Get together weekend - Rüdesheim

8.-9.10.2006

Společný víkend s Erasmus studenty - Rüdesheim, Wiesbaden a plavba lodí po Rýně.

Ráno jsme se vydali na hlavní nádraží poprvé busem H (mají to tady značené písmeny), s průkazem Semestr Ticket je to zdarma. Tam nás čekala početná skupina Erasmus studentů z celého světa, celkem cca 120 lidí. Obsadili jsme značnou část vlaku. I když jsme jeli nějakou lokálkou, vlaky jsou tady mnohem útulnější a čistší než v ČR. Vlakem do Wiesbadenu je to opět zdarma na zmíněný průkaz. My jsme ve vlaku usnuli a já jsem se probrala v pravou chvíli, když už byli všichni venku, asi intuice.

Wiesbaden je celkem pěkné lazeňské město, vydali jsme se nejdříve k rudému kostelu Marktkirche, kde se nachází i Hessischer Landtag (Hessenský zemský sněm) a Rathaus (randice). Poté jsme se vydali ochutnat místní termální lečivý pramen, upřímně byl to hnus. Celá grupa 120 lidí se přesunula ke Kurhausu (Lázeňský dům) a v přilehlém Kurparku (Lázeňský park) jsme měli piknik - nadlábli jsme se připravenými obloženými houskami. Tohle místo je ideální pro odpočinek, uprostřed se nachází jezírko s vodotryskem. Najednou nás Tutoři začali honit, ať pohnem kostrou, že nestíháme vlak. To docela nevychytali, protože jsme se hnali přes město jak vítr před bouřkou a nestihli jsme to o dvě minuty. Tady začaly ty menší problémy s nedokonalou organizací.

Sedli jsme si naproti hlavnímu nádraží, kde stál velký cirkus. Dali jsme si vodnici a pozorovali dva machry s hakisakem - dokazáli s tím dělat neuvěřitelné věci. My sami jsme s tou vodnicí byly dost rarita - všichni, co šli kolem na nás civěli, jedna paní si málem vykroutila krk a nabourala do protichodkyně. Na smluveném místě a čase nikdy nebyli všichni včas, což byl dost velký opruz. Sraz byl vždy domluven, ale poslední lidi přišli třeba o půl hodiny později, zejména Španělé, ti z toho neměli velkou hlavu.

Dalším vlakem jsme díky bohu odjeli směrem na Rüdesheim, což je velká vinařská oblast. Šli jsme malým městem úzkými uličkami, kde vládl turistický ruch a všude byli krámky se suvenýry. U dolní stanice lanovky (vedoucí k památníku Niederwald-Denkmal) jsme dostali 15 minut  rozchod nebo spíš čas na odpočinek. Nebylo tam celkem nic k vidění kromě těch kýčovitých suvenýrů. 15 minut se opět protáhlo asi na půl hodinu, takže většina lidí, co dorazila včas zcela zaplnila celý prostor u dolní stanice lanovky. Následovalo otravné počítání lidí, které se bohužel opakovalo celkem často. Probíhalo to tak, že každý Tutor si svolal svoje ovečky, takže nastal neuvěřitelný mumraj a prodírání se houfem ostatních ke svému Tutorovi. Ten např. zjistil, že jeden člověk chybí, takže se muselo stát a čekat v tom houfu než se ten chybějící člověk objeví. Nezřídka se stávalo, že se čekalo dost dlouho a nevědělo se na co. Prostě nikdo z Tutorů ani členů IDEI nám to nehodlal sdělit.

Když jsme byli konečně kompletní, vydali jsme se vinicemi směrem k památníku, který byl na kopci. Někteří dost funěli, asi jim to dalo pěkně zabrat. Počasí bylo ale super, narozdíl od předchozích dnů, kdy byla pěkná kosa a pršelo. Teď svítilo sluníčko a byl pěkný výhled po celé oblasti Rüdesheimu a na řeku Rýn. Poté co jsme vylezli nahoru jsem si to chtěla obejít, vyfotit atd. Ale následovalo opět počítání lidí a každý musel jak ocásek za svým Tutorem. Tutor naší skupinky 10 lidí (Peer) je naštěstí celkem fajn, umí dobře anglicky a věděl toho dost o všem co jsme navštívili. Protikladem je Tutorka Martinovy skupiny Jessica, která na většinu otázek odpovídá, hmmm, no já nevím, myslím, ehm, možná... ale snaží se. Každý Tutor vykládal o památníku Niederwald-Denkmal. Nejspíš má pro Němce velký význam. Je to obří socha na kopci, vysoká asi 40 metrů, odkud je pěkný výhled na celou oblast. Následovalo zdlouhavé focení každé skupiny zvlášť. Pomalu zapadalo Slunce a my jsme se vydali k Jugendherberge (ubytovna), která se nacházela kousek od památníku. To se opět neoběšlo bez čekání, protože Tutoři přesně nevěděli kudy kam.

Celá skupina lidí se před ubytovnou rozdělovala na pokoje. Já jsem byla na pokoji s dvěmi Francouzskami a třemi Španělkami, Martin tam měl snad šest Francouzů a dva Španěly. Ti se bohužel bavili mezi sebou jen francouzsky, takže rozuměl velký kulový. U nás na pokoji to bylo lepší, holky byly celkem fajn, žádná velká slepičárna. A bylo super, že jsme se pokoušeli všichni bavit německy, i když tím koktavým způsobem. Krátce jsme se seznámili a povídali si, co studujem. Bavili jsme se i o kolejích, také bydlí na Karlshofu, ale mají všichni pěkné pokoje. Já jsem je opět pobavila historkami z mého squatu, oni mi radili ať zkousím neustále všude otravovat a přáli hodně štěstí.

Sešli jsme se v jídelně, kde byla přichystaná večeře. Tedy nejdřív náš Tutor Peer přednesl řeč, co se dnes večer bude dít a poté se vytvořila obrovská fronta na jídlo. Někteří už měli po jídle a jiní stáli teprve frontu. Mohli jsme sníst kolik jsme chtěli hlavního jídla i ze slušného výběru salátů. Po večeři měla následovat ochutnávka vína. Seděli jsme dál v jídelně a čekali. To bylo docela unavující, nakonec se čekalo asi dvě hodiny, aniž by kdokoliv řekl, kdy a kde to bude a jestli máme volno nebo máme dál čekat.

Poté se objevili Tutoři s igelitovými pytly, které jsme si měli obléct, prý je to jen abysme se nepocintali od vína. Asi na pět lidí pytle nezbyly včetně mě a Martina. Konečně nám na stůl postavili flašky s vínem (dvě bílé vína, jedno růžové a jedno červené na 9 lidí). Zavázali jsme si oči a postupně jsme měli poznat co je to za víno. Mě i Martinovi se povedlo uhodnout 3 vína ze 4. Bylo totiž trochu těžší poznat po chuti bílé sladké a suché, protože až po druhém bílém jsem poznala, které bylo které. Ovšem například Francouz nepoznal ani jedno. Naše skupina získala asi 17 bodů z 45 možných. Vyhrála španělská skupina, která radostí málem zbořila jídelnu. Vzhledem k tomu, že jsme se na to víno po dlouhém čekání těšili, vsichni ochutnávali tak vehementně, že jsme najednou byli dost ožralí.  

Následovala "party" dole ve sklepě - teda diskotéka s komerční hudbou. Vodnici jsme museli vzít vyvětrat ven (dole se kouřit nesmělo) a tam jsem strávila celou akci. Chodilo tam spousta lidí kouřit nebo jen tak hodit řeč. Nejvíc jsem se bavila s tím frantíkem architektem (jmenuje se "Giom" nevím jak se to píše), docela jsme nakonec našli společnou řeč a druh humoru. Škoda, že neuměl německy a anglicky jen o trochu víc. A dále s Turkem, jeho jméno je pro mně dodnes těžko vyslovitelné, znělo to jako "Ozgúú", s Belgičanem "Arnoldem" (?), ten je programátor, tak jsem nadhodila, že by mi mohl poradit až budu v nesnázích s mojí disertačkou. Na chvíli se stavil Brit Dan, jeho britské angličtině se perfektně rozumí. A další a další lidi, které zajímala vodnice nebo jen tak prostě zastávka na tradiční pokec: jak se jmenuješ, odkud jsi, co studuješ atd. Celkem dobrá akcička až na to, že venku byla později velká zima. Tradičně nejdéle vydrželi kalit Španělé a dělali na ubytovně slušný bordel, např. bouchání na naše dvěře v pět ráno atd.

Vstávání bylo poněkud drsné, někteří spali asi hodinu. Do 8:30 byla snídaně a v 9:00 musela být uklizená a opuštěná ubytovna. Tady zase nastal kámen úrazu. Stáli jsme venku nastoupení v daný čas každá skupinka u svého Tutora a tak to bylo asi hodinu. Nikdo neřekl ani slovo, co se děje a na co se čeká, navíc byla zima jak v Rusku. Nevěděli jsme, jestli půjdem za pět minut nebo za hodinu, jestli se obléct atd. Někteří si tam lehli na asfalt doprostřed parkoviště a spali. Členové IDEI se tvářili veledůležitě a vesele se bavili, my jsme na ně čuměli, jestli něco neřeknou.

Po hodině jsme konečně mohli hromadně odejít dolů do městečka, do přístavu. Ovšem loď měla přijet až v 11, další čekání, díky bohu se vědělo proč. Lehli jsme si různě na lavičky a na zem a spalo se, prostě exoti. Ale únava padala na všechny, bylo nám jedno co si důchodci čekající taky na loď myslí. Sice jsme v přístavu byli jako první, ale celý houf turistů jsme nechali jít první, nepochopila jsem proč. Ti nakonec zabrali nejlepší místa, my s Martinem jsme si ukradli dvě židle pro sebe, půlka lidí od nás musela stát. Plavba po Rýně byla super, jeli jsme údolím, kde se střídaly vinice a strmé svahy a skály, kde se většinou tyčil hrad. Bylo tam přímo "přehradováno" - kam oko dohlédlo, tam jeden stál. Cílem naší cesty bylo městečko St. Goarhausen a jeho symbol - skála Loreley-Felsen.

Po vystoupení z lodi jsme šli po pobřeží, na poloostrůvku byla socha jedné paní - Loreley, prý víla, ke které se váže pověst a je místní  turistickou atrakcí. Měli jsme podle plánu kamsi dojít a tam dostat oběd. Všichni byli unavení po včerejší prohýřené noci a jen jsme se obávali, aby ten oběd nebyl nahoře na té skále. Byl... Asi po půl hodince chůze po pobřeží Rýna se zabočilo do lesa, kde byly jen schody nahoru na Loreley-Felsen. Skála je vysoká 132 metrů, takže to nebyl žádný životní výkon, ale v tomhle stavu to dalo všem zabrat. Do ubytovny nahoře dorazili všichni zplavení jako koně. Opět jsme se nacpali, co to šlo a zakončili jsme oběd uměle rudým želatinovým dezertem nevalné chuti.

Po obědě jsme se rozvalili před ubytovnou, někteří kluci šli hrát fotbal. Asi po hodině polehávání a polospánku jsme se šli podívat na vyhlídku ze skály Loreley - otevřel se nám pěkný výhled na udolí Rýna, kde i teď v podvečer panoval rušný provoz nákladních i turistických lodí. Občas se stávalo, že se míjeli třeba tři velké lodě najednou. Vše jsme si dostatečně prohlídli a trochu jsme se báli, že zas nestihnem vlak, jiný totiž nejede a je to tak dvě hodiny cesty domů. Tutoři se moc neměli k odchodu a museli se zase fotit všechny skupiny. Samostaný odchod nebyl povolen, takže se opět čekalo.

Cestou domů se přestupovalo ve Wiesbadenu, naštěstí nás vzbudili. Prožili jsme pěkný víkend, poznali zase pár nových lidí a já jsem přišla na jiné myšlenky - celkově to byla zábava, až na ty nedokonalosti s organizací výletu (asi čekám od Němců jen to nejlepší). Návrat do squatu byl neveselý, můj pokoj se musí neustále větrat, jinak zasmrádne. Celý víkend tam bylo zavřeno a hned po příchodu mě to přaštilo přes nos, ach jo.

I přes tu únavu jsem asi do dvou do rána dělala fotky z výletu, protože je Peer chtěl mít zítra ráno a dát něco do Erasmus novin, které připravují všechny skupiny...

Foto: Wiesbaden, Rüdesheim, Loreley

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty