USA 2003

Příběh o ztrátě ideálů a drsné životní zkušenosti - život studentů programu WAT v česko-polské komunitě v Chicagu. Cestování po západě USA a Mexiku - národní parky, města...

Příprava – rok předem?

Už dlouho jsem chtěla odjet někam hodně daleko, získat zkušenosti a poznat kousek světa. Překážkou byly v podstatě jen peníze. Když už spousta mých spolužáků v Americe byla, můj táta usoudil, že to není až taková blbost, mi na to ty peníze půjčit. Jet jsme chtěli v létě 2003, takže už na podzim roku 2002 jsem začala shánět informace. Vzhledem k tomu, že to bylo přesně rok po 11. září, kdy teroristi zaútočili na New York, bylo téměř nemožné dostat obyčejné turistické vízum a jen tak si odjet. Možností, jak tam legálně i pracovat moc nebylo. Buď jet studovat na rok, nebo jako au-pair hlídat děti (taky na rok) a nebo program Work and Travel na 3 měsíce v létě. Nechtěla jsem na rok vypadnout ze školy, takže WAT program. To je vynikající věc až na pár drobností. Nakonec jsme si vybrali agenturu GTS - byla na trhu dlouho a nehrozilo, že by jako jiné menší vytáhly z lidí peníze a člověk by zůstal sedět doma. Agentura chtěla 450 dolarů jen za program, za zajištění víza, za telefonickou pomoc v USA atd. No v praxi to znamená, že skásne balík v podstatě za nic, protože vízum si stejně musí člověk zajistit téměř sám a o nějakém zajištění taky nemůže být řeč, ale nepředbíhejme. Takže do února jsme poctivě obíhali všechny úřady, studijní ve škole, obstarávali reference od učitelů angličtiny a všechna potřebná potvrzení a mimo jiné platili a platili. Celkově to dělalo 450 babek agentuře, 15 000,- za letenku, 3000,- za vízum, povinné kapesné 500 babek, tedy celkem se náklady vyšplhaly na 45 000,-. V podstatě až do odjezdu po nás agentura chtěla stále nějaké potvrzení a formuláře, nešlo to vyřídit najednou...

Člověk by řekl, že za ty peníze všechno zařídí, ale opak je pravdou. Další podmínka k odjezdu byla, zajistit si práci tady z Čech. To znamená, že jsme museli mít pracovní smlouvu pár měsíců před odjezdem. Agentura nabízela za dalších 100 dolarů účast na tzv. Job fairu. Pracovní veletrh v Praze, kam každý rok přijeli zaměstnavatelé z Ameriky z různých zábavných parků, McDonaldů atd. a podepisovali smlouvy se studenty. Nechtěli jsme platit za vstup na veletrh, když nebylo ani jisté, že najdeme práci podle našich představ. Sháněli jsme tedy sami mejlováním do USA, ale bez úspěchu. Kamarádi, kteří už tam byli, nám mohli sehnat i slušnou práci, ale nikdo nebyl ochoten poslat regulérní pracovní smlouvu do Čech. Nakonec se ozval jeden strahovák, náhodou bydlel tady na 11ce o patro níž. Samozřejmě, že jsme mu jen tak nevěřili (chtěl za to sto dolarů, že sežene smlouvu a dobrou práci). Šli jsme s ním párkrát na pivo oťuknout ho a tahat z něj rozumy. Byl v pohodě, prostě normální student jako my, co tam pracoval a zařídil by smlouvu přes zaměstnavatele, u kterého dělal minulé léto. Smlouvu jsme tedy měli a dohoda byla, že provizi pošle ten jeho boss (zaměstnavatel) z naší první výplaty.

Odlet za Velkou louži

Do června, kdy jsme měli odjet jsme zařizovali, co bylo třeba a na konci měsíce měl přijít den D. Agentura do poslední chvíle tvrdila, že vízum už bude a že se musí přednostně vyřídit ti studenti, co jeli o pár dní dřív než my. Nakonec asi týden před odletem, jsme měli konečně všech pět lidí z naší party vízum v ruce, spolu s ostatní tunou papírů. Jelo nás tam pět - já s tehdejším přítelem Vencou, druhý pár Majka s Palem (znali jsme se trochu ze Strahova) a můj spolužák a kámoš Moravia. Poslední zmíněný ještě týden před odletem zažehnával snad pět matchballů ve škole a nebylo do poslední chvíle jisté, zda odletí s námi.

Ten den, kdy jsme letěli jsme byli všichni plni očekávání a ideálů, vždyť jsme jeli splnit si náš americký sen. Moravia měl na letišti celou rodinu, která ho obrečela. Letěli jsme nejdříve do Londýna, kde jsme přesedali na spoj do New Yorku. I když jsme měli letenku rezervovanou už od září minulého roku, neměli jsme sedadla vedle sebe, takže jsem seděla na druhé straně letadla než ostatní. Cesta do NY byla dlouhá, ale byl to pro nás zážitek, protože letět Boeingem 747 se nestává každý den. V letadle jsme dostali najíst a napít co jsme si poručili, takže někteří z nás se lehce opili už v letadle:-)

Po přistání bylo nutné projít kontrolou amerických úředníků, kteří dopodrobna zkoumali naší haldu dokumentů a dost se vyptávali. Všichni jsme prošli až na Vencu, který tam jen smutně stál a ochotně odpovídal na dotazy celníka, kterému se pořád něco nezdálo. Nakonec ho propustili a my jsme měli radost, že jsme konečně volní v zemi neomezených možností, ve svobodné zemi. Jak naivní byla tahle představa...

Teď už "jen" zbývalo vyzvednout kufry a zkontaktovat zaměstnavatele, se kterým jsme byli domluveni, že pro nás přijede na letiště a odveze si nás do města, kde jsme měli pracovat. Zdálo by se, že v tom nemůže být problém, ale náš americký sen a radost, že jsme konečně "tam" se začala bořit jak domeček z karet už tady na letišti. Já s Vencou jsme si vyzvedly svá zavazadla, ale nikoliv však Majka s Moraviou. Prostě jejich zavazadla tam nebyly. Zašli jsme na příslušné oddělení, kde nám bylo sděleno, že zavazadla prostě nejsou a že možná letěla někam úplně jinam. Máme dát adresu, kam je případně mají poslat až se dostanou do NY. Jenže my jsme adresu neznali, protože jsme doteď nevěděli kam si nás český boss, náš budoucí zaměstnavatel, odveze.

Telefonovali jsme několikrát na číslo, ale boss ne a ne to zvednout. Ještě před odletem cosi říkal, že pokud pro nás nepřijede do NY, tak do Washingtonu určitě. Byl večer, my jsme byli v letištní hale ve velkém městě bez kufrů a nevěděli jsme co dál. Rozhodli jsme se jet do Washingtonu. Ale kudy, jak? Vylezli jsme před klimatizovanou halu a první co nás praštilo přes nos, bylo neuvěřitelné vedro, ne jako u nás v Evropě, vysoká teplota, ale takové nepříjemné dusno. Chtěli jsme si chytit taxi, a přišel k nám v tu chvíli člověk, který tvrdil, že nás i s haldou bagáže (i přesto, že nám půlka věcí nepřiletěla jsme toho měli dost) odveze na nádraží v centru NY. Bylo to za 80 babek, celkem dost. Měli jsme trochu strach, cizí člověk ve velkém městě nás kamsi vezl...

Na nádraží jsme přesunuli svou hromadu věcí na místo odjezdu autobusu a čekali jsme, naštěstí to jelo ještě ten večer. Čekání nebylo nic příjemného, plná hala černochů (nic proti nim) a všichni na nás koukali jak na zjevení. Moc bílých lidí tam totiž nebylo. Cestování busem na větší vzdálenost je totiž výsadou chudších. Takže jsme se trochu báli o věci, jak nás tam všichni sjížděli pohledem.

Washington D.C.

Jeli jsme přes noc, bus klimatizovaný (asi jako všude a všechno v USA), ale zima byla až moc velká. Moc jsme nespali, protože jsme každou zastávku dávali pozor, jestli nám nějaký dobrák nevyndává spolu se svými zavazadly i ta naše. Ve 4 ráno jsme rozlámaní a zmrzlí vylezli z busu opět do šíleného vedra, nechápu jak mohlo být takové klima brzo ráno. A následovalo zase čekání na nádraží se spoustou nepříjemně se tvářících černochů. Asi od sedmi od rána jsme žhavili telefon a snažili se dohnat bosse. Asi po třech hodinách se to nakonec povedlo, ale on pokaždé řekl, ať zavoláme za hodinu a pak se uvidí, že na nás teď nemá čas. A tak jsme celý den volali, on stále říkal to samé. Už jsme byli 40 hodin na nohou beze spánku, hladoví a v tom příšerném vedru. On nám radil, že si máme někde zaplatit zatím hotel a vyspat se, že pro nás někdy přijede. Ale to se nám moc nechtělo platit další dolary. Jen cesta do Washingtonu stála asi 100 dolarů a každý z nás měl tedy už jen 400. To čekání jsme si chtěli trochu zpříjemnit a najít nějaký park, kde bysme se mohli vystřídat ve chvilkovém spánku. Vzali jsme tu šílenou bagáž (já jsem měla velkou krosnu na zádech, zepředu další batoh a ještě jedno zavazadlo v ruce) a v tom 35 stupňovém vedru jsme šli do města. Viděli jsme Capitol i Nelsonův pomník, ale moc jsme z toho neměli. Byli jsme vyčerpaní a místo prohlídky města jsme toužili někde si lehnout, kamkoliv. Před Nelsonovým pomníkem byl parčík, kde jsme se "utábořili". Opět jsme byli exoti pro kolemjdoucí, ale mě to už bylo úplně jedno. Každou hodinu jsme volali bossovi, jestli konečně přijede. Mezitím jsme probírali naše možnosti, no ono v podstatě nebylo moc možností. Protože jsme neměli kam jít, takže zbývalo jen čekat. Odpoledne, když jsme volali po několikáté bossovi, kupodivu řekl, že přijede. Paráda, říkali jsme si, třeba jen opravdu neměl čas a všechno bude OK.

Ten člověk přijel, ale místo aby nás konečně odvezl do města, kde jsme měli pracovat, řekl, že máme jet někam busem (za dalších 35 dolarů) a že si nás tam vyzvedne jiný člověk. Moraviu naložil do auta a odvezl si ho jinam, někam do úplně jiného státu. Prý tam, kam nás posílal, je práce jen pro nás ostatní. My 4 jsme tedy opět nasedli do busu a jeli 4 hodiny neznámo kam.

Salisbury - americký sen se pomalu rozplývá...

Městečko Salisbury byla prdel světa - přes zátoku od Washingtonu (no vzdálenost to byla docela velká, ale to je v Americe asi všude). Na první pohled tam nebylo téměř nic. Před odletem nám boss tvrdil, že budeme ve městě, kde v pohodě seženeme druhou práci - zatím to tak nevypadalo. Ale naděje umírá poslední... Zavolali jsme na nové telefonní číslo a během hodiny si pro nás skutečně přijel další člověk, který nás odvezl do našeho apartmánu. Tam jsme zas docela koukali - místo domluveného apartmánu jen pro nás, jsme přišli do místnosti, kde už pár lidí bylo - slovy šest. Bylo nám vysvětleno, že náš životní prostor na spaní, na věci a prostě na život je asi 2 metry čtvereční. Bylo to místečko na zemi, kam se vešel na délku spacák a trochu místa na bagáž. Vedle bylo pár takových místeček už obsazených těmi ostatními lidmi. Domluven byl apartmán pro nás pět (teď už vlastně čtyři) za 500 babek a tady nás bylo deset, spát jsme měli na zemi a chtěli po nás dolarů 1000. No celkem změna, ale mě to bylo jedno, byla jsem ráda za sprchu a po 48 hodinách jsem se svalila na zem, na můj vyhrazený prostor, a usnula...

Když jsme se probrali druhý den, šli jsme obhlédnout okolí, kde by se eventuelně dala zajistit druhá práce a najít internet, abysme podali zprávu domů. Internet nebyl problém, je k dispozici v každé knihovně zadarmo. Zjistili jsme ale, že sehnat tady cokoliv jako práci bude problém. Žasli jsme, jak je to v tom městě všechno daleko, později jsme pochopili, že v Americe nemít auto je jako být bez nohou. Nemůžete si zajít nakoupit, jít pěšky do práce atd. Je to hrozně daleko a MHD tady snad ani neměli. I ta knihovna s internetem byla dost daleko. Všimli jsme si, že po ulici chodíme sami, všichni jezdili autem. Dokonce tam neměli ani chodníky ani přechody pro chodce.

Do té domluvené práce (uklízení supermarketu) jsme měli jít asi za dva dny na noční. Takže zatím jsme jen tak vegetili a tahali informace z našich vedle-ležících z apartmánu. Většina z nich byli čeští nelegálové, co tam jsou i několik let. Když jsme se tak bavili, začaly na povrch vyplouvat některé nepříjemné věci. Prý se nedá moc ušetřit a pokud neseženem druhou práci, tak si nic moc nekoupíme ani se nikam nepodíváme. Budem jen dřít a pak do letadla a domu. Mluvila z nich zkušenost. Vzalo nám to iluze a bohužel to nebylo všechno, začalo se to sr*t víc a víc...

Od začátku nám bylo divné, že nás zaměstnavatel neodvezl podle plánu, místo toho jsme se trmáceli a utráceli peníze. Bohužel se dozvídáme, že je to možná cílené. Jeden spolubydlící nám naznačil, že náš boss neplatí včas, přesněji ne po týdnu jak bylo dohodnuté, ale klidně až po měsíci a půl. Probíhá to tak, že tam ty lidi nechá makat třeba měsíc s tím, že výplata bude každou chvíli. Ty lidi si tam ale přivezou svých 500 dolarů jako kapesné a z toho ještě nečekaně utratí za cestu z New Yorku, což nebylo v plánu. Za těch zbylých 300 dolarů tam ten měsíc a půl přežijou a pak už nemají ani co jíst a nemůžou odjet. Boss má jisté, že tam ti lidi pro něj budou makat dál a čekat až přijdou peníze. A musí pro něj dělat za jakýchkoliv podmínek, které si sám určí. Student je pro něj ještě lukrativnější zboží - je to zelenáč, neumí v tom tak chodit a za 3 měsíce jede domu. Nemůže na tu výplatu čekat věčně, takže když jednoduše nezaplatí, tak co ten student zmůže? Nic... Musí odletět, protože letenka domu je to jediné co mu zbylo a z Čech se těžko na někom mamí dluhy. No zkrátka náš boss měl docela slušnou otrokářskou základnu a jak jsme se pak později dozvěděli, tak zdaleka nebyl jediný, kdo to tak dělá.

Pořád v nás byla špetka optimismu, že to bude v pohodě, ale tohle nás docela dostalo. Volali jsme mu, abysme se ujistili, jak to bude. Samé výmluvy a kecy. On nás jen uzemnil, že to PAK NĚJAK DOMLUVÍME. Nevěřili jsme tady už nikomu ani nos mezi očima, nacházeli jsme se v celkem krizové situaci. Další den večer jsme měli mít první směnu. Sedli jsme si ten večer na balkon a přemýšleli, co dělat. Přece nebudeme někde dřít tři měsíce a on nám pak ani nezaplatí, my odletíme do Čech a je konec... Byl to pocit beznaděje, daleko od domova, nebyl tady nikdo, kdo by nám mohl pomoci.

Nová naděje - Chicago

Palo měl v Americe sestřenici, to byla naše poslední naděje, že nám alespoň poradí, co v takové situaci dělat. Bydlela se svým partnerem v Chicagu, což je odsud víc jak 1000 mil:-( Ale jako nelegálové možná mají nějakou zkušenost s českými bossy, kteří tady drží své "otroky" pod zámkem. Řekla nám, že se na to tady máme hned vykašlat, dokud je čas a máme ještě peníze na cestu, a přijet za nima. Nabídli nám chvilku bydlet u nich a pak nám pomůžou sehnat bydlení a hlavně práci. V Chicagu je plat tak 9 dolarů na hodinu, tady bysme byli rádi za 6 dolarů, jestli vůbec. Ti dva měli těžký začátek, takže je jim jasné v jaké situaci se nacházíme. Hlavně vědí co a jak, můžou nám poradit a nebudou na nás chtít vydělat. Zjistili jsme si autobusy do Chicaga, je to hrozně daleko, ale je to naše velká a v podstatě jediná naděje. Zítra kolem poledne zmizíme z téhle díry snad nadobro.

Druhý den jsme se trochu dobrodružně vydali na útěk. Museli jsme počkat až všichni odejdou do práce a pak se s celou haldou věcí dostat na nádraží. V apartmánu jsme nechali peníze za tři noci a vzkaz, že se nám ty podmínky nelíbí a proto jedeme pryč. Nebylo možné se tam dostat pěšky, bylo to asi deset kiláků. Na benzínce jsme se ptali jak se tam dostat. Nastala trochu vtipná situace. Týpek se nás ptal, kamže to jedem, odpověděla jsem, že do Chicaga. On se ptal cože to je:-) Takže podle toho vypadala i rada jak se dostat na místní nádraží. Na mapě města vůbec nebyl schopen se zorientovat, pořád s ní točil vzhůru nohama a zpátky a nakonec to vzdal. Začal nám popisovat jak se tam dostane, když jede autem: pojedete rovně, na světlech doprava atd... Pro nás návod naprosto nepoužitelný. Běžný amík ani neví co je ve vedlejším státě a ptá se jestli jsme z Čech přijeli autem atd. Takže orientace v mapě je opravdu nadstandartní um. Nakonec jsme se tam dostali busem.

Na autobusovém nádraží nás velmi pobavila tlustá černoška. Vystavovala nám lístky na jméno každého z nás a proto si vyžádala naše pasy. A podivila se, jestli jsme příbuzní všichni čtyři. To jsme se zas divili my, pak si Venca prohlédl lístky a na nich byly naše jména VACLAV PRAGUE, VERONIKA PRAGUE atd.:-) Chytře si přečetla, kde byl pas vydán a přesto, že tam jsou informace anglicky, nedostala z toho naše pravá jména. Cesta do Chicaga byla dlouhá, přes 24 hodin strávených v buse. Cestou jsme volali bossovi, že jedem pryč, pokládali jsme to za slušnost, mu to říct. Dozvěděli jsme se, že prý volal na konzulát a chtěl nám zrušit pracovní povolení, abysme tu byli nelegálně. Že prý jsme porušili dohodu. Možná nás chtěl jen postrašit, možná ne. Každopádně jsme měli strach, nevěděli jsme co může a co ne.

V Chicagu nás přivítala Palova sestřenka a její přítel, dali nám najíst a trochu nás uklidnili, že se ta situace vylepší. Našli nám i bydlení, já s Vencou budeme bydlet u jedné české paní a Palo s Majkou kousek od nás u jednoho kamaráda, docela náhodou to byl brácha jednoho kámoše ze strahova - říkali mu Rosi. Zaplatili jsme poslední peníze za bydlení a už nemáme téměř nic. Jana, u které jsme začali bydlet, je pohodová ženská ve věku asi 50 let. Bydlení taky super, byteček, který můžeme užívat, jak se nám zlíbí a máme svůj pokoj jen a jen pro sebe, dokonce spíme i na posteli:-) S Janou jsme si rozuměli perfektně, duší je to mladý člověk. Je s ní sranda, takže to trochu zlehčuje komplikovanou situaci. Vzhledem k tomu, že ona je tu nelegálně jako většina lidí tady, je v Chicagu asi 8 let, prožila si taky svoje a naše začátky a zkušenosti s českým bossem ji vůbec nepřekvapily. Naštěstí je tady v Chicagu silná komunita Čechů a snad jsme poznali i dobré lidi, kteří mají podobné zkušenosti a můžou nám v poradit, pomoct...

Těžký začátek

Rosi sehnal klukům práci, dělají malíře s Davidem a Markem (spolubydlící Pala a Majky). My holky tady bohužel zatím práci nemáme, je těžké ji shánět. V Chicagu je spousta práce pro chlapy - na stavbách, střechy, malířina... a k tomu není třeba pracovní povolení, protože ten, kdo ho má by tu dřinu nedělal. Takže to dělá ta spousta Poláků, Čechů, Ukrajinců, Mexíků, Portorikánců, kterých je tady nejméně milion. Úřady občas někoho sbalí a deportují, ale vzhledem k tomu, že Amíci by tuhle práci za pár dolarů nedělali, nechávají to s přimhouřením oka tak jak to je.

Následovalo nelehké období - každý den jsem si kupovala polské noviny, kde byla spousta práce (často nelegální a většinou pro chlapy) a obvolávala jsem inzeráty. Nejtěžší bylo rozumět anglicky po telefonu, osobně se člověk rozmluví a dá se odezírat, ale po telefonu to šlo těžko - buď to byla rychlá angličtina nebo polština, které jsem ze začátku nerozuměla ani prd. Nechávala jsem na záznamnících desítky vzkazů denně, ale práce z toho nebyla. V Chicagu jsou asi 4 české obchody, kde visí inzeráty, problém je, že to bylo hodně daleko. Ráno jsme vždycky s Majkou vyrazily do toho obchodu, několik kiláků, v tom šíleném vedru nic moc. V obchodě jsme zjistily, že tam žádný nový inzerát není a šly jsme dvě hodiny zpátky s depresí. Pokud tam nový inzerát byl, než jsme došly domů nebo k telefonu už bylo místo obsazené. Mezitím spousta telefonátů na inzeráty v novinách, internet v knihovně a druhý den znova. Čím dál tím víc se mi rozplývá ta představa výletu po Státech - vidět Yosemitské údolí a jeho El Capitan, sen každého horolezce, přivézt si digitál... Čas běží a každým dnem se snižuje šance, že si vyděláme na náklady a na cestu. Zkouším úplně všechno, chodit po krámech, po hospodách prostě všude, kde by mě mohli zaměstnat. Ale bezúspěšně, většinou tam není šéf anebo na mě koukají jak na socku, proč sháním práci tímto způsobem. Buď rovnou řeknou, že ne nebo že mi zavolají. Je to zoufalost, ale není jiná možnost. Už jsem se celkem rozmluvila a stejné věty říkám každý den několikrát, takže to už je docela v pohodě. Horší jsou ty depky a beznaděj po desátém odmítnutí.

Dala by se sehnat práce, ale naprostou nutností je tu auto, na které zatím nemáme. Za poslední drobné jsem si koupila brusle, mám to místo auta, když se jezdím dívat po práci. Sice vzhledem k těm ohromným vzdálenostem stejně daleko neujedu, ale alespoň je to třikrát rychlejší než pěšky. Navíc začaly být ještě větší vedra, takže celý den lítat po městě není sranda. Nedá se ani spát, protože zrovna náš barák má porouchanou klimatizaci, v noci je v domě přes třicet stupňů. Každá nová zpráva od kamarádů, že někde viděli inzerát mi dává novou naději. Ale pořád je mi hrozně, chodím po městě jak největší zoufalec, pět dolarů v kapse, bez práce. Ale máme střechu nad hlavou, snad i přátelé, tak si říkám, že ještě není tak zle. Horší je to s jídlem, máme doma jen to základní - sůl, kýbl s máslem a hafo špaget:-) Mě to chutná, takže není problém to jíst třikrát denně, ale i to jednou dojde. Na Vencovu výplatu čekáme jak na boží zjevení. Občas mě napadne, sbalit kufry a vykašlat se tady na všechno, ale snažím se, aby ve mě zůstala alespoň malá naděje. Navíc nejde nikam couvnout, dluh 50ti tisíc v Čechách jen tak nesplatím. Možná si říkáte, co takhle zavolat partnerské organizaci, která slibuje nonstop telefonickou pomoc studentům v nouzi. Zkoušela jsem to několikrát, ale "mluvit" bylo možné jen s automatem: stiskněte jedničku, pokud chcete tohle, stiskněte dvojku pokud tamto, ale všude jen záznamník s informacemi k ničemu.

Ale abych nepsala jen o tom špatném občas byly i pozitivní okamžiky. Poznali jsme tam pár dobrých Čechů - Pavouka, Tomase a Milise (už si nevzpomínám jak se skutečně jmenovali) co bydleli dole v bassementu (přízemní byt nebo spíš podzemní) u Rosiho. Byli to takoví šílení drsní metaláci se satanistickým zjevem:) Ti nás třeba nechali umýt jim auto a dali nám dvacku, pozvali nás na pivko atd. V pohodě kluci, viděli, že máme "trochu" krizi, proto se snažili pomoct. Občas se dělali party na zahradě a oni nakoupili basu piv, maso a dělalo se barbecue. Byla s nima doopravdy sranda, zakalili jsme a já jsem se na chvíli odreagovala a po delší době se smála...

Konečně práce

Asi deset dní jsem se takhle trápila a opět trávila dopoledne obvoláváním. Na jednu práci (dokonce v kanceláři) jsem si domluvila schůzku. Šla jsem tam asi 80 minut, bylo to docela daleko. Tam jsem vyplnila formuláře, pak si mě vzal šéf na ústní pohovor. Moc se mu nelíbilo, že mám pracovní vízum jen na 4 měsíce. Vysvětlila jsem mu, že jsem studentka a mám pracovní vízum, ale moc se mu nechtělo brát někoho, kdo má tak krátkodobé vízum. Pohovor byl ale v pohodě, řediteli jsem rozuměla dobře a myslím, že jsem i dobře mluvila. Zaujalo ho, že studuju technickou univerzitu. Pak následoval ještě jeden pohovor u dalšího šéfa, kde to probíhalo podobně. Oni mi na rovinu řekli, že by raději někoho s dlouhodobějším vízem a pokud takového člověka nenajdou, zavolají. Kdybych tuhle práci dostala, nemusela bych mít strach o nějaké dluhy v Čechách. Nezavolali, ale já jsem měla alespoň lepší pocit, že se mnou někdo jednal jako s člověkem.

4. července jsme zažili opět jeden pozitivní zážitek. Američani mají národní svátek - Den Nezávislosti. V Chicagu byly velké oslavy. Kamarádi od Rosiho nás vzali autem do Downtownu (centrum města, většina amerických měst tam má slušnou koncentraci mrakodrapů na metr čtvereční). Bylo tam prý přes milion lidí, všichni se sešli na pláži a zakončeno to bylo obrovským ohňostrojem nad Michiganským jezerem. Šli jsme okolo Sears Tower, to byla tehdy druhá nejvyšší budova na světě, přes 500 metrů vysoká, nádhera. Máme v plánu se tam jet podívat až bude líp.

Asi po týdnu se to trochu začalo rozjíždět. Na internetu jsem našla inzerát na práci, sice jen na týden a za málo peněz (vycházelo to na 6 dolarů za hodinu, kluci makali asi za 9-12 babek), ale byla jsem šťastná, že si něco konečně vydělám. Seznámila jsem se s dalšími krajany - slíbili, že se mi poptají na práci všude, kde můžou. Dělali jsme noční směny v supermarketu Walmart. Jezdili jsme tam autem se Zdeňkem, jeden z těch Čechů. Ten mi později hodně pomohl, když jsem byla psychicky na dně. Po noční 12ti hodinovce (za 70 dolarů) jsem ještě dopoledne tak 6 hodin obvolávala inzeráty, protože jsem věděla, že tohle brzy skončí. Ta práce byla docela v pohodě, říkají tomu stripování podlah. Nejde o žádný striptýz, jak by se mohlo zdát:-) Naběhne tak pět lidí do toho Walmartu a začne čistit část podlahy. Ty supermarkety jsou tam nesmírně rozlehlé, takže proto se to dělá po částech a trvá to tak 7-14 dní. Když říkám čistit, znamená to čistit naprosto dokonale. Amíci musí mít všechno dokonalé a to všude. Takže jsme třeba 12 hodin drhli žvýkačky z podlahy i na místech, kde se normální zákazník nepodívá (třeba podlaha někde vzadu ve skladu). Vylila se na tu část podlahy stripa (roztok, který byl trochu jako žíravina) a jelo se. V Čechách bych řekla, že ta práce byla dřina, ale tady jsem byla fakt happy, že můžu drhnout ty žvýkačky:-) Když tohle bylo hotové, tak se to celé vytřelo do sucha a vykoupalo, aby tam nezůstal ani kousek stripy. Pak se začalo waxovat, tedy nanášet na podlahu vrstva vosku. Pak se tam přitáhlo par obřích větráků, aby to rychleji schlo. A pak znova další vrstva a další... Celkem asi třikrát čtyřikrát, dokud ta podlaha nebyla dokonale lesklá, že se v ní člověk prohlížel jako v zrcadle. Takové lesklé podlahy měli všude i v prodejně mexického autoservisu. Prostě dokonalost sama...

Ta parta Čechů se kterými jsem to dělala byli opět nelegálové. Byl tam kluk, kterému bylo 16, ani si v Čechách nedodělal školu, utekl před pár lety s mámou do Ameriky. Byla s ním aspoň sranda na těch dlouhých nočních směnách. Docela jsem koukala, že si občas šel na záchod šňupnout koxu. Prý aby nebyl unaven. Pravda, že tam pak lítal jak hadr na holi a byla to zábava, dělali jsme kraviny, jezdili na košíkách atd. No ale zvláštní týpek. Po týdnu jsem měla dostat první šek. Problém byl, že jsme neměli žádnou smlouvu v ruce, takže nezbývalo než věřit, že peníze dostanu. V podstatě jsem neměla na výběr, protože všechny tyhle práce v supermarketech jsou obšancované polskými a českými bossy a ti rozdávají práci nelegálům. Na nějaké smlouvy tady nikdo nehrál.

Začali jsme se s Vencou poohlížet po nějakém autě, protože kluky měli za dva týdny přestat vozit do práce, a i tak to byla nutnost, protože jít na nákup deset km daleko není nic moc. Auto se dá pořídit tak za 500, je to samozřejmě risk, že koupíme nějaký vrak, co se za chvíli rozsype. Kromě toho se musí pořídit další pár blbostí za 500 - pojištění, přepis značky, parkovací ticket...

Jsem teď relativně v pohodě. Počítala jsem - kdybych od teď každý den makala, tak si na náklady a dluhy snad vydělám a možná i něco navíc. Zatím nic neutrácím, jím dvakrát denně ty své špagety, občas kupujeme párky (8 párků za 40 centů) a banány (když jsou v akci, tak jeden vyjde na deset centů), takhle se dá žít s náklady pod 1 dolar za den. Sice to začíná být hnus, ale musí se to vydržet, když to jinak nejde.

Byla jsem na návštěvě u Rosiho, kluci nám řekli zajímavou věc. Našli na internetu, na jednom diskuzním fóru pro Čechy v Chicagu, něco o tom našem bývalém bossovi ze Salisbury (Petr Trejbal). Je tam blacklist, který upozorňuje lidi, na koho si mají dát pozor. Takhle to znělo: Čauky lidičky, mám problém, který se už na těchto stránkách nejednou řešil, mým problémem je nezaplacená výplata od vám známého bosse Petra Trejbala a jeho víceprezidenta Tomáše Bystřického, v jeho řekla bych víceméně nové firmě Petrs company 4 YOU. Abych vám trošku přiblížila situaci, z USA přesněji ze Salisbury státu Maryland jsme odjížděli s mým přitelem 10.06.03, naše poslední výplata nám měla přijít na účet, který jsme si z tohoto důvodu nechali 17.06.03, jak se asi správně domníváte, nic nám nepřišlo, tak jsme kontaktovali P.Trejbala po emailu, napsal nám, že naše peníze budeme mít na účtu 01.07.03, samozřejmě se nic nestalo, další termín byl do konce minulého týdne – zase nic. V neděli už jsem se doopravdy hodně naštvala a napsala mu hodně neslušný email, na který už vůbec nereagoval. Jsem tedy hodně naštvaná i teď, když si představím, co jsme tam dělali. Např. práci ve 4 za 6 lidi, vše na jedné mašině, prostě hrůza a že bych za to neměla dostat naše těžce vydělané peníze??? Možná se ptáte, proč jsem jej nekontaktovala telefonicky. Řekla bych, že čistě náhodou přestaly fungovat telefony na něj i jeho povedeného viceprezidenta. Zkuste mi poradit, co se s tím dá dělat. Díky Petra a Ondra. Další odpovědi na tento příspěvek byly: Jo tak toho zná dost lidí tady a dost lidí lituje, že pod ním dělalo. Tenhle "člověk" dluží MOC peněz!!! a další a další (koukám, na fórum i teď po dvou letech a stále další věřitelé - dluží jedné partě (15 lidí) 45 000 USD a to je asi jen zlomek lidí)... Myslím, že naše rozhodnutí bylo velmi správné, že jsme odtamtud utekli. Sice teď nemám stálou práci, ale kdybych tam dva a půl měsíce makala a nedostala třeba 3000 dolarů, asi bych si šla hodit mašli...

Jen abych to doplnila, psala jsem email do Čech tomu studentovi, co nám tuto práci zařídil. Docela ostře jsem se do něj opřela s tím, že nás podvedl a že mu žádné dolary za smlouvu nepošleme... On mi překvapivě odpověděl, že nic netušil, že když pod ním pracoval on, bylo všechno jak má být. Omlouval se a říkal, že ho to moc mrzí, poslal kontakty na nějaké další bosse na práci, ale to jsem se neodvažovala zkusit zavolat po téhle zkušenosti. Takže myslím, že za to nemohl, v podstatě měl kvůli nám zařizování se smlouvou a peníze měl dostat až po tom co budeme spokojeni. Asi netušil, stejně jako my, co se stane.

Opět psychicky na dně...

Abych pokračovala dál v našem příběhu: stripování podlah ve Walmartech mi skončilo po deseti dnech. Po menších komplikacích jsem dostala svých prvních 700 dolarů - pochopitelně obrovská radost:-) Pak zase nastalo shánění, volání, lítaní všude možně. Zase beznaděj, že nemůžu nic sehnat. Více jak týden jsem se trápila, měla jsem deprese a skoro každý den končil se slzami v očích, byla jsem zoufalá. Volala jsem na jeden inzerát, ale podmínkou bylo, že musíme mít auto. Všude chtěli auto a zdálo se, že bez něj to asi nepůjde. Vzala jsem tedy celou výplatu, něco jsme si ještě půjčili od Rosiho a koupili jsme auto. To byla v tu chvíli jediná pozitivní věc. Všichni říkají, že jsme koupili perfektní káru za dobré peníze. Mazda 626, 24 ventil, 2.5 litr, elektricky ovládané okna, sedačky v kůži, klimatizace, a já už ani nevím, co všechno to mělo. Prostě dělo:) A stálo jen 1000 babek. V Čechách bysme na takové autíčko šetřili pěkných pár let, tady je to otázka dvou týdnů.

Čekají nás bohužel s tím spojené další nezbytné výdaje - museli jsme koupit značku (200 dolarů). A další problém je pojištění - musí ho mít všechny auta. Pokud nás bez něj chytí cajti, máme docela průšvih. A pokud nabouráme nebo někdo nás, nemáme šanci to zaplatit. Pojistka stojí 600 dolarů, takže si to pojistíme asi až na cestování a prozatím se doufejme nic nestane. Ještě ten večer jsem to jela povinně vyzkoušet, no moc se mi nechtělo, ale měla jsem druhý den někam zajet, takže bylo nutné to žihadlo trochu otestovat. Venca mě varoval, že plyn se musí sešlápnout jen hodně lehce, ani jsem netušila, co znamená lehce. Měla jsem pocit, že jsem pedál sešlápla lehce, ale ta kára vyrazila vpřed jak raketa. Dojeli jsme na křižovatku, kde shodou okolností stálo policejní auto. Hlavně klid, říkal Venca, pomalu sešlápni a rozjeď se. A situace se opakovala, sešlápla jsem co nejméně a auto zase vyrazilo jen s tím rozdílem, že zahvízdaly kola:-) Polda se jen otočil za námi, ale to už jsme byli naštěstí pryč...

Přes inzerát jsem sehnala Venoušovi dobrou práci na víkend (chtěl jen chlapa), za 120 na den, mytí oken. U stejného bosse jsem začala pracovat i já. Roznášela jsem pro něj letáky. Všechno vypadalo ze začátku fajn - milý člověk, Čech, bavili jsme se o všem možném i o tom, jak na tom teď jsem. Zdálo se, že mi chce fakt pomoct tím, že mi dá práci. Pořád říkal něco ve smyslu neboooj, něco vymyslíme, nebuď smutná. Ale postupem času jsem poznala, že je to prostě český boss, který maže med kolem huby a hlavní prioritou je pro něj on sám a jeho prachy.

Ale popořadě: první den jsem odjela z domova kolem půl sedmé a vrátila se večer v devět. Výdělek asi 45 dolarů. Slíbeno bylo 6 dolarů za hodinu, což je sice minimum, ale vzala jsem to, protože si teď moc vybírat nemůžu. Skutečnost byla ovšem taková, že se nepočítali přejezdy mezi jednotlivými oblastmi. Třeba dvě hodiny jsme roznášeli, pak někde hodinu a půl jezdili s tím bossem a on si zařizoval věci pro sebe. To samozřejmě nebylo placené. Takže to vyšlo tak na osm hodin roznášení a dalších sedm hodin ježdění všude kolem. A navíc to bylo z Chicaga hodinu a půl daleko autem po dálnici. Každý den jsem najela přes sto mil a to něco stálo. Ten první den jsem makala jak šílenec, aby byl boss spokojený, aby byla třeba nějaká naděje, že dostanu bonus. Roznos letáků byl hodně velký fofr - nechodila jsem, ale skoro jsem běhala od baráku k baráku (a ty byly zatraceně daleko od sebe). On nám řekl, že jsme dneska roznesli málo, že musíme zítra dvakrát víc. A prý by bylo dobré, abysme si koupili koloběžky (stojí 50 babek). Abysme byly rychlejší - peněz by nám dal stejně, ale pro něj to znamená víc roznesených letáků = víc práce = víc peněz - velmi výhodné. Druhý den nám řekl, že si ty koloběžky musíme bezpodmínečně koupit, že přece 50 dolarů nic není. To jsem odmítla. A on se rozhodl neplatit nás od hodiny, ale deset centů za jeden leták, aby nás donutil si ty koloběžky koupit. Další den jsem si přivezla alespoň brusle, abych byla o trochu rychlejší. Následovala další novinka, že to nebude deset centu za leták, ale jen sedm. Za hodinu neuvěřitelné dřiny jsem roznesla maximálně 100 letáků. A takhle celý den, na sluníčku, ve vedru 35 stupňů, bez vody (nebylo kde nabrat), nemožnost si dojít někam na záchod, najíst se atd. Boss za mnou jezdil dodávkou a kontroloval mě. Nikdy se mi nepovedlo vydělat víc jak 50 dolarů za 15 hodin denně na nohou. Vylezla jsem doma z auta, dolezla jsem do pokoje, Venouš mě nakrmil nějakým jídlem, sprcha a spát. Někdy jsem ani neměla sílu jíst, prostě totální vyčerpání. Takhle jsem to vydržela týden. Byla jsem zase psychicky na dně. Měla jsem sice práci, ale věděla jsem, že bych u něj dřela další měsíc a půl a měla bych tak 1500 dolarů (tady je minimum za měsíc tak 1600 za osmihodinovou práci) a ani bych se nepodívala na Chicago, do města, ani k jezeru, prostě vůbec nikam. Jen nehorázná dřina. Vlastně jsme tu už měsíc a kromě oslavy na Den nezávislosti jsem nikde nebyla. Je tady nádherná pláž u jezera, ale o tom vím jen z doslechu a z fotek na netu.

O víkendu jsem se potkala s mojí partou z Walmartu, ti mě chtěli vzít s sebou na další supermarket, ale musela bych pryč z Chicaga, do jiného státu a tady už máme zaplacené bydlení. O tom víkendu se postupně rýsovaly další pracovní příležitosti. Měla jsem najednou na výběr asi z šesti různých prací. Všichni tvrdili, že je to jisté a že určitě v pondělí nastupuju. Měla jsem obrovské dilema, co zvolit, aby zas boss nebyl hajzl a abych konečně začala pořádně vydělávat. Vyřešilo se to samo, když jsem v neděli volala, abych se domluvila na kolikátou mám v pondělí přijít. Postupně mi to krachovalo - jeden řekl, že potřebuju minimálně roční zkušenost, druhý, že jsem holka, třetí zas něco... A já jsem byla najednou úplně bez práce. Volala jsem zpátky tomu Čechovi na letáky, jestli můžu ještě přijít do práce, ale on už si někoho sehnal.

Práce na stavbě

Večer jsem seděla u Pavouka a jeho kumpánů smutná, že já jediná pořád nemám stálou práci. Přišel Tomas, jestli si nedám pivko a proč že jsem taková zkleslá. Zeptala jsem se, jestli náhodou neví o nějaké práci, tak jako jsem se ho i ostatních ptala každý den, když jsem u nich byla na návštěvě. Dělal si srandu, že nemá odvoz do práce a já že mu budu dělat osobního řidiče. Brala bych v tu chvíli téměř cokoliv všemi deseti. Nakonec jsme v neděli v 11 večer, Tomas už byl trochu jak dělo:-), jeli k jeho šéfovi, že uděláme jeden pokus. Tomas mu řekl, že má na zítra pomocníka, já jsem mezitím čekala v autě... On že se na mě musí jít podívat, no asi netušil, že jsem holka. Tomas mu to neřekl, protože by asi hned řekl ne, šlo totiž o práci na stavbě, tedy ryze chlapskou práci. Až když přisel k autu, tak z toho byl docela na větvi. Vyptával se, jestli si na to troufám, že to není jen taková práce pro holčičky v sukýnce (měla jsem náhodou zrovna sukni, což jinak nenosím:-), že je to tvrdá práce pro chlapy. V podstatě jsem ho ukecala, ať to se mnou zkusí a pak uvidí a kdyžtak mě vyhodí. Souhlasil a dohodli jsme se na 7 dolarech na hodinu (Venouš má za stejnou práci 9, Tomas asi 12), protože jsem holka. Bylo mi to celkem jedno, protože jsem mohla jít druhý den do vytoužené práce, s chlapama malovat baráky.

Mám odpracovaný týden u svého nového bosse, dělám 10 - 12 hodin denně, což vychází na 70 dolarů denně, paráda. Jsem hodně unavená, vstávám v šest a vracím se v osm večer. Je to občas pěkná makačka, ale hlavní je, že nesedím doma na zadku v depkách a vydělávám dolary. Chlapi na stavbě na mě zezačátku koukali jak na zjev, co tam dělá ta holka, ta že bude s nima makat? Vzhledem k tomu, že jsem byla happy, že můžu dělat a chtěla jsem, aby si mě boss nechal dál, dřela jsem jak čert a přitom jsem byla vysmátá jak rohlík:-) Ptali se mě jestli jsem si něco nedala, že to snad není normální.  Musím doufat, že bude práce. Všechno závisí na tom, jestli Marek (můj nový boss) sežene další zakázku. Protože barák, co teď děláme, už je skoro hotový. Vlastně děláme jen bassement - sklep, který byl původně neobyvatelný a plný harampádí, předěláváme na luxusní hnízdečko.

Nejdřív se dělal remodeling - ta velká sklepní místnost se musela rozdělit dřevěnými trámy na dvě menší plus nějaká koupelna atd... Ty trámy tvořily vlastně základní konstrukci rozdělujících stěn - příček. Pak se dávali izolace na obvodové stěny. Pak drywall - sádrokartony. Potom následovalo patchování a sondování - zasádrování a zahlazování veškerých nerovností např. na spojích sádrokartonových desek. To dojde dokonce tak daleko, že člověk pak chodí se silnou lampou a svítí na to z různých úhlů, aby zjistil jakoukoliv sebemenší nerovnost - nesmí tam být žádná, ani ta co není vidět:) A pak přichází na řadu malování a to opět úplně dovedené do detailu. Neexistuje, aby někde byl o trochu tmavější flíček, i kdyby to bylo v rohu místnosti za automatickou pračkou. Taky se stává, že majitelka si týden vybírá odstín bleděmodré, všichni dělníci čekají na pokyn. Vše se vymaluje a ona najednou přijde, že si to přece jen rozmyslela, že bude chtít o jedno číslo světlejší bleděmodrou, zkrátka jsou to magoři:)

Nakonec se dělaly podlahy. Původně na tom pracoval druhý boss - polák Janusz. Pohodový chlápek, ale vůbec mu to nešlo. Třeba si něco naměřil a pak šel uříznout lať - a za chvíli zpoza rohu slyším jen plno polských nadávek, které jsem tímto docela slušně začala ovládat. On byl schopný zkazit v krátkém čase jednoduchou věc klidně několikrát. Já jsem se na to už nemohla dívat, a když odešel na záchod, zkusila jsem to. Nebylo to těžké, návod byl jednoduchý a mě to šlo docela rychle. Když přišel Janusz zpátky, nastala komická situace, ptal se kdo udělal ten kus podlahy, když byl pryč. Prý jsem měla říct, že umím dělat podlahy. Nikdy jsem nic podobného nedělala a z toho byl ještě víc na větvi:) Začali jsme to dělat spolu a perfektně nám to šlo. Měla jsem ho ráda, i když komunikace mezi námi dost vázla. Polsky jsem se učila velmi pomalu a vždy to byly jen slova, takže když na mě spustil tou jejich šišlající hatmatilkou, mohla jsem jen kroutit hlavou. Člověk by řekl, že boss, který má v Americe firmu tři roky a o pár let déle tam žije, že bude umět alespoň základní věci. Ale tak to v Chicagu nefunguje. Je tam tolik Poláků, polských obchodů a hospod, že člověk nemusí umět kváknout a naopak je nevýhodou, když neumí polsky. Díky tomu jsem i já byla několikrát odmítnuta, když jsem žádala o práci - sice umíš obstojně anglicky, ale neumíš polsky, tak tě neberem, protože bysme se nedomluvili... Občas se stávaly situace, kdy přišel americký majitel, kterému jsme předělávali dům a chtěl změnit nějaký detail. Janusz mě hned volal, ať to jdu domluvit. A já jsem se mu to simultánně snažila tlumočit do hodně lámané polštiny:)

Přes víkend pro mě bohužel Marek neměl práci, takže jsem jela s Vencou mýt okna. Jeli jsme do čtvrtí, kde jsem pro toho bosse před tím roznášela letáky. Je vidět, že kšeft z toho měl pěkný. Baráky to byly obrovské, sídla milionářů. Byly tam místnosti, do kterých ty lidi ani nevkročí, co je rok dlouhý. A ty okna na mytí - to byl taky docela mazec. Občas ten barák měl prosklenou celou stěnu, takže nám na to nestačil ani žebřík a plazili jsme se z okolních oken, aby nezůstal ani kousek neumytý. Vencův výdělek byl 120 dolarů, můj jen 60 za stejný job. Druhý den jsme udělali snad 4 baráky. Za jeden barák náš boss (který na to ani nešáhl) může zkásnout i 1000 dolarů, což je úplně neuvěřitelné. Končili jsme v 11 hodin večer hotoví a před sebou ještě hodinu a půl domu autem. Proto mu Venca řekl, jestli by mi nemohl přidat třeba dvacku, když makáme oba stejně. On nás totiž platil paušálně za den a nezajímalo ho kolik hodin to bylo. Neuvěřitelně se naštval, a vypadalo to, že víkendová práce u něj je asi pasé.

Naopak s Markem, českým bossem, se kterým jsem převážně malovala se pracovalo super. Je to mladý kluk, který si vydělával ze začátku jako já a pak si s Januszem založil firmu, aby nedřel na bosse, ale na sebe. Vzhledem k tomu, že v Chicagu je takových firem hodně, neměl to lehké a moc si nepolepšil. Dřel jako vůl, občas ho někdo podvedl, nezaplatil mu, takže firma sice měla práci, ale splácel nářadí a auto, takže taky nic moc situace. Občas mě bral třeba o víkendech na malé zakázky, které byly na jeden dva dny. Jeli jsme jeho dodávkou a kecali. Sblížili jsme se docela dost, on měl svoji těžkou situaci a já svoji, takže jsme se navzájem tahali ze špatných nálad. On na tom byl asi hůř, mě vlastně hrozil jen prodělek 50 tisíc Kč, ale mohla jsem se na to tam vykašlat a jet pryč. On byl vázaný tou firmou, splátkami všeho možného atd... Občas litoval, že tu firmu vůbec zakládal, že by nejradši vzal auto, psa a jel začít úplně někam jinam od začátku. Ale to nešlo, proto měl občas taky docela depky.

Ty víkendovky s ním byly nejlepší - jeli jsme někam sami a nebyli vázáni na ostatní a práci jsme si taky dělali podle sebe. Občas byla docela zábava. On trochu hulil, takže jednou ubalil špeka než jsme šli na to. Já jsem čekala v dodávce, zatímco on šel domluvit cenu a ostatní podmínky kšeftu. Nechápala jsem jak mohl cokoliv seriózně domlouvat. Za pár minut na mě zamával vztyčeným palcem, že je vše OK, ať sundám žebříky a jdem na to. Samotná práce pak byla o dost veselejší než obvykle. Každý stál na svém žebříku v ruce kýbl s barvou v druhé štětku a tlemili jsme se na sebe jak praštění. Samozřejmě jsme museli odvést práci jako obvykle na výbornou, chyby se netolerovaly. Stát 15 metrů nad zemí na tom žebříku ve vedru, že z nás lilo a ani jednou nepřetáhnout to byla jinak docela makačka, ale v tu chvíli nás to dost bavilo.

Na tyhle drobné zakázky se dobře vzpomíná - byla sranda a vybočovalo to z řady dní, kdy byla těžká dřina. Po jedné takové víkendovce, když jsme jeli zpátky do Chicaga, uvízli jsme jako obvykle v zácpě, Amíci tomu říkají traffic. V trafficu stojíte klidně hodinu na čtyřproudé dálnici a to každý den. Když jsme takhle uvízli, zeptala jsem se Marka, jestli mi nedá místo 7 dolarů 8. Věděla jsem, že nemá lehkou situaci, ale dolar navíc nic není a on nakonec souhlasil. Byla jsem ráda, protože se dalo vydělat za den i přes sto dolarů, většinou jsme nedělali míň jak 10-12 hodin denně.

Podruhé v downtownu a první větší výlet - Niagárské vodopády

Náš společenský život se trochu vylepšil i díky tomu, že máme auto. Po práci můžeme zajet kamkoliv. Sice jsme unavení, takže žádné dlouhé výlety moc nepřipadají v úvahu, ale stačí i pár bloků odsud na hamburger. Zamilovali jsme si Whopper od Burger Kinga - tenhle vynikající burger stojí jen dolar. Byli jsme také asi dvakrát v All-you-can-eat neboli česky přežírák. Zaplatíte 7 dolarů vstup a jíte dokud se nemůžete ani hnout. Je tam snad všechno od různých druhů masa, mořských potvor, ovoce a zmrzliny, kávy, limonády. Je mi špatně jen si na to vzpomenu:-)

Zajeli jsme také nakupovat oblečení. Je skoro neuvěřitelné, kolik tady všechno stojí. Mikina Quicksilver, na kterou jsem u nás v ČR slintala ve skate shopu (stála asi 3000,-) tady stojí dvacku. Stejně tak boty, koupila jsem si vysněné černé Vansky asi za 35 babek. Tričko Billabong, za které v ČR chtěli 1000 korun, stálo asi 3 dolary. No prostě pro nás to bylo něco nevídaného a já jsem si tím občas kompenzovala špatnou náladu.

Jeden večer jsme konečně zajeli do centra Chicaga, na druhý největší mrakokrap na světě - Sears Tower. Výtahem do 103. patra jsme jeli pár sekund a pak ten výhled, uaaa... Akorát zapadlo Slunce a Chicago začalo žít nočním životem. Osvícený downtown okolo nás byl úchvatný, auta pod námi vypadala jako spousta hemžících se světlušek.

Zpátky jsme jeli jinudy a zabloudili na South, což je čtvrť, kde žije spodina a bělocha tam téměř nepotkáte. Vypadá to jako ve filmu, na ulicích se potulují černošské gangy a moc bezpečné to tu není. Zastavili jsme na jedné křižovatce na červenou a všimli si jedné takové partičky povalující se pár metrů od nás na jednom zaparkovaném autě. Oni koukali na nás, co tam pohledáváme, my na ně a modlili se, ať naskočí zelená:) Tohle byl vlastně teprve druhý výlet do města za měsíc a půl, co tady jsme. Děláme oba dva sedm dní v týdnu a těžko jde skloubit zábavu a práci.

Čas hrozně letí, už je půlka srpna. Venca si řekl o zvýšení platu a maluje teď za 10 USD/hod, plus o víkendech když se ještě myly okna vydělal za každý den 120 dolarů. Takže on je docela za vodou. Se mnou je to o trochu horší. Jak se všechno začalo obracet k lepšímu, tak se to zas začalo trochu hatit a Marek nemá teď zakázky. Pro něj 14 dní nedělat není zas taková tragédie. Ale my už budeme pomalu končit, takže by to honem rychle chtělo nahnat ještě pár dolarů, abysme mohli procestovat Státy tak, jak jsme si vysnili.

Tento víkend v pátek večer jsme se dozvěděli, že v sobotu pro nás není práce. Bylo deset večer, seděli jsme u Majky a Pala a zjistili jsme, že vlastně máme první víkend všichni 4 volno. Rozhodli jsme se během deseti minut, že toho musíme využít. Vyrazili jsme na dlouhou cestu přes noc na výlet k Niagárským vodopádům. Cestou jsme se zastavili u Burger Kinga pro hamburgery, nebyl čas připravovat něco k jídlu. Všichni jsme byli natěšení, jeli jsme na náš první větší výlet - přes pět států, 550 mil, deset hodin autem.

Dopoledne jsme dorazili na místo. Sice už tam byla spousta turistů, ale to jsme se snažili nevnímat. Kousek jsme šli s davem a za chvíli jsme mohli obdivovat menší vodopády a o kousek dál světoznámé Horseshoe Falls - masa vody se řítila kolem dokola do velké hloubky a připomínala tím obklopením prostoru právě podkovu. Na druhé straně byla Kanada, kam jsme se chtěli jít podívat pěšky přes most. Ale byli jsme na seznamu nežádoucích zemí (spolu s námi tam bylo třeba Džibuti, Čad atd.) a nebyli jsme tedy vpuštěni, protože jsem neměli platné vízum.

Zaplatili jsme si krátký výlet lodí Maid of the Mist přímo pod vodopády k podkově Horseshoe. Byl to celkem zážitek, všichni jsme vyfasovali modré slušivé pláštěnky. Loď se přiblížila k tomu hukotu tak blízko, že jsme byli všichni mokří a skoro jsme nestíhali schovat své foťáky. Když jsme se dostatečně pokochali, byl podvečer a přes noc jsme se zase vydali zpátky do Chicaga.

Ve 4 v noci jsme dojeli domu a já jsem ráno vstávala rovnou do práce. Sehnala jsem totiž další práci, ale do poslední chvíle jsem nevěřila, že to vyjde. Jedna manažerka české hospody se kupodivu ozvala - dostala jsem práci barmanky. Bohužel mě tam chtěla jen v neděli, prý na zkoušku a potom kdyžtak na stálo. Jenže my asi za tři týdny mizíme pryč. Takže to budou max. 3-4 odpracované dny, ale byla jsem ráda, že vůbec něco. Byla jsem hodně unavená po tom výletě, protože jsem dva dny za sebou skoro nespala. Na baru jsem si odpracovala 13 hodin. Po směně jsem ale měla obrovskou radost - od majitelky jsem měla plat 60 dolarů plus 100 dolarů dýška od kumpánů. Kdyby tahle práce byla dřív, rázem by se rozplynuly obavy o dluhy, škoda.

Žádná stálá práce, jen občasná dřina...

Další týden to s malířinou vypadalo bledě, sháněla se druhá zakázka a chvíli trvá než se to rozjede, byla jsem zas bez práce. Do konce pobytu zbývalo asi tři a půl týdne a na mém účtě bylo zatím pouze 500 dolarů:-( Rozhodli jsme se, že budeme pracovat do 5. září, a pak vyrazíme na cesty. Byla by škoda dělat až do konce a splatit dluhy, ale nesplnit si americký sen, který mám v hlavě už dlouho. S tátou jsem se nějak dohodla, že splatím to co budu mít a zbytek vydělám snad v ČR. I když tam to vydělávání jde trochu jinak.

Uplynul další týden a půl a téměř žádná změna, práce jen pár hodin týdně. Za to neděle v hospodě byla zlatá - nejlepší job v historii mého pobytu v USA. Pohodička proti makání na stavbě. Jen jsem se vykecávala s kumpánama. Většinou tam chodili Češi, delňasové jako já, takže jsme si měli o čem povídat. Byla jsem na ně milá, nalívala jim dokud mohli pít, bavila je a oni zas mě, prostě zábava. Oni ke konci začali objednávat rundy celé hospodě, jak v Čechách někde na vesnici. Ten večer jsem odcházela se dvěmi stovkami (!) v kapse a celkem notně opilá tequilou:-)

V týdnu jsem opět dál sháněla práci. Ale šlo to těžko, když jsme měli odjíždět za dva týdny. Možná by i něco vyšlo, ale když řekli, ať přijdu další týden na pohovor, nemělo to smysl. Chtělo to nějakou nárazovku. Objevila se šance jet na ROCKFEST, což je největší česká akce v Americe. Každoročně se tam sjede několik tisíc Čechů z celé Ameriky a letos tam měla být Anna K, Kabát, J. Krampol a podobné české "celebrity". Já jsem se tam nejela bavit, ale pracovat. Přijela jsem z malování - dělali jsme venku na sluníčku, 40° vedro, a hnusná vlhkost - byla jsem prostě hotová. A za chvíli jsme odjížděli na ten festival, kde mě čekala další 14 hodinová šichta v kuchyni. Marek měl zrovna pro mě touto dobou práci a zmeškala jsem i nedělní práci v hospodě:-(

Celkově to nevyšlo nic moc, ale to už je jedno. Makali jsme zas jak šrouby, 20 hodin v kuchyni (vedro tím pádem šílené), pak nás poslali na dvě hodiny vyspat a pak zase, 4 dny za sebou. Byli jsme jak trosky. Za celou dobu jsme dostali poslední den půl hodiny volno, aby jsme se šli podívat, jak vůbec vypadá areál. Mělo nás tam makat celkem 15 lidí, ale občas nás v kuchyni bylo 6 nebo 4 - ostatní se někde flákali, pařili a chlastali. Proto ta nelidská pracovní doba a dřina... Dostaly jsme každá 300 dolarů, původně nám měli dát 400 za 4 dny. Jely jsme za bossem si to vyřídit, co to má znamenat. A chtěly jsme alespoň něco navíc za tu nehoráznou dřinu. On byl celkem v pohodě jako člověk, ale vymlouval se, že prodělal a uznal, že si vybral špatné lidi na práci. Dostaly jsme z něj 25 dolarů navíc pro každou, víc ani ťuk.

Demolice baráku - nejdrsnější job

Naše cestování už se blíží a já pomalu ani nemůžu spát, jak moc se těším. Už mám skoro sestavený plán cesty, je toho hodně, co bych chtěla vidět. Dělala jsem asi dva dny u Marka, ale pak opět nebylo do čeho píchnout. Známí nám radili ještě jednu absurdní možnost, jak ještě rychle něco vydělat. V Chicagu existuje jedna polská benzínka, kde brzo ráno stojí kolem stovky lidí a čekají na tu "svou" dodávku, že si je někdo z bossů odveze na stavbu a večer dostávají peníze na ruku. Něco jako v Praze před holešovickým výstavištěm, kde stojí ráno halda Ukrajinců čekajících na práci.

Přišli jsme v šest ráno a už tam bylo několik desítek lidí - Ukrajinci, Poláci, Češi, bezdomovci, prostě spousta lidí. Byli tam samí delňasové, chlapi jako hora, namakaný hovada... no a já:-) Sice jsem měla na sobě malířsko-dělnické oblečení, ale stejně na mě civěli, co tam mezi nimi pohledávám. Není divu, holka tam nebyla ani jedna. Ale přesto jsme s Vencou doufali, že si nás někdo vezme na práci. Čekali jsme asi dvě hodiny, spousta lidí už odjela. Téměř nebyla šance, že by někdo vzal na stavbu holku. Náhodou tam přijel známý z Rockfestu, já jsem ho na kolenou prosila, ať nás vezme, že budeme makat na 100 %. On byl v pohodě ale jeho parťák se trochu kroutil, ale nakonec jsme jeli. Zatím jsme nevěděli kam jedem, ani co budeme dělat a za kolik.

Vylezli jsme z dodávky a boss řekl: tenhle barák bude za 4 dny zbouraný, naložený do kontejneru a odvezený. Tedy šlo "jen" o demolici střechy a horního patra, ale i tak jsme na to koukali a nechápali. V Americe staví domy naštěstí ze dřeva. Vyfasovali jsme takovou velkou palici, páčidla, kladiva a motorovou pilu a šli jsme:-) Byla to asi nejtěžší práce co jsem měla možnost zkusit, nejen v USA. Ze začátku Venca nahoře boural palicí a motorovkou a házel kusy baráku dolů. Celý den jsem ty kusy tahala do kontejneru - tedy vypadalo to tak, že jsem vzala kus toho dřeva (jeden vážil 20 kilo), ze kterého všude něco trčelo, hřebíky apod. a odtáhla jsem to asi 20 metrů ke kontejneru na ulici. Pak následovala nejtěžší operace, zvednout ten kus nad hlavu a hodit přes okraj kontejneru. Házet se muselo ne jen tak ledabyle, ale muselo se to tam nějak vejít. Nakonec se naplnili dva největší kontejnery, které šly objednat.

Po prvním dni jsem ani nemohla vstát z postele. Bylo to snad poprvé, co se mi doopravdy nechtělo jít do práce. Druhý den už jsem se i já oháněla všude kolem sebe hlava nehlava tou palicí a občas jsem si půjčila i nadstandardní pilu. Šéf byl celkem v pohodě, mohli jsme se napít a najíst, aniž by řval, že se flákáme. Vtipné bylo, že ten barák byl ještě pod proudem, ačkoliv nás boss ujišťoval, že můžem rubat okolo sebe jak chceme, že je to vypnuté. Venca prásknul palicí do jednoho trámu s kabely a ejhle, zajiskřilo to, zasmrdělo a už to pod proudem nebylo:-)

Byli jsme každý večer špinaví jako horníci a takovou únavu jsem nezažila. Třetí den to pokračovalo ve stejném duchu. Venca si zabodl do nohy hřebík, ale makali jsme dokonce, protože jsme to museli stihnout. Když jsem ho odvezla domu, už nemohl chodit - musela jsem ho odnést do baráku. Poslední den do práce Venca nešel a já jsem na to byla sama. A stalo se mi totéž. Teda hřebík jsem v botě měla tak 5x za den, ale většinou, když prošel botou, už jsem ucítila píchnutí a nedošlápla jsem, takže se nic nestalo. A většinou to bylo do paty, kde to nebolí tolik. Ale tentokrát ta mrcha prošla skrz pěkně hluboko až do masa chodidlové klenby. Jakoby mnou projel blesk, chvíli jsem si musela sednout. Ale dalo se dělat dál, byl to poslední den, tak jsem si řekla, že vydržím. Úplně jsem se divila, jak to postupně začínalo bolet. V tom šíleném pracovním nasazení to člověk ani moc nevnímá. Čím víc jsem byla unavená a musela jsem častěji rozdýchávat tu fušku, tím víc se bolest prohlubovala a najednou jsem kulhala a z auta mě vynášel doma pak zas Venca.

Pro představu tahle prácička byla minimálně 12 hodin denně na sluníčku, v šíleném vedru. Každý z nás vypil dva galony vody. Taky bych nevěřila, že se dá za den vypít 8 litrů. Boss pak přijel a jeho parťák prohodil něco ve smyslu, že dva chlapi by to celé zvládli ještě o dvě hodiny rychleji, tomu jsem se musela jen smát. Mě dal 7USD/hod (opět díky "špatnému" pohlaví), Vencovi 8. A bylo to.

Hlídání amerického dítěte aneb nejkratší cesta do blázince

Další den ráno v neděli jsem jela na poslední šichtu do hospody na bar. Mohla jsem sice jít po svých, ale dost mě to bolelo. Na tom baru je celý den člověk na nohou a občas je docela fofr. Ale bylo mi jasné, že výdělek až 200 dolarů, který by mě tam čekal, nemůžu jen tak zahodit. Přišla jsem jako obvykle a tam už byla jiná holka, že prý teď tam pracuje ona. Nechápala jsem to, měla jsem pracovat každou neděli a ta holka tvrdila, že tam dělá odjakživa a o mě nikdy neslyšela:) Zavolala jsem majitelku, ať nám to tedy vysvětlí. Ta řekla: sorry, ale nemáš mobilní telefon a tím pádem nejsi k zastižení a tak jsme si sehnali někoho jiného. Takhle to tady bohužel chodí:-(

Venca už odjel autem domu, takže jsem se ani neměla jak dostat domu. Po svých ani náhodou s tou nohou (bylo to tak 10 km). Seděla jsem na baru a čekala, až Venca bude doma, abych mu mohla zavolat. Jen jsem tupě zírala do zdi a bylo mi z toho na nic. Majitelka mi alespoň nabídla, že jí můžu dnes pohlídat děti, protože musela pracovat a neměla nikoho. Samozřejmě jsem neváhala ani na chvilku.

Dítě bylo sedmiměsíční, mělo zánět uší a rostly mu zuby. Takže pořád jenom brečelo a já jsem ho musela neustále chovat v náručí. Doposud jsem žádnou zkušenost s tak malým děckem neměla, bylo třeba ho přebalovat atd... Naučila jsem se:) Ovšem aby to nebylo tak jednoduché, šéfka měla ještě 4 letou holčičku. Teda holčičku, to byl spratek na zabití. Rozmazlený fakan. Rozkazovala mi jako regulérní služce a já jsem to musela plnit přesně jak řekla, jinak bylo zle - začala vřískat na celý dům, že chce přivolat maminku, dokud nebylo po jejím. Mám žízeň, přines mi můj džus. Přinesla jsem, a ona, že ten nechce, ať okamžitě donesu jiný. Měla jsem dost starostí s tím miminkem a ten smrad na mě pořád křičel, chůvo pojď sem, hned, teď, chci, aby moje chůva byla tady se mnou. Třeba vyskočila na stůl v kuchyni, začala na něm skákat a "skandovat": pizza, pizza, pizzaaa... Zavolala jsem, ať ji přivezou. Pizza se musela nakrájet přesně na trojúhelníčky, tak jak to dělá maminka, jinak opět bylo zle. Takže jsem pěkně tvořila požadované tvary, v jedné ruce nůž, v druhé jsem chovala to brečící miminko.

Milá holčička mi už po několikáté šlápla na tu nemocnou nohu. V klidu jsem jí vysvětlila, že mám zranění, ať je opatrná a nedělá to. Ona mi na tu nohu vší silou ještě třikrát dupla a začala se smát. Já jsem se málem pos... bolestí. Takhle stále do kola, chovala jsem miminko, mezitím vymýšlela hry a zábavu pro holku a občas jsem měla sto chutí to dítě zabít. Zkoušela jsem s ní hrát různé hry. Pexeso ji nebavilo, takže spíš to byly hry třeba s nářadím. Ona si sedla na svou postel a říkala ať jakože hrabu listí. Vem lopatu a házej hlínu atd... Byla to docela sranda, já 22 letá holka, ona 4 letá mi rozkazovala a dívala se jak lítám po celém pokoji jako blázen s tou lopatou a "hážu hlínu":-)

Potom jsem "na rozkaz" slečny nechala přivést hamburgery. Dítě si sedlo na stůl a požíralo to jako opravdické prase. Upozornila jsem ji, že se to tak nemá. Dítě se jen zasmálo a řeklo, že zavolá mámu (opět) a že budu mít průšvih (opět). Jen jsem se bála, aby si nevymýšlela, že jsem ji třeba bila, to bych možná měla docela vážný problém. Proto jsem raději vzdala jakékoliv výchovné pokusy. Jak tak mladá slečna požírala ten burger, vyházela z něj všechny okurky v kuchyni na zem s tím, že to nepapá.

Večer jsme se dívaly na televizi a holčička mě po několikáté provokativně kopla. Ještě jsem se držela a klidným hlasem se zeptala, proč to dělá. Kopla znova, což mě už po tom dni s ní maximálně vytočilo. Řekla jsem jí, ať toho okamžitě nechá. A opět se opakovala situace - začala vřískat, ať okamžitě přijede máma. Já jsem ji chvíli nechala, docela jsem se divila, že to vydržela celých 20 minut v kuse a vůbec nepolevila. Volala jsem tedy šéfce, co s holkou, že nejde uklidnit - ta jí tam řvala do telefonu, že mě nechce, že jsem zlá atd.

Šéfka přijela, naštěstí už byl večer, takže úkol relativně splněn a v pohodě mě vyplatila 80 dolary a neřekla ani slovo. Asi se to nestalo poprvé. A pak mě majitelka poslala dolů do hospody ať si dám jaké jídlo a pití chci na účet podniku. A že je ráda, že jsem hlídala děcka. Ptala se, jestli zas půjdu hlídat příští víkend. Slušně jsem odmítla i proto, že jsme jeli další víkend už pryč. Tahle zkušenost s rozmazlenými dětmi asi není ojedinělá. Amíci mají trochu jíný přístup. Na dítě se skoro nesmí zvednout hlas, natož na něj vztáhnout ruku. Nechápu jak z těchto malých hajzlíků vyroste elita národa.

Přípravy na cestu - konečně si snad splníme náš sen

Týden před odjezdem už jsme moc nepracovali, nebyla možnost. Můj sen se pomalu blíží a já mám v hluboko v hlavě "uložené" obrázky z Yosemitů a jiných nádherných míst po celých Státech. V pondělí měli Amíci svátek, takže se nepracovalo. Jeli jsme do technického muzea - je obrovské, plné zajímavých vychytávek. Třeba pravá německá ponorka z druhé světové války. My jsme mohli vlézt dovnitř a prolézt ji sem a tam. Docela stísněný maličký prostor pro život i práci, už docela chápu význam slova ponorková nemoc:) Zkusili jsme si letecký simulátor F14 - dobrý zážitek proletět se kaňonem.

Ještě jsme byli na dalším chicágském mrakodrapu - John Hancock Center. Vyjeli jsme nahoru výtahem do výšky tisíce stop na Hancock Observatory a kochali se naposled krásným výhledem na město, které nám přirostlo k srdci. Dívali jsme se na pláže přímo pod mrakodrapy. Bohužel jsme se u jezera byli podívat jen jednou za celou dobu, ale nekoupali jsme se. Kolem jezera vede 50 km dlouhá stezka pro inline bruslaře. Je to jak u moře, protože není vidět na druhý břeh Michiganského jezera.

Koupili jsme si vytoužený digitální foťák olympus 740 C ultrazoom (500 babek s kartou a vším co k tomu patří). Jedna radost s ním něco fotit. A také discman SlimX (150 babek). Elektronika je v USA asi o polovinu levnější než u nás. Pojistili jsme konečně naši káru. Jeli jsme také do Walmartu "vrátit" pár věcí. Něco si koupíte a do tří měsíců to můžete vrátit bez jakéhokoliv důvodu. Nám to přišlo trochu trapné, takže když jsem vracela brusle, řekla jsem, že se mi nelíbí. Prodavačka bez hnutí brvy zboží označila a vrátila plnou částku. Někteří Češi toho dost zneužívají - někdo si údajně koupil tiskárnu a vždy po třech měsících si ji vyměnil, a tak neplatil cartridge. Jiní Češi si koupili grilované kuře, vrátili zbytky s tím že jim to vůbec nechutná. To už je na mě trochu moc.

Přípravy na cestu vrcholily. Konaly se party na rozloučenou. My jsme už pár týdnů řešili, jestli pojedeme naším autem sami dva s Vencou nebo vezmeme ještě Majku s Palem. Byla by to trochu finanční úspora, ale... Měli jsme s nimi pár drobnějších konfliktů a být s někým zavřený 20 dní v jednom autě není nic moc. Navíc auto bude dost přetížené a přecpané všemi těmi krámy, co vezeme sebou. Majka s Palem nic moc zařizovat nechtěli, tedy koupit si své auto. Ale my jsme nechtěli jen tak říct tak ahoj, my jedem a nechat je tam, když nám ze začátku pomohla Palova sestřenka. Po dlouhém přemýšlení jsme je vzali naším autem.

Balení všech věcí byl chaos a ještě horší bylo nacpat to všechno do auta. Vzrušení z daleké cesty mě už dokonale pohltilo. Než jsme vyrazili z města, stavili jsme se opět v místním drive-inu Burger Kinga a nakoupili skoro 20 whopperů a důrazně jsme do okýnka prosili o hodně kečupu a majonézy. Týpek bez problémů nabíral hrst pytlíčků podle přání a házel to do velké tašky spolu s ubrousky a burgery. V ČR za každý pytlíček platíte x korun. A navíc ve velké spoustě fastfoodů funguje refill - zaplatíte kelímek a nalijete si, co chcete a potom ještě a ještě, dokud chcete a můžete si to odnést. U nás docela nemyslitelné.

South Dakota

Na cestách jsme strávili celkem 17 dní, slovy to neumím věrohodně popsat, nejvíc řeknou fotky a fakta. Vyrazili jsme z Chicaga směrem na západ a první den a noc jsme jeli téměř v kuse. Opustili jsme hranice státu Illinois po nám velmi dobře známé highwayi Interstate 90. Přes Wisconsin a Minnesotu jsme se dostali do South Dakoty. Bylo to dlouhých 900 mil nepřetržitě strávených v autě. Pozorovali jsme, jak se krajina pomalu mění. V USA jsou typické silnice táhnoucí se daleko k obzoru a nikde ani kousek civilizace.

V jižní Dakotě jsme minuli národní park Badlands, protože jsem o něm moc neslyšela, takže jsem ani nevěděla o co jsme přišli. Bohužel v našem nabitém programu na něj nebyl čas, možná někdy příště. Ráno jsme udělali první zastávku u National Monument v Mont Rushmore. Jsou zde k vidění ve skále vytesané hlavy čtyř amerických prezidentů.

Druhý den jsme pokračovali dále krajinou nekonečných stepí, kde široko daleko nic nebylo. Najednou jakoby z ničeho před námi vyrostl skalní útvar - národní památka Devil's Tower. Zakoupili jsme si National Park Pass, což je kartička, která dovoluje vjezd našeho auta a jeho posádky do jakéhokoliv národního parku, monumentu nebo státního parku v Americe. Jednotlivé vstupy by vyšly příliš draho, kartička stála jen 50 babek. U tohoto monumentu se točil film Blízká setkání třetího druhu. My jsme si šli obhlédnout tento bizární útvar zblízka. Zahlédli jsme na něm i pár lezců a v okolí vyfotili první zvířátka do našeho alba.

Wyoming - Yellowstone NP, Grand Teton NP

Sedli jsme do auta a uháněli dál do Wyomingu. Krajina se zase trochu změnila, projížděli jsme Bighorn Mountains. Tady se odehrála bitva u Little Big Hornu. K večeru jsme dorazili do městečka Cody a pomalu jsme začali řešit, kde uskutečnit náš první nocleh. Před hranicemi nejstaršího národního parku na světě (Yellowstone NP) bylo několik tzv. campgrounds. To není kemp, jak ho známe, ale jakási půda pro kemping. Není zde trvalý správce, prostě přijedete, u brány je pár užitečných informací a schránka kde se mají ráno při odjezdu nechat peníze za využití placu. Tady jsme se dočetli, že si máme dát pozor především na medvídky Grizzly. Byly zde i rady co dělat při setkání s tímto chlupáčem a že za žádnou cenu nebrat s sebou jídlo do stanu. Majka trochu hysterčila, proto s Palem spali v autě, my s Vencou jsme si řekli, že to nějak přežijem a postavili jsme si venku stan. Neměla jsem obavy, že bysme měli nečekanou návštěvu, ale v noci mě vzbudila zima a nějaké zvuky zvenku. Musím přiznat, že strach jsem v tu chvíli docela měla. Ráno za světla jsme vedle našeho stanu našli ceduli GRIZZLY BEAR AREA - SPECIAL RULES APPLY:-)

Brzo ráno jsme chtěli vypadnout, aby nás tam nenašel správce, chtěli jsme ušetřit. Čekal nás náš první opravdový park a hned ten největší v USA.  A to jsme se jen na chvíli zastavovali na "hlavních" místech. Zastavili jsme na břehu Yellowstonského jezera. Ze svahů unikala horká pára. Pokračovali jsme dál k Pelican Walley, kde se po louce potulovalo stádo bizonů. Ti nám zatarasili silnici, všichni lidi v autech trpělivě čekali až nám uvolní cestu. Někteří si je fotili otevřeným oknem z auta a bizoni jim strkali hlavu dovnitř:-) Další zastávku jsme udělali u místa, kde bylo několik nádherných jezírek a gejzírů. Pokračovali jsme dál, ale pokaždé jsme museli někde zastavit, protože bylo na co se koukat. U řeky se pásli jeleni. Jeli jsme dál po silnici, ničeho bysme si ani nevšimli, ale pár aut z ničeho nic zastavilo - na louce zápasili jeleni mezi sebou. Následoval Grand Canyon of Yellostone - právem se tak toto místo nazývalo. Strmé stěny kaňonu hrály všemi barvami, na jeho dně tekla řeka a vše dokresloval vodopád. Projížděli jsme lesem, kde byly patrné známky požáru. Další zastávka se uskutečnila u Norris Geyser Basin - opět místo se spoustou jezírek s krásně modrou vodou. Počkali jsme si na "výbuch" gejzíru Steamboat - ten drží primát ve výšce "výstřiku". Jednou za sto let se stane, že voda tryská až sto metrů vysoko. My jsme bohužel neměli to štěstí, ale i tak to byl zážitek. Gejzír pravidelně vybuchuje v rozmezí asi hodiny. Popojeli jsme k Mammoth Hot Springs, kde nás čekala terasa zatopená horkými prameny. Po pár dalších ujetých mílích jsme zastavili v oblasti nejoblíbenější atrakce parku - Old Faithful Geyser. Je to atrakce doslova - v oblasti je komplex pro turisty a na gejzír se chodí dívat opravdu nechutná masa lidí. Ve visitor centru najdete něco jako jízdní řád, kdy přesně gejzír vybuchuje. Kolem něj jsou postavené tribuny, kde se v daném čase shromáždí moc turistů a po dokončeném představení všichni tleskají - to nás trochu znechutilo. Proto jsme se šli projít po stezce trochu dál a byli jsme odměněni pohledem na Morning Star Pool. Byli jsme uchváceni pohledem do hlubokého oka, s křišťálově čistou vodou. Trvalo nám celý den projet tento nádherný park.

Schylovalo se k večeru a my jsme pospíchali do dalšího parku, plán byl bohužel nabitý. Grand Teton NP se nachází hned vedle Yellowstonu. Měli jsme čas vidět ho jen z auta, což je velká škoda. Obdivovali jsme horské velikány, kde se ještě držel sníh. Zastavili jsme u Jackson Lake a tak tak jsme stihli překrásný západ slunce. Moc jsme se nezdržovali, protože nás opět čekala noční jízda. Už byla hluboká noc, projeli jsme kouskem státu Idaho a kolem jedné hodiny ráno už jsme toho měli pokrk a zakotvili u jezera Bear Lake ve státě Utah, v campgroundu.

Utah - Salt Lake City; Nevada

Čtvrtý den jsme se probudili do mrazivého rána a už v šest hodin jsem opouštěli místo noclehu, abysme zas nemuseli platit. Kolem poledne jsme dorazili do Salt Lake City, dějiště zimních olympijských her. Šli jsme se projít k vládní budově Capitolu a k mormonskému chrámu.

Dnes nás čekala dlouhá cesta přes celou Nevadu, vydali jsme se krajinou nekonečných dálnic. Zpočátku jsme jeli po Dwight D. Eisenhower highway a kochali se Great Salt Lake Desert. Na chvíli jsme si udělali pauzu, poušť vypadala jako zasněžená plocha, v dáli se tyčily hory. Vzhledem k velkým rozměrům této pouště je zde vybudována dráha, kde se překonavají světové rekordy v maximální rychlosti. I když jsem mhouřila oči jak daleko to šlo, nebylo možné ji zahlédnout. Po náročných 500 mílích v autě jsme dorazili do Rena, kolem půlnoci jsme už ve státě Kalifornie opět hledali campground na spaní.

Brzo ráno jsme se opět vydali na cestu. Zdejší krajina se postupně proměňovala v civilizovanou síť měst a městeček a po 200 mílích jsme tušili náš další cíl - San Francisco. Čím jsme byli blíž, tím šílenější traffic (dopravní zácpa) byl, kolona aut v pěti pruzích se linula daleko před námi. Já jsem alespoň mohla z profesionálního hlediska hodnotit mimoúrovňové křížení dálnic. Tady se kříží dálnice klidně ve čtyřech úrovních nad sebou.

Kalifornie - San Francisco

Kolona se hýbala velmi pomalu, něco jako odstavný pruh byl volný, ale jel tam někdo jen občas. Byl to pruh pro tzv. carpools. Kdo nebyl carpool a vjel tam hrozila několikasetdolarová pokuta. Vzhledem k tomu, že jsme netušili, co je to ten carpool, raději jsme zůstali trčet v trafficu. Carpool by mělo znamenat více jak tři lidé v jednom autě, což byl náš případ, ale pozdě brečet:) Po dlouhé době nás dálnice popojížděním dovedla na most Oakland Bay Bridge, byla to monstrózní stavba, ale jinak z estetického hlediska nic moc. Prostě taková spatlanina - první část byla příhradovina a druhá visutý most a pak to ještě nějak pokračovalo. Zajímavé na něm bylo, že vedl přes celou zátoku, tedy most dlouhý jak noc, a převáděl dálnici jen v našem směru (šest pruhů) a protisměr byl buhvíkde.

Projeli jsme se trochu po downtownu a začali řešit, kde zaparkujeme - nakonec za 22 dolarů v čínské čtvrti. Měli jsme hlad a nechtěli jsme zase jíst ve fastfoodu. Na cestách to snad ani jinak nešlo, když jsme chtěli šetřit dolary. Navíc snídaně ve fastfoodu je mastný sladký hnus. Když už jsme byli v China townu, proč nezkusit místní kuchyni. Vybrali jsme podle cen v jídelním lístku a podle citu. Hned jak jsme vešli, začali se o nás starat, byli milí, usměvaví... Objednali jsme si cosi podle těch čínských znaků - z anglického překladu jsme stejně moc nepoznali. A s napětím jsme očekávali, jestli se pěkně nabaštíme nebo odejdeme hladoví. Přinesli nejdříve nějaký nápoj a pak jídlo. Chutnalo to dobře, jen byl toho takový střední talířek. K našemu překvapení, oni stále něco nosili na stůl a my jsme pochopili, že to byl jen předkrm. Těch chodů nakonec bylo dost, takže jsme se dokonale přežrali. Když přinesli účet, nemohli jsme tomu věřit - vycházelo to 7 dolarů na osobu, takže něco podobného jako, když jsme v Chicagu šli do "přežíráku".

S plnými žaludky jsme vyrazili prohlédnout si část města. Jeli jsme historickou tramvají velmi strmými, pro toto město typickými, ulicemi. Místy byly ulice tak prudké, že auta zastavující na křižovatce (ulice kolmo křížící byly vodorovně) drhly spodkem auta o zem. Nakoupili jsme nějaké dárky pro rodinu a vydali se na nejklikatější ulici na světě - Lombard Street. Celkem nechápu, jak se tady jezdí v zimě, když je náledí, možná tu nemají takovou zimu. Zahlédli jsme Alcatraz - bývalou věznici na ostrůvku.

Když jsme se dostatečně prošli pěšky, nastal čas vyzvednout naši Mazdu a vydat se na scenic drive - silnice, která vede nejvýznamnějšími turistickými pointy města. Měla nás dovést ke Golden Gate Bridge, na který jsem se já osobně těšila nejvíc. Zastavili jsme u pobřeží zátoky a spatřili tu nádheru. Vzdušný visutý most jsem fotila ze všech úhlů, úplně mě to dostalo. Jeli jsme po něm na druhou stranu - já jsem lezla střešním okénkem auta ven a snažila se fotit toho obra. Na mostě je celkem šest jízdních pruhů. Dávala jsem pokyny, aby jel Venca co nejvíc doprostřed kvůli fotce. Lidé z aut kolem moc nechápali, co to tam nacvičujeme:) A troubili ať jedem rychleji. Na druhém břehu jsme si vyjeli na vyhlídku na kopec a já jsem opět fotila ten most. Ale také downtown a jeho výškové budovy stály za pár fotek. Při přejezdu mostu zpět se platilo mýtné - toll (to je obvyklé i na některých dálnicích), což nás trochu zaskočilo, protože jsme neměli připravené drobné. U každého vjezdu je připraven trychtýř, kam se vhodí daná částka. Když nevhodíte a projedete, pěkně si vás to vyfotí a pošlou vám domů pokutu. Nebo ještě hůř, vyrazí za vámi policejní auto. Což se díky bohu nestalo ani jedno.

Vysněný Yosemite NP

San Francisco jsme opouštěli neradi - tohle město stojí za návštěvu (jedno z nejhezčích, co jsem v USA viděla). Uháněli jsme po pětiproudé highway 580 směrem k našemu dalšímu cíli - Yosemite NP. Vidět tento park byl můj sen snad od gymplu, kdy jsem začala lézt po skalách. Tady se psala historie nejen amerického lezení. Amíci sem přišli vyhnat původní indiánské obyvatelstvo - když se před nimi otevřelo nádherné údolí obklopené obrovskými stěnami, žasli nad tou nádherou. Stejný zážitek to byl pro nás. Park nabízí 3000 km2 překrásné divočiny, která je součástí středního pohoří Sierry Nevady rozprostírající se podél záhybu východní hranice Kalifornie s Nevadou. Nadmořská výška parku se pohybuje v rozmezí od 610 do 3960 metrů n.m.

Zastavili jsme u Bridalveil Fall - jeden z několika vodopádů v parku. Pokračovali jsme do Mariposa Grove a šli se projít do lesa. Nebyl to obyčejný les - rostly zde sekvoje, největší stromy na zeměkouli staré tisíce let. Fotili jsme se u kořene vyvráceného stromu, který výšku člověka přesáhl téměř třikrát. Měli jsme opět možnost bezprostředního setkání s místními zvířecími obyvateli. Fotili jsme se v průlezu obřího kmene sekvoje a se šiškou tohoto stromu (ta byla větší než Palova hlava).

Jeli jsme dál na Glacier Point - z Údolí Yosemite je to asi třicet mil serpentýnami do neuvěřitelného krpálu (překonává se tisícimetrový výškový rozdíl). Odměnou je překrásný výhled na údolí pod vámi, včetně monumentální skalního bloku Half Dome a několika vodopádů (182 m vysoký Nevada Fall a Vernal Fall). Právě na Half Dome vede turistická stezka kolem zmíněných vodopádů. Mrzí mě, že máme pevně daný plán a nestihli bysme tuhle túru - musím se sem ještě někdy vrátit.

Zajeli jsme ještě zpět do údolí, kde vládl až nechutný turistický ruch. Přesto jsme zahlédli kojota potulujícího se v lese. Chtěli jsme se podívat na zdejší velikány pěkně zespoda. Já jsem si vynutila zastávku v Camp 4, což je legendární camp, kde se dlouhé desítky let připravují horolezci k výstupům na skalní monumenty. Vyfotila jsem se u Midnight Lightning, těžkého boulderu. Ani se mi nepodařilo do něj nastoupit, ale několika místním lezcům, co si ho tam zkoušeli to taky moc nešlo, takže žádná velká ostuda:)

Další věc, bez které nešlo opustit údolí, byla zastávka pod El Capitanem - největším žulovým monolitem na světě (1200 metrů vysoký). Běžně ho ti lepší lezou několik dní, v místy převislé stěně i bivakují na závěsných postelích. My jsme se rozhodli, že se dohrabeme alespoň k nástupu pod tu stěnu - chtěla jsem se ho alespoň dotknout. Vypadalo to, že je to kousek, ale šli jsme příkrým kopcem cestou necestou asi hodinu a pěkně z nás lilo. A samozřejmě jsme se museli vyfotit, jak se plazíme dva metry nad zemí na legendární El Cap.

Slunce se přiblížilo obzoru a byl čas odjet:( Vnitřně jsem se loučila s tímto mystickým místem a slibovala si, že se sem ještě někdy podívám. Cestou na Tioga Road jsme pořídili pěknou fotku hor, zalitých rudou barvou právě zapadlého slunce, a aby to nebyl malý kýč, nad tím svítil měsíc. A pak už jen tma tmoucí.

Setkání s medvědem?

Hledali jsme campground, kde přespat. Do jednoho jsem zajeli a kupodivu jsme nebyli sami - byl tam jeden americký pár. Dělali oheň a nabídli, ať se přidáme. Povídali jsme si do noci a celkem jsme se bavili. Oni vytáhli piknikový koš plný jídla a nabídli nám pivo. Docela inteligentní Amíci, po dlouhé době jsme se bavili s někým, kdo si nemyslel, že USA je nejlepší, Bush je borec a věděli dobře, kde je Evropa (ten kluk dokonce chválil Prahu). Oni si dělali na ohni Marshmallows - to jsou hrozně sladké bonbóny (u nás to máme taky, jen nevím název - růžovobílá plastiková sladká hmota). No a oni to napíchli na klacek a opékali. My jsme na to samozřejmě zírali - dali nám ochutnat a bylo to ještě sladší než v "syrovém" stavu, blee. My jsme jim zase vyprávěli, že u nás se všichni sejdou kolem ohně, pečou buřty a za doprovodu kytary zpívají - tak to zas koukali oni:)

Dobře jsme se bavili, najednou cosi za stany dělalo hluk. Moc jsme tomu nevěnovali pozornost, ale Amík to šel pro jistotu zkontrolovat. Svítil silnou baterkou, ale nic neviděl. I tady jsme byli ve volné přírodě bez civilizace a jako obvykle u vjezdu byli pravidla, jak se chovat a co za zvířátka nás tady může překvapit. Opět medvědi a pár jiných méně nebezpečných, ale tohle bylo v každém campgroundu. Zábava pokračovala dál, říkali jsme si, že to byla pravděpodobně jen nějaká srnka. Byli jsme rádi, že můžeme pokecat s normálními mladými lidmi jako jsme byli my a taky že se dostaneme do kontaktu s někým jiným než sami mezi sebou. Ponorka totiž občas byla, přece jen trávit s někým 24 hodin a být zavřený v autě skoro celý den je nic moc.

Oheň pomalu dohasínal a my jsme byli unavení. Stejně tak Amíci, rozloučili jsme se a poděkovali za pěkný večer. Oni šli do stanu, já a Majka jsme šli připravit naše stany a spacáky, kluci měli za úkol vykonat potřebu a uhasit tak skomírající oheň. Začala jsem stavět stan a tahat z auta naše spacáky. Kluci se najednou přihnali, že je možná vyrušil medvěd a zavřeli se v autě. Říkali, že to není sranda, ať jdeme taky dovnitř. Jenže taková sranda se dělala každý večer, Venca dělal na Majku bububu, pozor na medvědy, protože se bála... Takže vůči takovým vtípkům už byla docela imunní a ani jedna z nás tomu nevěřila. Jenže oni z toho auta odmítali vylézt, takže jsme si do něj velice rychle sedly i my. Ujistili nás, že to myslí vážně.

Prostě si tak v klidu močí na ten oheň a najednou cosi velkého těžkého a nemotorného proběhlo kousek od nich. Byli trochu v šoku, takže nedokázali říct, co to přesně bylo, ale takhle velké zvíře prý nemohl být žádný jelen, ale nejspíš ten medvěd. Chvíli jsme řešili, co budeme dělat a rozhodli se strávit noc v autě. Rozestavěné stany jsme nechali svému osudu, ale bylo třeba dojít těch pár metrů pro spacáky. Taková menší stezka odvahy, jeden svítil a druhý vyběhl a hned zase zapadl do auta. Potřebovala jsem taky vykonat malou potřebu (možná i velkou:-), ale řadši jsem si řekla, že to vydržím. Spát se moc nedalo, v poloze v sedě, ve které jsme skrčeni celý den to šlo dost těžko. Já jsem občas měla takové představy - myslela jsem, že jsem vzhůru a zřetelně jsem koukala předním oknem auta ven a najednou medvěd. Byl to jen takový bdělý sen, ale tohle v podstatě zmenožňovalo pořádně usnout.

Death Valley - uvízli jsme v pekle

V 5:30 byl budíček převážně vzbuzených osob, už se rozednívalo, za což jsme byli vděční. Já jsem se bála i tak jít se jen vyčůrat. Zkontrolovali jsme pohledem stan Amíků a rychle odjeli pryč s obavami nejen z rangera, ale i z medvěda. Pokračovali jsme dál na jih do dalšího NP - Death Valley. To teprve poznáme, proč se mu říká Údolí smrti. Zastavili jsme v oáze Stovepipe Wells, po dlouhé době jediné zelené místo a civilizace. Jinak všude kolem suchá pustina a začínalo být pořádné vedro. To bylo po většinu naší cesty, ale tohle vedro bylo nad 35 stupňů Celsia. Není divu, Údolí smrti je poušť ohraničená horami, proláklinami a krátery.

Sjížděli jsme dále do údolí, projížděli jsme pustou krajinou s písečnými dunami, občas se objevil keřík. Dorazili jsme do Furnace Creek, kde se nacházelo visitor center a také kemp 190 stop pod hladinou moře. Nedovedu si představit, jak tady v tom vedru může někdo spát. Teploměr tady ve stínu ukazoval 42°C. Uvítali jsme návštěvu zmiňovaného návštěvnického centra, kde jsme doplnili zásoby vody a příjemně se zchladili v klimatizované místnosti. Jako v každém centru zde byla spousta informací o parku a lze shlédnout i video. Rangeři jsou vždy ochotní poradit, co zajímavého navštívit a na co si dát pozor. Moc zvířat tu nežije, nebezpečí hrozí vlivem extrémních klimatických podmínek, o čemž jsme se za pár okamžiků přesvědčili i my.

Chtěli jsme zajet až na Dante's View - zajímavé místo, kam se dalo dostat výjezdem do pořádného kopce do hor. Cestou jsme zastavili na Zabriskie point, kde se nám naskytl úžasný výhled na písečné hory. Vedro z nich sálalo, venku se dalo vydržet jen pár minut. Informační cedule důrazně varovaly před opuštěním vozidla. Dokonce zde zemřel člověk, který se šel na půl hodiny projít po okolí.

Jeli jsme dál do Funeral Mountains (pěkný název), po delší době řídil Palo. Najednou jsem si všimla ručičky na budíku ukazatele teploty na palubní desce, už byla v červeném poli. Zařvala jsem: vaříme, Palo zastav!!! Pozdě... Z auta se jen hulilo, vylezli jsme alespoň otevřít kapotu. Rangeři radili, že pokud se něco takového stane, máme zůstat v autě a čekat než přijede hlídka. Čekali jsme až auto vychladne, ale ani noha. Jen občas projeli nějací turisti, jedni dokonce zastavili, jestli něco nepotřebujeme. Měli jsme pár galonů vody, takže jsme zatím s díky odmítli a dál čekali, až se vroucí voda trochu uklidní. Po nějaké době jsme uvolnili uzávěr, jen to zasyčelo a víčko tlakem vystřelilo. Čekali jsme dalších pár desítek minut a pomalu tam lili vodu, jen se to vypařilo. Nakonec v tom zahučela celá naše zásoba vody i na pití pro nás. Museli jsme urychleně sjet dolů zpět do Furnace Creek napít se.

Nabrali jsme vodu do všech nádob, co jsme v autě měli. Dali napít autu i sobě a nechali naši Mazdu vychladnout. Dostali jsme strach, protože cesta ven z Údolí smrti vedla jen přes hory. Jakékoliv stoupání bylo pro naše auto smrtící - začalo po chvíli zas vařit. Chtěli jsme odsud z toho pekla co nejdříve zmizet. Jeli jsme cestou nejmenšího odporu, výjezdem, který překonával nejmírnější stoupání, přesto to byl velký problém. Zastavili jsme u Badwater Basin - nejnižší místo USA (85,5 m pod hladinou moře).

Pokračovali jsme dál, vedro nás uvnitř auta úplně dusilo. Otevření oken byla sebevražda, protože to bylo jakoby na nás namířili fukar s horkým vzduchem. Bez otevřených oken se zas nedalo po chvíli dýchat. Zapnout klimatizaci nešlo, protože auto začalo zas vařit. Jeli jsme zatím po rovné silnici táhnoucí se do velké dálky před námi. Pak začala ta horší část, cesta přes hory. Dělali jsme pravidelné zastávky tak, aby ručička teploměru nedosahovala do červeného pole. Pravidelně jsme dolévali vodu a postupně to zas sežralo všechno, co jsme měli. Bohužel motor auta vůbec nezněl tak, jak by měl a smrděl přepálený olej.

Díky bohu jsme překonali horské sedlo, kde jsme překročili hranice parku. To nejhorší jsme měli za sebou, ale nálada byla na bodu mrazu. Vždyť jsme nebyli ani v polovině naší cesty a auto nevypadalo dobře. U první benzínky a zároveň civilizace jsme koupili olej a dolili ho do motoru. Bohužel Pala ani nenapadlo říct, že to zaplatí.

Jeli jsme další z nekonečných silnic v poušti Mojave - zvláštností oproti naší vlasti je, že silnice je směrově úplně rovná až na obzor (několik mil až desítek mil), ale za to si vůbec nedělají hlavu s úpravou zemního tělesa pod vozovkou, takže se cesta vlní výškově jako vlny v moři. Vedle silnice je v mapě značen vojenský prostor, prohánělo se tam velké nákladní auto přímo po poušti. Prostor má značnou rozlohu a Americká armáda zde testuje kde co, normální člověk nemá ani tušení, co se v odlehlé, civilizaci vzdálené, poušti děje.

Přiblížili jsme se civilizaci dále na jihozápad. Čím více na jih, u dálničních odpočívadel se vyskytují častěji upozornění, že se všude okolo vyskytují chřestýši. U San Bernardina jsme přespali.

Los Angeles

Druhý den ráno jsme opět vyrazili brzy. Bohužel "zvuk" auta se nezlepšil spíš naopak. Dojeli jsme na předměstí Los Angeles, kde jsme hledali nějaký autoservis. Nechtěli jsme žádný drahý někde v centru, proto jsme našli mexický. Servisman se s tím jel projet a vůbec se netvářil nadšeně. Prý nemůže říct, co s tím přesně je. Aby s tím něco provedl, bude to trvat tři nebo čtyři dny a může to stát i přes tisíc dolarů. Majka s Palem neměli zájem se na opravě finančně podílet, ačkoliv problémy začaly jejich vinou v Death Valley. Tím se ještě více prohlubují konflikty mezi námi. Nám s Vencou vadí, že se jen vozí a veškeré náklady na pořízení auta a další výdaje platíme my. Rozhodli jsme se pokračovat dále v cestě a doufáme, že auto ještě vydrží.

Odpoledne jsme jeli prohlédnout si LA. Prošli jsme si chodník slávy na Hollywood Boulevard. Poté jsme opět usedli do auta a nechali se po Mulholand Drive dovést do milionářské čtvrti Beverly Hills. Na kopci se naskytl výhled na město, na slavný nápis HOLLYWOOD na protější skále. Ale upřímně LA mě moc nenadchlo.

Město bylo plné smogu a nebýt odpoledne stráveného poté na pláži v Santa Monice, nebylo zde téměř nic, co by mě nějak více zaujalo. Pláž byla jak vystřižená ze seriálu, žeby Baywatch?:-) Vykoupání v Tichém oceánu přišlo opravdu vhod. Po tomto příjemném osvěžení v moři jsme se vydali dále na jih po pobřeží směrem do San Diega. Jeli jsme po 7 proudé (!) dálnici kolem losangeleského letiště.

Narušení vojenského prostoru

Pomalu se setmělo a bylo třeba najít bydlení na dnešní noc. V této husté aglomeraci to byl trochu problém, všude luxusní kempy za 30 dolarů za noc, což pro nás bylo příliš drahé. Jeli jsme dál po rušné dálnici, já jsem seděla za volantem a už jsem byla dost unavená. Ostatní spali. Zahlédla jsem ceduli Camp a odbočila z dálnice. Jela jsem kousek po té odbočce a po chvíli jsme zastavili v koloně asi deseti aut. Popojeli jsme postupně blíž, myslela jsem, že je to vjezd do kempu. To jsem se ale hodně spletla...

Stál tam voják se zbraní, stáhla jsem okno a on mi svítil baterkou do obličeje. Nechápala jsem vůbec co se děje. On říkal něco ve smyslu, že jsme se pokusili narušit vojenský prostor a svítil baterkou i na zbylé členy posádky našeho auta. Všichni se začali probouzet a Majka byla hodně rozespalá, takže vypadala, že je úplně mimo. On nás hned začal vyslýchat, jestli ji tam nedržíme násilím a ptal se ji, jestli je OK. Ona neuměla anglicky téměř ani slovo a když byla vzbuzena vojákem, který na ni mířil baterkou, v ruce tu zbraň, tak se tvářila docela vyjukaně.

Pochopila jsem, že jsme asi zajeli někam, kam jsme neměli a vysvětlovala, že hledáme kemp na spaní. Voják trval na tom, že máme zajet ke kraji ke stanovišti, kde byl další voják - vysílačkou mu sdělil, že jsme "narušitelé" a ať prohledají naše po střechu narvané auto. Zajeli jsme tedy k dalšímu vojákovi. Měla jsem strach, přece jen jsem neměla u sebe mezinárodní řidičský průkaz (jen český). Vojákovi jsem opět vysvětlovala, že jsme jen unavení a hledali jsme klasický kemp a že potřebujeme jen někde přespat. On nás po několika minutách propustil ven z toho vojenského prostoru. Potom jsem se dívala do mapy, kde byla velká šedivá plocha a na ní jen nápis CAMP PENDLETON MARINE CORPS BASE:-)

Do Diega jsme ten večer už nedojeli, našli jsme skutečný kemp sítě KOA - jeden z těch, které mají všechny vymoženosti včetně sauny, solárka, satelitní TV... a tedy i cena tomu odpovídala (25 USD). Čekali jsme pár desítek metrů na příjezdové komunikaci, až se člověk na bráně uloží ke spánku a my budeme moci projet bez povšimnutí. Byla to trochu bojovka, ale podařilo se.

Ráno jsme odjeli opět bojovým způsobem ven. Pomalu jsme se blížili k bráně se zhasnutými světly a když jsme viděli, že všichni snad ještě spí, šlápla jsem na to a když už jsme byli pár metrů za bránou mohla jsem si rozsvítit na cestu:-)

Mexico

Projeli jsme San Diegem a mířili jsme přímo k mexickým hranicím. Směrem ven neproběhla žádná kontrola, takže jsme projeli bez problémů. Ihned po přejezdu hranic bylo patrné, že jsme v Mexiku - proti upravenému okolí ve Státech, tady byl všudypřítomný smrad a bordel, kam jsme se podívali. Projeli jsme příhraničním městem Tijuana a měli dále namířeno kamsi. Chtěli jsme totiž vidět i maličko z Mexica, ale nevěděli jsme vůbec kam jet, tak jsme jeli dokud jsme neměli pocit, že tady je to "ono". Zastavili jsme před supermarketem, koupit si nějaké jídlo. Majka s Palem koupili domů pravou Tequilu se sombrérem. V nákupu jsme se vystřídali, protože jsme se dost báli, aby nám někdo nešlohl Mazdu, ve které bylo vše, co jsme měli.

Dorazili jsme do celkem civilizovaného města Rosarito. Bylo to letovisko pro Amíky, všude byly cedule na parking, kluby, puby atd... zaparkovali jsme na jednom parkovišti, kde jsme raději zaplatili pár dolarů, a vydali se směrem k moři. Tady si za pár dolarů můžou užít "luxus" i studenti jako jsme my. Míjeli jsme klub, před kterým byla regulérní džungle, aby tak nalákala turisty.

Všude se na nás věšely děti a ženy, které nabízely náramky, prsteny a jiné cetky a když jsme odmítali, smlouvali a snižovali na zlomek původní ceny. Nabízely nám i tetování a různé účesy na hlavě, horlivě ukazujíce album fotek s ukázkou jejich práce. Docela se mi líbily copánky a řekla jsem si proč si nedovézt domů památku na mechicoo:-) Za pár minut už jsem seděla na pláži a domorodkyně mi pletla copánky na hlavě za 25 dolarů. Měla jsem radost ze změny image. Vlny v oceánu lákaly k dovádění, ale voda byla neuvěřitelně studená a nebylo se kde osprchovat. Vlezli tam jen kluci, zatímco o mě s Majkou pečovaly Mexičanky. Tenhle den jsme si užili relax a pohodu.

Odpoledne jsme se museli pomalu vydat zpět do Států, tady se nám rozhodně nocovat nechtělo. Potkali jsme nějaké Amíky, surfaře, co se snažili nastartovat své auto bez klíčků. Strávili zřejmě romantický západ Slunce na pláži, ale v noci přišli o všechny věci.

Čím víc jsme se blížili k hranicím, všude přibývaly stánky se vším možným, tak jako u nás v pohraničí vietnamské stánky s trpaslíky. Dojeli jsme do několika kilometrové kolony aut, čekajících na odbavení do země svobody. Strávili jsme popojížděním v koloně skoro dvě hodiny v nesnesitelném vedru. Mezi auty běhali Mexíci a prodávali chlazenou vodu, zmrzlinu a vůbec všechno možné. Kolem byly ty vetešárny a mezi nastartovanými auty pobíhaly děti a ženy a žebraly. Některé děti nám před autem žonglovaly a pak se dožadovaly "výdělku". Žebraly i úplně malé děti, mohlo jim být tak pět let. Byl to smutný pohled na lidi z chudé země, kteří se snaží alespoň využít strategické polohy u hranic.

Muži chodili a přímo nabízeli tu veteš ze stánků lidem do aut. Jednalo se třeba o supermana lidské velikosti, obří antickou sochu, velké pozlacené vázy... a s tím vším se v tom úmorném vedru tahali, proplétali se mezi auty a cpali to lidem přímo do oken. Jeden Mexík tam autu před námi vnutil obří plyšové prase. Američanka, řekla že ne, že to je malé, že chce větší. On těmi pár anglickými slovy, co uměl, naznačil, že hned přinese větší a běžel dvě stě metrů ke svému stánku pro větší prase. Vyprávím to trochu s nadsázkou, ale v těch lidech byla zoufalost, bylo mi jich líto. V Mexiku je to asi jedinečná příležitost zajistit do budoucna rodinu. Ti ve vnitrozemí mají bohužel smůlu.

Konečně jsme se dostali těsně před čáru, kde jsme celníkovi podali naše české pasy, ale ten jen mávnul rukou ať jedem. Jak jsem později zjistila, měli jsme pěkné štěstí. Když jsem pak v Čechách popisovala kamarádovi náš výlet do Mexika, říkal, že se taky chtěl jet podívat, ale neměl vyřízené povolení pro opakovaný vstup. Cože povolení? Aha, tak to jsme neměli ani tušení, že jsme mohli mít na hranicích docela vážný problém.

Joshua Tree NP

Odpoledne jsme ujeli přes 300 mil k dalšímu cíli cesty - Joshua Tree NP. Večer jsme dorazili do místního camgroundu. Přečetli jsme si zase pár rad ohledně parku a místních zvířátek. Místo medvědů Grizzly se zde vyskytovali různí hadi, hlavně chřestýši a zaujalo nás speciální upozornění, týkající se komárů s nilským virusem. Takové jedno kousnutí od nakaženého komára může člověka i usmrtit. Na to, že jsme neměli ani obyčejný repelent, to bylo moc fajn zjištění.

Ráno jsme se chtěli vydat cestou přes park, ale vzhledem k záplavám byla cesta uzavřena. Proto jsme park objeli z druhé strany a tam překročili jeho hranice. V oblasti rostou zvláštní stromy Joshua, po kterých je pojmenován tento park. Zajeli jsme se podívat k jezírku u Barker Dam. Bohužel jsme neměli čas se podívat na známou lezeckou oblast. Chtěli jsme dojet dnes co nejdál podle plánu. Vydali jsme se opět nekonečnou rozlehlou pouští Mojave. Minuli jsme vojenskou základnu Marine Corps Air Ground Combat Center a napojili se na legendární silnici Route 66, která spojovala LA a Chicago. Projeli jsme horami v indiánské rezervaci Fort Mojave.

Nevada - Las Vegas

Kolem osmé večer jsme dojeli na kopec, kde se nám otevřel výhled na město světel a neonů - Las Vegas. Blížili jsme se k centru a koncentrace kasín se zhušťovala. Zaparkovali jsme a šli pěšky na hlavní ulici Las Vegas Strip, kde se nachází většina světoznámých kasín. Viděli jsme nespočetně atrakcí, u každého kasína bylo něco zajímavého k vidění - Disneyland, New York a jeho Socha svobody, pařížská Eifelovka, Benátky, Monte Carlo...

Udělali jsme si pauzu u Casina Bellagio, kde bylo malé jezero. V celou hodinu se najednou zvedla hladina, rozezněla se hudba, voda byla pěkně nasvícena barevnými světly a nastalo představení. Voda se "hýbala" přesně do rytmu hudby.

Po této atrakci jsme se rozhodli, že se podíváme dovnitř kasína. Může tam každý, tedy aspoň do dolních pater. Zahrát si ale můžete podle obsahu peněženky. Třeba na ruletu byl minimální vklad 100 dolarů a to jsme byli dole v tom nejspodnějším patře. My jsme si rozměnili pár dolarů a šli hrát jednorukého banditu. Dokonce jsme i občas vyhrávali, je to úžasný pocit, když u vašeho automatu padají cinkající peníze a všichni okolo koukají:) Tedy výhry nebyly nijak závratné v našem případě, ale přibližně pokryly investované náklady. Shrábli jsme naši výhru a pokračovali dál po Stripu, kolem monumentálního Ceasars Palace, blikající kytice Flaminga...

O kousek dál jsme si počkali na úžasnou atrakci - po svazích uměle vybudovaného kopce se valila voda a najednou začala tryskat vzhůru spolu s ohněm, vše bylo rudě nasvíceno a vypadalo to doopravdy jako výbuch sopky.

V jednu hodinu v noci jsme toho měli dost a museli jsme ještě najít místo na spaní. Ve Vegas to nepřipadalo v úvahu. Podle mapy jsme se vydali na sever do přírody, kde by mohlo snad něco být. Jeli jsme přes hodinu po dálnici a už by to chtělo spánek. Odbočili jsme někam na vedlejší a já jsem si všimla, že máme minimum benzínu. Tady v okolí stejně nebylo kde nabrat a stejně už jsme byli úplně hotoví. Kdesi ve Fire State Parku jsme zastavili na plácku, nebyl zde ani žádný campground, ale také žádná civilizace, takže jsme se rozhodli spát tam.

Rozhodli jsme se s Vencou spát v autě, Majka s Palem ať si postaví stan. Venca si šel ulevit ke keři a málem šlápl na chřestýše, který se odplazil pryč. V tom Majka začala neuvěřitelně histerčit, že venku rozhodně spát nebude. Chápala jsem její obavy, nicméně v Yellowstonu, když se bála medvědů, nechali jsme je spát v autě a sami jsme spali ve stanu, protože ve čtyřech by se v autě nevyspal nikdo z nás. Takže teď byla řada na nich. Jenže Majka se rozhodla, že spí v autě ona a hotovo. Takže došlo k dost ostré hádce a naše vztahy se ještě více vyostřily. Nakonec jsme si prosadili svou a v autě jsme spali my. V té chvíli jsem už hodně litovala, že jsme je na to cestování vzali a nejeli raději sami.

Arizona - Hoover Dam

Ráno jsme mlčky nasedli do auta s prázdnou nádrží a jeli na neutrál někam z kopce. Pár mil odsud měla být civilizace. Doufali jsme, že dojedeme, tady čekat až někdo pojede kolem by asi nebylo dobré. Naštěstí se podařilo dorazit k benzínce a nabrat plnou nádrž.

Mohli jsme pokračovat v cestě zpátky přes Las Vegas do Boulder City. Tady jsme se podrobili přísné kontrole, protože jsme se chystali přejet obrovskou přehradu na řece Colorado - Hoover Dam. Strategická stavba byla pečlivě hlídaná kvůli strachu z teroristů. Pěšky jsme se prošli po hrázi spolu se stovkami dalších turistů a poté opět usedli do auta a překročili hranice z Nevady do Arizony.

Grand Canyon NP

Jeli jsme přes 200 mil, nemohla jsem se dočkat až dojedem do Grand Canyonu. Je to jeden ze symbolů Ameriky a proto tady bylo i v podvečer spousta lidí. Všechny vyhlídky jsou dostupné autem, tak jako ve většině parků. Američani můžou všechno vidět z auta, aniž by museli ujít více než pár metrů. Zaparkovali jsme na Mother Point a byli jsme moc zvědaví, co uvidíme. Pohled byl doopravdy překrásný, před námi se otevřel obrovský kaňon, který se táhl na míle daleko. Neuvěřitelné, jak to tady příroda "vymodelovala" - řeka Colorado byla zaříznuta kdesi hluboko v údolí. Výlet dolů zabere minimálně den, a je to opět jedna z věcí, pro kterou bych se sem vrátila. Veverky na vyhlídce byly tak ochočené, že jedna Vencu kousla do ruky. Byla jsem jako opařená tím, co jsem viděla - rudé skály rozrušené erozí, celý kaňon díky hloubce a rozlehlosti působil ohromným dojmem.

Překročená rychlost - chytili nás při činu

Slunce se naklánělo nad obzor a my jsme chtěli tento okamžik zažít na další vyhlídce, pár mil odsud. Cestou jsme se jen stavili na krátký pohled z Navajo Point. A honem dál... Pospíchali jsme, abysme stihli ten západ Slunce. Přehoupli jsme se přes kopec a dole jsme zahlédli rangerské auto:-( Venca brzdil, jak jen mohl. Než jsme se dostali poblíž rangera, který nám měřil rychlost, trochu jsme to dobrzdili, ale stejně to bylo moc rychlé. Projeli jsme kolem něj a čekali co se bude dít. Hned se za námi rozjel a zapnul maják. Zastavili jsme u kraje a čekali, až si pro nás dojde.

Já jsem si říkala, je to v pr... Jeli jsme o dost rychleji než se tady smí a navíc zónou práce na silnici, kde platí dvojnásobné pokuty. A že to bylo v národním parku ani neřeším. Ranger se naklonil k nám do okna auta a ptal se: Kolik si myslíte, že jste jeli? Venca pípnul, že asi 45 mph? Povolená rychlost v tomto místě byla asi 40 mil za hodinu. On odpověděl 62 - překročit skoro o 20 mph by bylo na pěknou pokutu.

Vzal si všechny naše pasy a šel do auta hodit to do počítače, zjistit jestli nejsme hledaní atd. Pak ještě řešil něco vysílačkou, vůbec to nevypadlo dobře a naše plány to mohlo radikálně změnit. Po chvíli (mě se ta chvíle zdála nekonečná) se vrátil, podal nám naše pasy a důrazně upozornil, ať jedeme opatrně, že v parku jsou zvířata a ať už se to neopakuje. A dál nic, popřál šťastnou cestu a popravdě šťastní jsme byli všichni jak blechy:-)

Pospíchali jsme tedy dál v mezích povolené rychlosti a stihli jsme to tak tak. Utíkali jsme z parkoviště na vyhlídku Desert View, kde už bylo několik lidí, někteří připevňovali své foťáky na stativy, nastavovali co se dalo a ostatní jen pozorovali tu nádhernou scenérii do ruda se barvícího kaňonu. Trvalo to několik minut a my jsme během té chvíle udělali spoustu fotek. Slunce se maličko pohnulo a hned se měnily odstíny barev skal i oblohy, nedalo se odolat. Dokonale jsme si tu nádheru vychutnali. Odsud byla vidět i řeka Colorado na dně kaňonu.

Když se definitivně sešeřilo, odebrali jsme se do visitor centra, protože tady foukal vítr a začínala být pěkná zima. Koupili jsme pár dárků a suvenýrů a přeparkovali do blízkého camgroundu. Bylo tady tentokrát dost lidí, ale kupodivu byl klid. Všichni respektovali toto mystické místo a chovali se ohleduplně k přírodě. Rozdělali jsme si ohýnek, dali si něco k jídlu a vychutnali si atmosféru večera v Grand Canyonu.

Písečná bouře v Monument Valley

Ráno jsme vstali o něco později než obvykle. Vyrazili jsme do Monument Valley, symbolu Ameriky, kde se nachází velkolepé skalní věže a stolové hory v arizonské poušti na území Indiánů (kmene Navahů). Podél silnic tu Indiáni prodávají své výrobky - šperky, látky a keramiku. Já jsem si na památku koupila přívěšek na krk od velmi milého Indiána. Toto místo mělo opět mystickou atmosféru a pohled na 300 metrové skalní útvary byl opravdu úchvatný. Vzhledem k tomu, že se zvedala písečná bouře, nestrávili jsme zde příliš mnoho času a vydali se zpět do města Kayenta.

Tady písečná bouře propukla skutečně na plno, proto jsme raději zastavili. Šli jsme se před všudypřítomným pískem schovat do místního McDonaldu. Uvnitř nás překvapila výstava, týkající se historie kmene Navahů. V roce 1942 sloužilo 400 mužů v armádě jako code talkers - mluvčí v kódech. Indiáni prošli výcvikovým táborem v Pendeltonu v Kalifornii - mimochodem to je ten vojenský prostor, který se nám podařilo narušit:-). Navahové byli postupně nasazeni do všech šesti amerických námořních divizí, které operovaly v Pacifiku. Předávali především tzv. taktické zprávy, tedy ty, ve kterých bylo potřeba utajit nějakou informaci. Výsledky nejkrvavějších bitev - Guadalcanal, Tarawa, Peleliu, Okinawa, Iwo Jima - často záležely právě na jejich přesné a rychlé práci.

Když se bouře trochu uklidnila, pokračovali jsme dál. Zastavili jsme v Betatakin Canyonu, kde se nachází Navajo National Monument. Patří k nejvýznačnějším dochovaným památkám architektury Indiánů a prehistorických obyvatel oblasti Four Corners (oblasti, kde se stýkají státy Colorado, Nové Mexiko, Arizona a Utah).

Utah - Glen Canyon

Jeli jsme k další významné přehradě Glen Canyon Dam, na druhý břeh se nejelo tentokrát po hrázi, ale po obloukovém ocelovém mostě. Museli jsme zastavit a jít se projít po tomto skvostu. Při průjezdu kamionů přes most to docela slušně kmitalo. Po přejezdu na druhou stranu jsme se ještě zastavili u výhledu na Lake Powel - jezero ohraničené rudými skalami a pak už jsme pokračovali dál krajinou státu Utah.

Zion NP

Cestou jsme předjížděli typické americké trucky - kamiony pomalované originálními kresbami, ve předu měli lebku zvířete nebo jiný symbol. Občas jsme mávali střešním okýnkem a oni na oplátku troubili. V noci jsme dorazili do Zionu, dalšího národního parku. Camground byl na druhé straně parku a my jsme v noci museli projet serpentýnami a tunely až tam. Byla jsem zvědavá, jak to tu asi vypadá ve dne. Představovala jsem si, jak je to tu obklopené vysokými rudými skalami.

Ráno jsme vyrazili na prohlídku parku - dojeli jsme na zastávku busu a nechali se dovézt na nejzajímavější místa. Zakázali tady totiž vjezd autům, protože tento park začal být neúnosně frekventovaný. Obdivovali jsme nádherné vysoké skály všech odstínů červené barvy, několik lezců (i zde se najde pár světových těžkých lezeckých "fláků"). Museli jsme jet dál, dnes jsme měli v plánu ještě jeden národní park.

Bryce Canyon NP

Projeli jsme Red Canyonem a odpoledne dorazili do Bryce Canyon NP. Místo, kde můžete vidět stovky věží a věžiček. My jsme měli možnost vidět je nádherně zabarvené zapadajícím Sluncem. Udělali jsme si kratičký výlet dolů po stezce do kaňonu, ty věžičky zespoda vypadali mnohem větší než z vyhlídky nahoře (Inspiration Point, Bryce Point). Při cestě zpět nahoru jsme se pořádně zapotili, převýšení bylo značné. Z parku jsme jeli už večer, ukrojili jsme dalších sto mil a zakotvili v camgroundu. Doteď jsme ujeli na naší cestě 5800 mil.

Capitol Reef NP

Další den jsme měli v plánu Capitol Reef NP, ani nebudu popisovat, co jsme viděli, protože bych se poněkolikáté opakovala - zase rudé skály nejrůznějších tvarů. Navštívili jsme Fremont Indian Petroglyphs - malby původních obyvatel z roku 700-1275 před Kristem. Šli jsme na procházku k Hickman Bridge - což byl přírodní skalní most.

Cestou dolů jsme se kochali a já jsem najednou zahlédla hada. Mám strach z čehokoliv co se plazí a vystrkuje rozdvojený jazyk. Držela jsem Vencu křečovitě za ruku, ten se jen smál a že si to zvířátko vyfotíme. Potom jsme se ptali rangera a hledali, co to bylo za hada. Pravděpodobně jen nějaký whipsnake, asi nebyl ani jedovatý a zdaleka nedosahoval velikosti chřestýše. Ale jako každý had, vyděsil mě k smrti:)

Pokračovali jsme dál ke Glen Canyonu, přejížděli jsme mělký rozlehlý kaňon řeky Colorado přes další z ocelových mostů. Z profesního hlediska byla ta naše cesta moc pěknou exkurzí. Jeli jsme celý den rudým Utahem a večer jsme tak tak stihli do tmy vidět Natural Bridges National Monument - spousta skalních mostů všemožných velikostí.

Opět se jim povedlo zavařit auto:-(

Další den ráno jsme byli s Vencou úplně mrtví a proto řídila Majka. Bylo celkem mrazivé ráno, Majka jela a my ostatní jsme ještě dospávali. Najednou jsem se probrala a Majka se omlouvala, že auto znovu zavařila. Nechápala jsem, vždyť venku byla taková zima a jeli jsme jen do mírného kopce. Byla jsem hodně naštvaná. Čekali jsme zase než auto vychladne, naštěstí to v té zimě bylo celkem rychlé. Mezitím u nás zastavil policajt, že tam stát nesmíme. Moc nechtěl pochopit, že nemáme na výběr, ale nakonec přestal prudit a odjel.

Po doplnění vody do auta jsme jeli dál, ale čekala jsem, kdy naše auto vypoví službu nadobro. Motor zněl úplně jinak než na začátku, jakoby nestíhal. Dojeli jsme do města Moab, kde jsme museli zastavit v autoservisu. Měnili jsme olej a mechanik se divil, co jsme s tím prováděli. Ten olej byl prý úplně přepálený a měli jsme štěstí, že jsme s tím dojeli. Nevypadal nadšeně a tvrdil, že by to chtělo důkladnou opravu, ať s tím někam zajedeme co nejdříve. Tahali jsme z něj informace, kolik mil to ještě vydrží. Kdybysme mu řekli, že jedem až do Chicaga, asi by si ťukal na čelo. Já jsem z toho byla dost zdrcená psychicky, Venca mě uklidňoval, že to vydrží. Majka s Palem zase mlčeli a výměnu oleje jsme platili rovným dílem. Ani slovo o přispění na nějakou opravu, abysme měli šanci to ještě prodat.

Už jsme byli unavení z toho cestování, z toho, jak jsme trávili většinu času v autě, průměrně 700 km denně není vůbec málo. Incidenty mezi námi nabíraly více na intenzitě a porouchané auto tomu jen přidalo. Rozhodli jsme se ještě navštívit jeden park (Arches) a druhý plánovaný na dnešek vynechat (Canyonlands). A jet přes Rocky Mountains domů. Neměla jsem teď vůbec náladu cestovat. Bála jsem se, že nedojedeme domů a auto, ve kterém máme dost peněz, neprodáme.

Arches NP

Arches National Park byl nádherný, škoda že jsme ho navštívili v krizové chvíli. Obdivovali jsme Delicate Arch, který je symbolem státu Utah. V parku se nachází téměř 2000 přírodních oblouků vznikajících po tisíce let erozí pískovcových vrstev. Panuje tam přes léto ukrutné vedro a přes zimu zase silné mrazy. Toto střídání teplot spolu se silným větrem a občasným deštěm vytváří a zároveň ničí tyto nádherné oblouky.

Geologické procesy neustále pokračují. V roce 1991 odpadl zhruba dvacetimetrový kus největšího oblouku v parku - Landscape Arch, ke kterému jsme se vydali pěšky. Zhroucení kusu oblouku zachytil jeden z turistů pod obloukem na kameru. Proto dnes můžou turisti tento oblouk obdivovat pouze z patřičné vzdálenosti.

Cestou ven z parku jsme ještě udělali kratičkou zastávku u Balanced Rock, což je obrovský šutr posazený ledabyle na skalní věžičce. Nedala bych ruku do ohně za to, že se tam udrží, až budu stát pod ním.

Colorado - Rocky Mountains NP, Denver

Vzhledem k událostem, jsme se vydali ještě ten den na východ. Přespali jsme a pokračovali po Interstate 70 státem Colorado. Ocenili jsme, že zdejší klima je mnohem mírnější a teploty už nedosahují obvyklých 35°. Čím více jsme se blížili do Skalistých hor, začínala být i trochu zima. Přespali jsme a pokračovali až do Vailu, lyžařského střediska, kde se pravidelně koná Světový pohár v lyžování. Stoupali jsme dále do hor až do Berthoud Passu (11 307 stop nad mořem).

Zastavili jsme v Arapaho National Rekreation Area u jezera Granby. Bylo tady odpočívadlo - lavičky s výhledem na jezero a hory a dokonce gril. Měli jsme štěstí, bylo v něm ještě žhavé uhlí a my jsme si mohli "ugrilovat" plechovky s jídlem.

Po pikniku jsme se vydali dál a překročili hranice Rocky Mountains NP. Šplhali jsme se do prudkých serpentýn, ale auto naštěstí nevařilo. Jeli jsme po nejvýše položené silnici v USA, Alpine Ridge Trail Road (3713 m n. m.), a obdivovali jsme zasněžené vrcholky čtyřtisícovek kolem nás. Nejvyšší vrchol Longs Peak má 4345 m. Park jsme v podstatě jen projeli a pokračovali dolů do Denveru. Zde jsme si udělali krátkou zastávku u denverské hokejové haly Pepsi Center a budovy Capitolu. Přespali jsme v Lake Jackson State parku.

Dlouhá cesta do Chicaga (Illinois)

Další den jsme se vydali na dalekou cestu domů do Chicaga. Čekalo nás přes tisíc mil cesty. Bylo mi smutno, že už to pomalu končí, ale zároveň jsem už chtěla být doma a modlila jsem se, abysme v pořádku dojeli. Jeli jsme celý den celkem nudným státem Nebraska, kde nebylo nic k vidění.

Zahlédli jsme ceduli Strategic Air & Space Museum a řekli si, že ještě uděláme poslední zastávku právě tady. Ve vstupní prosklené hale visel letoun Blackbird. V dalších obřích halách jsme si prohlédli termonukleární bombu (byla velká jako já). Vyzkoušela jsem jaké to je, sedět v kokpitu bombardéru B-52. Jeden koutek muzea byl věnován Mashi 4077. Ve "vesmírné" části se nacházel modul Apollo, skafandr E. Aldrina (muž, který vkročil jako druhý na měsíc spolu s N. Armstrongem) a další spousta zajímavých věcí.

A pak už následovala jen dlouhá cesta přes Iowu do Illinois. Do Chicaga jsme dorazili kolem půl čtvrté ráno a zakončili tak naše cestování po USA.

Na cestách jsme strávili 17,5 dne a najeli 7702 mil, tedy 12 339 km. Průměrně jsme za den ujeli 440 mil (705 km). Projeli jsme 13 státy a navštívili celkem 21 parků. Výdaje pro jednoho člověka vyšly celkem nízké, vzhledem k tomu, že jsme dost šetřili - 140 USD za benzín, 49 USD (parkování, kempy, olej, výměna kola, tolly - poplatky za dálnice, NP Pass) a 192 USD za osobní výdaje (jídlo, pití, pohledy, suvenýry a vstupy).

Poslední dny v Chicagu

V Chicagu jsme měli asi jen čtyři dny na prodej auta a zařízení veškerých věcí (zrušení účtu v bance atd.). Jeli jsme ještě do práce pomalovat nějaký barák a vydělat poslední dolary. Podali jsme si inzerát do novin a zkusili nabídnout naši Mazdu za 1300 dolarů. Auto by takovou cenu zřejmě mělo, nebýt těch incidentů po cestě, a tomu odpovídal i počet zájemců. Postupně jsme se s několika sešli a auto jim předvedli. Auto bylo komplet vypulírované, takže vypadalo opravdu dobře, a zájemci byli zpočátku nadšení. Tedy jen do té doby než si ho chtěli projet a vyzkoušet motor. I hluchý by poznal, že s motorem něco není v pořádku a bylo po obchodech:-( Čekali jsme dál, a doufali, že to někdo koupí i za nižší cenu.

Stala se ještě další nepříjemnost, když jsme přijeli z práce a šli si unavení lehnout domů, Venca zapomněl v autě peněženku. Ráno jsme přišli k autu, rozbité okno a peněženka s doklady i kreditkou zmizela. Hned jsme jeli do banky to zablokovat a tam ho podezřívali, že si vymýšlí a nechali to nezablokované. A ten dobrák, co to ukradl vesele nakupoval do mínusu a my jsme nemohli nic dělat. Auto se bude prodávat ještě hůř, bude to vypadat, jako bysme ho někde ukradli, když má rozbité okno.

Majka s Palem nám suše oznámili, že do New Yorku pojedou o den dřív a my ať si děláme, co chceme. Přišlo mi, že chtějí zdrhnout a zbavit se jakékoliv odpovědnosti za auto. Vlastně už nás k ničemu nepotřebovali, výlet si užili a žádné starosti neměli, tak proč se starat:-(

Náš pobyt se chýlil ke konci a auto stále neprodáno. Zvažovali jsme opravu, ale nechtěli jsme do toho cpát moc peněz. Marek měl známého v autoservisu a vzal nám tam to auto na prohlídku, abysme věděli co s tím vlastně je. Úmyslně předstíral, že chce auto koupit a ptal se servismana, co si o tom myslí. Vrátil se a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Prý mu ten člověk řekl, že v žádném případě to nemá kupovat, že to auto jede místo na šest válců jen na čtyři a jsou tam přepálené kabely. A alternátor je těsně před smrtí:-( To nebyly dobré zprávy.

Cestou domů, pár bloků od autoservisu, auto zasmrdělo a definitivně přestalo fungovat. Už jsme ho prostě ani nenastartovali. Marek zajel ještě koupit kabely za 80 babek, že je zkusíme vyměnit, ale výsledek byl jen utracené peníze a stále nepojízdné auto. Snažili jsme se to opravit celé odpoledne, dokonce přišel nějaký Mexík se synem a pomáhali nám. Byl to takový týpek, který koupil někde vrak a sám si ho opravil a vyšperkoval a pak prodal za mnohem vyšší cenu, takže se v tom docela vyznal. Ale na tohle byl krátký i on. Nevěděli jsme co dál a ten Mexík nám nabídl, že za tři stovky to odkoupí. Neměli jsme jinou možnost a vzali to. Bylo to smutné loučení, Mazda s námi něco zažila a bylo to naše první auto.

Večer jsme seděli skleslí u Marka a Janusze a udělali si takovou rozlučkovou kalbu, i když moc do smíchu nám nebylo. Rozebírali jsme naši situaci, kdyby se auto podařilo prodat alespoň za tisícovku, jeli bysme domů vlastně bez dluhu, chyběla nám každému pětistovka. Marek se nám snažil alespoň trochu pozvednout náladu. Dali jsme si pivko a nějaké jídlo a bylo líp. Museli jsme to brát tak jak to je, nemělo smysl se tím trápit.

Vzpomínali jsme na všechno, co jsme zažili a nakonec to byla docela sranda, bylo to i hodně nostalgické. Pozdě večer už jsme se celkem ve velmi veselé náladě rozhodli rozejít podle hesla v nejlepším skončit. A zjistili jsme, že zatímco jsme se dobře bavili, ztratil se pes Markovy přítelkyně, kterého měl hlídat. Běhali jsme kolem bloků v okolí a hledali a volali jeho jméno. Marek pořád říkal, že ho ta jeho zabije. Asi po půl hodině jsme ho našli vyjícího před vchodem jednoho domu, to byla radost. Páníček i pejsek byli šťastní, že se našli.

Zašli jsme za Majkou a Palem, říct jim tu novinu, že díky jejich neopatrnosti při jízdě a následným zavařením byly přepálené kabely a naše auto je už definitivně KO. Čekala jsem, že se přece jen dohodneme na nějakém vyrovnání, ale po menší hádce jsem byla ráda, že nám dali pouze těch 80 dolarů za kabely. Poté si odjeli užít svůj bezstarostný výlet v New Yorku. To byl dost hořký konec.

Smutné loučení a nostalgie

Poslední den, který jsme strávili v Chicagu, jsme zašli za Markem. Nabídl nám ještě práci - umýt a kompletně uklidit jeho velkou dodávku. Bordel tam měl neskutečný, nářadí se povalovalo všude bez ladu a skladu. Ale dali jsme si záležet a taky nás Marek řádně odměnil 50 dolary. Naposled jsme se rozloučili i s Januszem - tyhle bosse jsem jako jediné měla moc ráda a mohla jsem jim věřit, byli to dobří kluci. Zašli jsme ještě do domu Rosiho, rozloučili se i s Pavoukem a všemi ostatními. Cestou zpět jsme to vzali kolem Palovi sestřenky a poděkovali za pomoc v těžkých začátcích. A pak? Odjezd... Bylo mi z toho všeho trochu smutno, prožila jsem tady kousíček života a i přes všechno špatné jsem to tady měla ráda.

Cestou na autobusové nádraží se stala ještě jedna zvláštní věc. Vezl nás známý z našeho domu. Projížděli jsme chudinským gethem (South), koukala jsem se na město a v duchu se loučila. V postranní ulici jsem zahlédla člověka opřeného o auto a druhý na něj mířil pistolí, přímo na hlavu. Za bílého dne, nechápala jsem.

New York City

Čekala nás dlouhá cesta Greyhoundem do New Yorku. Autobus byl opět plný převážně černochů. Jedna byla tak obrovská, že musela sedět na dvou sedadlech. V Americe často platí, že ti nejchudší jsou zároveň ti nejtlustější. Jedí hodně hamburgery ve fast foodech a z toho neuvěřitelně tloustnou. Ráno jsme dorazili k cíli a z nádraží dojeli na letiště, kde jsme si nechali všechny zavazadla.

Pak jsme se vydali vstříc velkoměstu. Prošli jsme nejzajímavější část NYC - Manhattan. Ground Zero, kde stávali dvojčata World Trade Center mělo velmi smutnou atmosféru. Bylo to pár dní po dvouletém "výročí" teroristických útoků, na tvářích lidí byl znát smutek, někteří plakali. Staveniště bylo obehnané plotem a na něm byli jména obětí, fotky, a památník děkující obětavosti newyorské policii a hasičů.

Pokračovali jsme na pobřeží a alespoň z dálky jsme spatřili Sochu Svobody. Chtěli jsme se zajít podívat na newyorskou burzu na Wall Streetu, ale všude kolem ji střežili obrnění policisté. Vysvětlili nám, že po útocích už tam nikoho z důvodu bezpečnosti nemůžou pustit. Minuli jsme Brooklynský most a vydali se kolem Madison Square Garden k mrakodrapu Empire State Bulding. Nemohli jsme si nechat ujít pohled shora na celé město a vystáli si frontu. Svítilo sluníčko, výhled byl nezapomenutelný.

Potom jsme se zašli podívat do hotelu Plaza u Central Parku. Byli jsme zvědaví, jak to vypadá uvnitř nejluxusnějšího hotelu v Americe. Ve vstupní hale byla obrovská kytice a nad ní křišťálový lustr. Dál jsme raději nešli, nevypadali jsme moc noblesně :) Cestou na metro jsme si ještě prohlédli reklamami osvícený Times Square a už byl čas jet zpět na letiště.

Menší incident s policií

V metru jsme projeli čtečkou naší neomezenou kartičku, ale turniket se neotevřel. Znova a zas nic. Neměli jsme čas jít to někam řešit, takže jsme podlezli a pospíchali na metro. Cestu nám zastoupili dva policisté v civilu a byli nekompromisní. My jsme vysvětlovali, proč jsme to udělali, ale oni trvali na tom, že jsme měli vyhledat obsluhu a ta by to vyřešila. Když jsme jim řekli, že nám letí letadlo, nevěřili nám. Vysvětlovali jsme tedy dál, že pokud nestihneme letadlo do Evropy, nemáme na další letenku a budou nás mít na krku:) Raději si to rozmysleli a přece jen nás pustili. Cesta metrem trvala skoro hodinu. Na letiště jsme dorazili akorát, následovala už jen letištní kontrola a hurá domů.

V letadle jsem měla spoustu času na přemýšlení a vzpomínky. Opouštěli jsme svobodnou zemi neomezených možností. Ale je to vlastně stát svázaný pravidly, na jejichž dodržování se daleko více lpí. Vzpomínala jsem, jak jsme nosili alkohol z obchodu v papírových pytlíkách. Nesmíte mít ani uzavřenou láhev piva uvnitř v autě, ale musí být vzadu v kufru. Hrozně se těším, až si dám pivo na české zahrádce někde venku na sluníčku. Chyběli mi trochu i Češi, jsou asi míň otevření, ale zase upřímnější. Amík se na vás usmívá, lichotí vám, ale vůbec to tak třeba nemyslí. Jsou úplně posedlí s tou svou hrdostí. Někteří Američani si opravdu myslí, že jsou nejlepší národ na světě.

Večer jsme dorazili na Strahov, unavení a šťastní, že jsme doma. Pár spolužáků bylo zvědavých jak jsme se měli. Dlouho do noci jsme prohlíželi fotky z cest a vyprávěli jsme jim naše zážitky, špatné i dobré. A druhý den pěkně našlapanou 143 do školy, vzpomínala jsem na naší Mazdu, jaká to byla pohoda vozit si zadek vlastním autem :)

Co mi Amerika dala aneb drsná životní zkušenost

Kdybych to celé měla shrnout, určitě to stálo za to. Postupem času jsem ráda i za ty špatné zkušenosti. Poprvé jsem poznala, jaké to je, stát na vlastních nohou, když není nikdo, kdo by mohl pomoct. Všichni příbuzní a kamarádi jsou příliš daleko, není moc co jíst a všechno se sype. Když se nedaří, občas si vzpomenu na Ameriku, jak jsem byla na dně. Říkám si, že se z toho vyhrabu, když to šlo tam. Pochopila jsem, že některým lidem se tam nedá věřit, obzvláště krajanům, kteří se tváří jako kamarádi a přitom jsou schopní provozovat "otrokářství". A na dalekou cestu do auta nebrat lidi, které dokonale neznáte.

Cestování Spojenými státy mě dostalo a splnila jsem si sen. Když se koukám na film nebo reklamu a je tam místo, které jsme prošla, bere mě to za srdce. Moc ráda bych se tam vrátila. A kromě 500 dolarového dluhu jsme si přivezli spoustu oblečení, discmany, foťák... Prázdniny plné zážitků a nenahraditelných zkušeností mě vlastně stály jen 500 babek, kdo by to nebral? :-)

Tahle americká zkušenost nakonec ovlivnila celý můj budoucí život mnohem víc než jsem si dokázala představit. Sen se mi splnil a po mnoha letech jsem do Ameriky dokonce natrvalo přestěhovala. Ale ani tahle cesta nebyla vůbec jednoduchá... Pokud vás zajímá pokračování tohoto příběhu, napsala jsem o tom knihu Ze Strahova do NASA.

Foto: USA, Mexico

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty