 50 euro jako kurzovné (většina sportů je zdarma, ale tenis asi moc ne). Ufff... Trenérka byla moc ochotná, ale já jsem to vzdala a asi si rok nezahraju. Nechce se mi platit tolik peněz za hru ve čtyřech na jednom kurtu a raději si nechci představit, kdyby nepřišel ten nejzkušenější, se kterým jsem dnes hrála. Navíc v ten samý čas jako je tento kurz je i Bergsport, který je zdarma. Zkusím tam zajít příští týden - měla by to být všeobecná příprava lezců a nejen těch.

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty